Jednou ze stálic české politické diskuse je nepochybně zákon o úřednících státní správy (také zákon o státní službě nebo prostě zákon o úřednících). Jako člověka, který několik let ve státní správě působil mě nepřestává fascinovat míra neznalosti a amatérismu politiků, když hovoří o úřednících, bez nichž by politici sami byli zcela bezmocní. Vícepremiérka Peake tak svými výroky implicitně prokazuje, že ona i její strana de facto žádný politický program nemají, resp. nestojí o jeho prosazení (což je v zásadě totéž), jediným smyslem jejich politické existence je tedy udržení se u moci.
Základní omyl mj. paní Peake spočívá v představě, že všichni úředníci státní správy jsou vlastně stejní, jediné, co novopečený ministr potřebuje je tedy přivést si vlastního osobního tajemníka, ředitele kabinetu, politické náměstky a může úspěšně úřadovat, což automaticky povede k až zázračnému odbourání korupce, nekvalitního výkonu státní správy atp. To je ovšem naprostý nesmysl, který musí být zřejmý každému, kdo někdy přišel na ministerstvo se snahou o skutečné změny. Abych nebyl obviněn v diskusi z přihřívání si pravicové polívčičky, vcítím se teď do kůže ministra (třebas zdravotnictví) za ČSSD, který v červenci 2014 přichází poprvé na svůj úřad s deseti nejbližšími spolupracovníky. Všechny ostatní si podle v té době již platného a účinného zákona o úřednících ponechává po svých předchůdcích. V programu, se kterým ČSSD vyhrála volby, má již připravenu řadu kroků, které chce v rámci svého rezortu realizovat. Pozve si tedy náměstky a ředitele odborů na úvodní poradu a protože je to akční člověk, rovnou jim začne rozdávat úkoly.
Jenže ouha.
Po (několika)měsíčním napjatém očekávání dostane ministr na stůl řadu přípisů od jednotlivých ředitelů odborů, proč to, co chtěl, vlastně nelze splnit. Začne si tedy zvát ředitele jednotlivě a vysvětlovat jim, co a jak si přesně představuje. Někteří moudře pokývají hlavou a po čase zašlou mírně inovaný přípis vysvětlující řadu finančních, organizačních i právních překážek (ev. nám to zakazuje či zakázat plánuje Evropská komise). Jiní panu ministrovi vysvětlí, že by mu rádi pomohli, ale oni sami v této konkrétní oblasti nejsou odborníci (některé odbory mají desítky zaměstnanců a natolik širokou agendu, že ředitel být expert ve všech jednotlivostech) a jejich podřízení (nad něž ovšem odborně není) jim jasně sdělili, že tudy ne. Další odejdou z ministrovy kanceláře a skutečně se dají do práce, ale když se přiblíží termín, žádají o jeho posunutí, protože je třeba ještě konzultovat DG Sanco v Bruselu… Ti nejsofistikovanější se přes předchozí kroky dostanou (někdy ve třetím roce funkčního období) až do fáze napsaného zákona. Který má ovšem takové chyby, že jej Legislativní rada vlády rozcupuje na maličké kousíčky a uloží začít znovu. Jenže chyba úředníků to přeci není, jen plnili politický program pana ministra.
V extrémně nepravděpodobném případě, že by ministr přežil celé volební období, čelí v dalších volbách jeho strana neveselým jednociferným preferencím, protože stěží zvládla implementovat několik nejjednodušších slibů (třeba zrušení regulačních poplatků jistě zvládne sepsat i poradce či externí advokátní kancelář), ale jinak se např. systém zdravotního pojištění zcela zhroutil, neboť vláda nebyla schopna tváří v tvář odporu vlastních úředníků prosadit i ty nejpotřebnější reformy.
Závěr je jednoduchý – ministr nemůže být odpovědný za práci svých úředníků, které si je nemůže vybrat, nemůže je nijak motivovat (přísné zastropování odměn) ani potrestat (definitiva). Zákon o úřednících tak, jak ho prosazuje Karolína Peake by zcela paralyzoval státní správu a účinně znemožnil jakékoli vládě prosazovat jakékoli změny, ke kterým dostala mandát v demokratických volbách. Zákony přijímané Poslaneckou sněmovnou by tak s výjimkou transpozic evropských směrnic představovaly pouze produkty lobbyistických firem, které jediné by v ČR byly schopny zákony vytvářet. A to by snad cíl být neměl…
Podobná situace ovšem může nastat i v dalších oblastech – např. nad miliardovými finančními ztrátami vzniklými nečerpáním operačních programů evropských fondů by si každý ministr mohl umýt ruce, protože přeci nemůže odvolat ředitele odboru evropských fondů.
P.S. Samozřejmě, že se dá zákon o úřednících napsat tak, aby tyto chmurné vize nenastaly, třeba se k tomu dostanu v některém příštím blogovém příspěvku.
P.P.S. Kvůli nešťastnému diskusnímu systému bohužel nemůžu do diskuse k mému vlastnímu článku přidat víc, než jeden diskusní příspěvek, proto se může zdát, že mi názory čtenářů jsou ukradené, i když to není pravda :-).