Po týdnu od odvolání ředitele Hermana z čela Ústavu pro studium totalitních režimů se diskuse značně zamlžila a velká část veřejnosti si jistě říká společně s ministryní Hanákovou – kdoví jak to bylo, pokud málo bádali a mnoho politikařili, dobře jim tak. A když Šustrová za komunistů 2 roky seděla, jistě nebude dnes komunistům pomáhat. To ovšem prozrazuje nepochopení účelu k jehož dosažení byl ÚSTR zřízen i celé současné situace. Bylo by proto dobré vyvrátit několik mýtů, které o ÚSTR Dienstbier se Zaorálkem intenzivně šíří.
1) Ústav je primárně vědeckou institucí
Vědecké zkoumání dějin 20. století probíhá na univerzitní půdě i v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, na to by nebylo třeba zřizovat novou instituci. V zákoně o ÚSTR se také nemluví o zkoumání v úzce vymezeném vědeckém slova smyslu. Zkoumání a hodnocení (jak je popsáno v § 4 zákona o ÚSTR) je mnohem širší pojem. Argument, že články pracovníků ÚSTR málo vycházejí v renomovaných časopisech je zcela irelevantní, bleskový výstup v podobě tiskové zprávy sdělující, kdo si z dnešních morálních velikánů zadal s StB může být mnohem významnější a podstatně lépe naplňující poslání ÚSTR. Např. mikrobiolog se může stát profesorem a kapacitou svého oboru, aniž by se bezprostřední výsledky jeho práce kdy objevily v denním tisku – u pracovníka ÚSTR naopak očekávám více objevů publikovaných tou nejpřístupnější formou a méně článků v impaktovaných časopisech.
2) ÚSTR se podle zákona má zabývat vším, co se v ČS(S)R stalo mezi léty 39-45 a 48-89
To je velmi nebezpečná manipulace naznačující, že by se zaměstnanci ÚSTR měli věnovat spíše tomu, jak trávili volný čas horníci na Ostravsku v 80. letech, než tím kdo zavraždil Pavla Wonku. Zákon o ÚSTR ale výslovně mluví o antidemokratické a zločinné činnosti orgánů státu a KSČ nebo o příčinách a způsobech likvidace demokratického režimu. Sociologie rodiny v 60. letech je jistě také důležité téma, ale rozhodně nikoli pro ÚSTR.
3) Změny ve vedení ÚSTR nejsou v zájmu KSČM
Nikdo nepodsouvá paní Šustrové a dalším členům Rady ÚSTR, že se scházejí s Vojtěchem Filipem a kují pikle. Minimálně tři členové Rady (Jelínek, Bureš a Uhl) jsou ale přímo politicky napojeni na ČSSD, v jejímž zájmu je jakékoli informace o minulosti potlačovat. Jak jsme v posledních měsících viděli v Karlovarském (Sloup) či Jihočeském (Kučera) kraji, komunisté se dlouhodobě potýkají s neschopností nominovat do exekutivních funkcí politiky, kteří nespolupracovali s represivními složkami v době komunismu. Podobně je nevítané vytahovat minulost na různé sponzory (Zavadil) atp. V případě Jiřího Dientsbiera se navíc sbíhá jeho osobní vendeta za zveřejnění spolupráce jeho otce se Zpravodajskou službou Generálního štábu v 60. letech s tématem, kterým se snaží zůstat důležitým hráčem v ČSSD po nezdaru na posledním sjezdu, a to úzká spolupráce s KSČM.
Takže ano – posílení důrazu na formálně vědecké výstupy (např. články v impaktovaných časopisech), opouštění popularizační role i důkladnější (a tedy řádově pomalejší) digitalizace Archivu bezpečnostních složek je v přímém zájmu KSČM a ČSSD, která stojí o bezproblémového koaličního partnera.
4) Petruška Šustrová je disidentka a tedy morální autorita, ta by nic špatného nedopustila
Odpor proti komunistickému režimu je rozhodně velmi záslužná činnost. A občas se stává, že se záslužné činnosti věnují i různá pochybná individua. Disidentem byl i Petr Cibulka nebo Slávek Popelka.
Možná není od věci si připomenout, že Šustrová se dostala do střetu s KSČ nikoli pro své demokratické a svobodumilovné přesvědčení, ale jako mladá trockistka. Strom poznáš po ovoci a člověka po skutcích, pokud to, co dělá, nahrává komunistům a zastáncům spolupráce s nimi v ČSSD, zaslouží si morální odsouzení bez ohledu na to, co dělala v 80. letech.