Služební zákon hlava, nehlava

Po jistých peripetiích se zdá, že se již úspěšně pohřbený služební zákon Sobotkova/Babišova vláda nakonec skutečně pokusí resuscitovat. Jak už to ale s oživlými mrtvolami bývá, nebude to pěkný pohled. Návrh, který vláda plánuje poslat do Poslanecké sněmovny, neřeší prakticky žádnou ze zásadních námitek, které se proti levicovým návrhům v této oblasti z poslední doby objevily.

Nejdůležitější připomínkou je ta, kterou se vláda nezabývala prakticky vůbec: ministr nebude mít k dispozici nástroje, aby mohl realizovat politické priority, s nimiž se do svého úřadu na základě vůle voličů dostal. Zastánci zákona mohou namítnout, že přeci úředníci musí pokyny ministra plnit a zákon s tím tak i počítá. Ale jak může nést ministr politickou odpovědnost za fungování svěřeného ministerstva v situaci, kdy sice může svým podřízeným udělovat pokyny a úkoly, ale v případě, že je nesplní, nemá faktickou možnost, jak je za to postihnout, a velmi omezenou možnost, jak je odměnit za jejich kvalitní splnění. Ministr, který nemůže úředníka propustit, nemůže mu snížit plat, nemůže mu ale ani udělit významnou odměnu (25% základního platu skutečně není žádná výhra) nebo ho povýšit, se musí spoléhat na úpěnlivé prosby a své pěkné oči.

Vzhledem k poměrně rozsáhlým čistkám, které na ministerstvech provedla Rusnokova a současná vláda (a do konce roku nepochybně ještě zvládne provést), budou účinností služebního zákona na klíčových místech zabetonováni úředníci s mandátem spíše politickým, než odborným. Žádná další vláda tak nebude schopna realizovat svůj odlišný politický program prostě proto, že na její ministry budou moci úředníci lidově řečeno ukázat beztrestně prostředníček. Ministrům pak nezbude (pokud nebudou chtít se založenýma rukama čekat na svoje odvolání), než si na psaní zákonů a strategických dokumentů najímat poradenské a právní firmy, bez ohledu na náklady.

I v dalších oblastech je zákon vyloženě slabý. Zcela nedostatečně například kategorizuje státní zaměstnance, fakticky znemožňuje najímání špičkových odborníků na dlouhodobé projekty, krajně komplikuje prostupnost mezi veřejnou a soukromou sférou (ke škodě veřejné!) a nesmyslně se vztahuje na příliš široký okruh manažerů ve státní správě.

Všechny tyto námitky by bylo možné vyřešit, do zákona zapracovat, vyhovět Evropské komisi a třeba i skutečně zkvalitnit veřejnou správu v České republice. Zatím je ovšem ze strany vlády vidět jen chuť prosadit zákon hlava nehlava, bez hlubší úvahy a důkladnějšího jednání s lidmi, kteří mají jiné názory, než Jiří Dientsbier…

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.