Listopad 2014 – Jan Klusáček

Asi nejzávažnější bezprostřední důsledek drtivé porážky demokratů v „poločasových volbách“ pro prezidenta Obamu spočívá v potížích při obsazování některých postů v administrativě, zejména pak členů kabinetu a velvyslanců. První testem odhodlání republikánů zajistit Obamovi velmi nepříjemné poslední dva roky ve funkci bude schvalování Lorrety Lynch, jež má nahradit jednoho z posledních tří členů kabinetu, kteří Obamu doprovázeli od počátku jeho funkčního období – ministra spravedlnosti Holdera.

Pojďme se podívat na velikost bot, které bude mít za úkol Loretta Lynch vyplnit. Holder sloužil již ve druhém Clintonově období jako náměstek ministryně spravedlnosti Janet Reno, takže prostředí washingtonské politiky mu zdaleka nebylo neznámé. Za prezidentování George W. Bushe působil jako advokát a později jeden z nejbližších spolupracovníků prezidentského kandidáta Obamy, jenž již ani ne tři týdny po svém volebním vítězství oznámil jeho nominaci na ministra spravedlnosti. V této funkci zajišťoval právní oporu pro různé Obamovy kroky v oblasti národní bezpečnosti, jež byly pro řadu levicových voličů mírně řečeno kontroverzní (cílené zabíjení teroristů s využitím dronů nebo vojenské soudy pro teroristy uvězněné na Guantánamu).

Jako červený hadr na býka působilo na mnoho občanů USA Holderovy angažmá v otázkách souvisejících s imigrací. Jedním z cílů, s nímž vstupoval Barack Obama do svého úřadu, byla i reforma imigrační politiky. Je nepochybné, že není z praktických důvodů možné v krátkém časovém období identifikovat a následně deportovat všechny nebo alespoň drtivou většinu nelegálních imigrantů do USA zejména. z jižní Ameriky. Obamovy úvahy o masivní legalizaci jejich statutu však z dobrých důvodů narazily dokonce i u některých jeho spolustraníků. Nejen, že by šlo o brutální zásah do volební rovnováhy mezi demokraty a republikány, ale hlavně by to představovalo významnou motivaci pro další imigrační vlny. Naděje na získání amerického občanství by vedla další statisíce Hispánců k invazi přes mexicko-americkou hranici, což by představovalo zásadní hrozbu pro sociální, zdravotní i bezpečnostní systém v USA, o likvidaci sociální koheze a ghettoizaci dalších rozsáhlých území ani nemluvě.

I když v této agendě z legislativního hlediska Obama selhal, podařilo se mu alespoň sérií exekutivních rozhodnutí s diskutabilní legalitou i legitimitou (ale s mohutnou podporou Erica Holdera) omezit deportace zadržených ilegálních imigrantů a soudně útočit na přísné protiimigrační zákony, které přijímaly nejvíce postižené státy na jižní hranici USA (např. Arizona).

Navždy už s Ericem Holderem bude spojena kauza Fast and Furious, odkazující na krycí jméno operace, při níž agenti federální Agentury pro alkohol, tabák a střelné zbraně (ATF) umožnili prodej více než 2000 střelných zbraní bílým koňům, přes něž se dostaly až k mexickým drogovým kartelům. Cílem této operace bylo shromáždit důkazy pro zatčení a odsouzení vysoce postavených příslušníků jednotlivých kartelů. I člověka, který není bezpečnostní expert, ihned napadne několik rizik, které se pojí s plánem vydat větší množství výkonných zbraní pašerákům drog. Výsledkem této operace bylo zatčení a odsouzení několika bílých koní, ke skutečným pohlavárům kartelů se však federální agenti ani zdaleka nedostali. A to zdaleka není nejhorší výsledek této operace.

Záhy začaly být zbraně prodané se souhlasem ATF používány při stovkách trestných činů na obou stranách hranice mezi USA a Mexikem. Nejkřiklavějším případem, který nakonec zásadním způsobem přispěl ke zveřejnění celé kauzy a velkému problému pro samotného Holdera, byla vražda federálního agenta Briana Terryho 25. ledna 2011 skupinou Mexičanů nelegálně překračujících hranici. Po zadržení skupiny pachatelů u nich byly nalezeny čtyři pušky pocházející právě z operace Fast and Furious. Teprve potom se o kontroverzní praktiku ATF začaly zajímat další federální agentury, ale zejména příslušné výbory Kongresu (jež mají i nezanedbatelné vyšetřovací pravomoci). Jejich práci však Holderovo ministerstvo spíše sabotovalo, odmítalo poskytnout relevantní dokumenty a existují názory, že on sám se snažil kauzu zamést pod koberec. Holder se dostavil až pod pohrůžkou, že bude potrestán za pohrdání Kongresem (analogický institut známého „pohrdání soudem“), tedy neposkytnutí součinnosti. Ani svou výpovědí si však příliš nepomohl, a tak Sněmovna reprezentantů 29. června 2012 odhlasovala podání trestní i civilní žaloby na ministra spravedlnosti pro pohrdání Kongresem. Tento bezprecedentní krok vedl k hlasitému volání po Holderově odstoupení, pro úspěšný proces impeachmentu (odvolání hlasováním Kongresu) však až do posledních voleb nebyl v Senátu dostatek hlasů.

Ve světle neslavné operace Fast and Furious, která poskytla tisíce zbraní zločineckým kartelům, působí dosti zvláštně jeho intenzivní snaha o omezení přístupu ke zbraním pro americké občany, pro což se stal jedním z úhlavních nepřátel National Rifle Association, celoamerického sdružení hájícího zájmy střelců.

Příliš slavné nebylo ani jeho angažmá na poli volebním. V Obamově administrativě byl totiž jedním z nejhlasitějších odpůrců legislativy jednotlivých států USA zavádějící povinnost volit pouze s identifikačním průkazem. Téma, které je ve středoevropských podmínkách zcela nesrozumitelné (jak by se dalo dělat cokoli, tím spíše volit bez občanského průkazu?), hýbe americkou veřejnou diskusí už několik let. Laxní přístup k identifikaci voličů vede ke zvýšení účasti sociálně vyloučených voličů (na čemž není nic špatného) a ilegálních imigrantů (což už problém je), kteří pak v drtivé většině volí demokraty. Holderovo ministerstvo používalo veškerých dostupných právních možností, aby zabránilo snahám o jednoznačnou identifikaci voličů, jeho úspěšnost v soudních sporech tohoto druhu byla ovšem velmi malá.

V porovnání s kontroverzním Holderem se zdá být Loretta Lynch, byť dosavadní nominace na pozice veřejných žalobců byly spojeny s demokratickými administrativami, jako kompromisnější kandidát. Její postoje k významným problémům, které bude muset v příštích dvou letech řešit, jsou ovšem zatím spíše neznámé a bude zajímavé sledovat, jak se s nimi vypořádá. Leckteré z nich, zejména v bezpečnostní oblasti, totiž mají alespoň nepřímý vliv i na nás.

Pozice paní Lynch není zdaleka jistá – senátor za Texas a jeden z nejvlivnějších republikánských politiků Ted Cruz k tomu ještě v září (tedy před drtivým republikánským volebním vítězstvím) řekl: Ujistíme se, že bude naplněna spravedlnost a že příští ministr spravedlnosti nebude jen další extrémně stranickou figurkou, která bude stejně (jako Holder) ignorovat zákony.

Publikováno na České justici

Goodbye, Mr. Holder!

Před dvěma týdny, 22. října, uznala porota federální soudu ve Washingtonu D.C. čtyři bývalé kontraktory ze společnosti Blackwater nepravomocně vinnými z vraždy, zabití a dalších trestných činů při takzvaném incidentu na Nisour Square 16. září 2007. Nicholas Slatten by tedy mohl strávit zbytek života za mřížemi, Paul Slough, Evan Liberty a Dustin Heard minimálně 30 let. V českých médiích toto soudní rozhodnutí prošumělo bez větší odezvy, typickým titulkem byl ten z Týdne „Soud uznal žoldáky Blackwater za vrahy. Zabili 14 Iráčanů“. Skutečnost je však (jako obvykle) podstatně komplikovanější a celý případ vyvolává úvahy o spravedlnosti v mediálním věku.

Historické pozadí

Společnost Blackwater založená bývalým příslušníkem elitních jednotek Navy SEALS Erikem Princem v roce 1997 se zpočátku zaměřovala na výcvik vojáků ze všech ozbrojených a policejních složek USA. Po teroristických útocích 11. září 2001 a propuknutí válek v Afghánistánu a Iráku zareagoval Prince na poptávku americké vlády a rozšířil svou nabídku o kontraktorské služby se zvláštním zaměřením na ochranu klíčových představitelů americké správy, v čele s Paulem Bremmerem, de facto americkým guvernérem v okupovaném Iráku v období 2003-4. I v dalších letech zajišťovali zaměstnanci Blackwateru ochranu stovkám příslušníků amerického ministerstva zahraničí, USAID i dalších amerických vládních organizací.

Nebyli jediní (v roce 2008, kdy se Operace Irácká svoboda účastnilo v Iráku samotném 160 734 příslušníků amerických ozbrojených sil, bylo kontraktorů v širším slova smyslu z několika stovek firem z celého světa ještě o 20 tisíc více – ne všichni ovšem spadali do kategorie PMC, tedy Private Military Contractor, sloužící se zbraní, mnozí z nich byli odborníci na logistiku, řidiči…), ale z řady různých důvodů na ně bylo nejvíce vidět. Nárůst protiválečných nálad v americké společnosti, jenž vedl nejdříve k totální porážce republikánů ve volbě do Sněmovny reprezentantů a Senátu v roce 2006 a ke zvolení Baracka Obamy prezidentem o dva roky později, se projevil také ve značném odporu vůči kontraktorským společnostem a jejich zaměstnancům.

Jistě, řada kritiků měla pravdu, jak už to tak bývá, mezi 180 000 lidmi není velký problém najít jisté procento dobrodruhů ochotných střílet po všem, co se hne, opilců, násilníků, bývalých trestanců a jiných padouchů. Jiné druhy kritiky prozrazovaly malou informovanost (cena služeb) a někteří levicoví novináři a politici volající po likvidaci soukromé armády, která ohrožuje americkou ústavu, vyloženě šířili poplašné zprávy.

Je také dobré si připomenout, že Irák měl v té době daleko do stabilního a bezpečného státu. Proti Američanům a jejich spojencům (vč. vojáků Armády ČR) stáli šíitské milice Muktady Sadra, sunnité z Al-Kájdy i bývalí příslušníci irácké armády a Saddámovy strany Baas, ale i tisíce příslušníků nejrůznějších gangů, které Saddám krátce před svým svržením dal propustit z vězení a oni teď profitovali na válečné nestabilitě. Od ledna do září 2007 padlo každý měsíc mezi 60 a 120 amerických vojáků. Pro kontraktory byly nejhorší roky 2004 a 2005, ale i tak se mrtví v jejich řadách za stejné období počítají na desítky, pět z nich přímo z řad Blackwateru (od začátku působení v Iráku zaznamenal Blackwater 24 obětí, což je s ohledem na jejich čistě defenzivní mandát nezanedbatelné číslo).

K negativní publicitě společnosti Blackwater v té době přispěla i dlouhodobá podpora republikánů ze strany Erika Prince a jeho rodiny, ale i několik (posléze neúspěšných) žalob, které na Blackwater podali pozůstalí po některých jeho padlých zaměstnancích, zejména po čtveřici zmasakrované povstalci ve Fallujah v roce 2004.

Co se vlastně stalo

V rámci smlouvy s americkým ministerstvem zahraničí na ochranu jejich personálu v Iráku zajišťoval tým Blackwateru ochranu Kerry Pelzman, ředitelky USAID v Iráku, na schůzce pět kilometrů od bagdádské zelené zóny. V místě schůzky na ně však místo partnerů k jednání čekala nálož, jejíž výbuch naštěstí neměl mezi Američany žádné oběti. Vzhledem k taktice povstalců nejdříve odpálit první nálož, počkat na vojáky a kontraktory, až začnou obhlížet situaci, a pak odpálit druhou a větší, rozhodl se velitel ochranky pro okamžitou evakuaci. Ze základny Blackwateru byly okamžitě vyslány další dva týmy obrněných vozidel, jeden měl přímo posílit ochranku Kerry Pelzman, druhý (Raven 23) zajistit průjezdnost klíčové křižovatky Nisour Square a zabránit možnému pokusu o útok ze zálohy.

Devatenáct kontraktorů se čtyřmi obrněnými vozidly dorazilo na Nisour Square, což je vlastně velmi nepřehledný kruhový objezd, ve 12.08 a okamžitě zablokovali dvě klíčové silnice tak, aby mohl konvoj s chráněnou osobou bez obtíží projet. Jedno z civilních aut ale i přes jasné signály nezastavilo a zrychlovalo směrem ke třetímu a čtvrtému obrněnci Blackwateru. Osobní auto naložené výbušninami by mohlo nejen obě obrněná vozidla zničit, ale také mohlo jít o začátek koordinovaného útoku z několika stran. Paul Slough proto (v souladu s pravidly pro užití zbraně, které stanovilo ministerstvo zahraničí) vystřelil, nejdříve do kapoty, vzápětí, když ani tak nezastavilo, zamířil na řidiče a zabil ho. V té chvíli k vozu přiskočil irácký policista, který doposud řídil dopravu. Auto stále nezastavovalo a běžel k němu další muž v policejní uniformě. Spolupráce iráckých policistů se vzbouřenci a jejich odpor k Američanům byly všechno, jen ne výjimkou. Kontraktoři vyhodnotili riziko jako příliš velké a pokračovali v palbě na nezastavující civilní auto z pušek M4 a podvěsných granátometů M203.

Vzápětí se z několikasethlavého davu, který se mezitím na náměstí shromáždil ze zastavených aut, začala ozývat střelba z pušek AK-47, které používala irácká policie i vzbouřenci. Velitelské vozidlo bylo zasaženo do nechráněné hadice chladícího systému a tím znehybněno. Evakuační tým Kerry Pelzman mezitím dostal pokyn vyhnout se nyní dosti horké křižovatce a členové týmu Raven 23 zatím pod palbou přivázali znehybněné vozidlo a začali ustupovat za asistence jednoho z vrtulníků Blackwateru, který mezitím dorazil.

Celý incident netrval ani 10 minut, ale zanechal za sebou obrovskou spoušť. Mimo nezanedbatelných materiálních škod irácké autority oznámily i 11 (a posléze 17) obětí na životech mezi Iráčany.

Co je na tom špatně?

Vyšetřování incidentu bylo mírně řečeno diskutabilní a rychlé výroky představitelů americké armády („kriminální čin“ nebo „jednostranný boj“) vyvolávají pochybnosti o jejich objektivitě. Když o dva dny později Nisour Square zkoumali agenti Diplomatic Security (federální agentury podřízené ministerstvu zahraničí, jejichž jurisdikce vyplývala ze smlouvy mezi Blackwaterem a ministerstvem), nalezli na místech, odkud byla na kontraktory podle jejich výpovědí vedena střelba, větší množství nábojnic ráže 7,62x39mm.

Celkově ovšem o vyšetřování nelze říci mnoho lichotivého. Neexistují prakticky žádné forenzní důkazy, což je zvláštní zejména v případě absence balistického znaleckého posudku a výsledků pitev obětí. Nelze tedy spojit konkrétní osoby na straně kontraktorů s konkrétními oběťmi.

Federální prokurátor se tedy opíral prakticky pouze o svědecké výpovědi. Ty ovšem (tím spíše po sedmi letech a v případě takto rychlého incidentu) mají poněkud pochybnou relevanci, tím spíše, že jednotliví svědkové (včetně obžalovaných a dalších členů týmu Raven 23) byli celou dobu masírování negativní publicitou v novinách, televizi i na internetu.

Totéž platí i pro porotce a soudce. Skutečně si může někdo zachovat objektivitu, pokud je řadu let zahlcován prakticky ze všech mainstreamových médiích výroky o žoldácích a vrazích? Společnost Blackwater samotná měla přitom jako součást smlouvy s ministerstvem zahraničí závazek mlčenlivosti, takže nemohla prezentovat svůj pohled na věc. O mimořádné síle tohoto obecného povědomí „Blackwater=zlo“ svědčí i v úvodu zmíněný článek z českého časopisu, který (i když je to právně nesmysl, kontraktoři Blackwateru nesplňují definici žoldnéře podle Doplňujícího Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci) mechanicky přebírá sentiment většiny amerických médií.

V případě jakéhokoli méně politicky citlivého případu by takové okolnosti v americkém soudním systému nutně znamenaly osvobození, bez forenzních důkazů je odstranění pochybností o vině nemožné. Je smutné, pokud ve snaze o zisk politických bodů – státní zástupce, který by případ proti Blackwateru prohrál, by se dozajista s další politickou (protože i tato pozice je v americkém systému politická) mohl rozloučit – nyní velmi reálně hrozí desítky let vězení lidem, kteří přijeli do Iráku nasazovat své životy při ochraně představitelů amerického ministerstva zahraničí.

Publikováno na České justici

Kauza Blackwater: Hledání spravedlnosti v mediálním věku