Omezit informovaný souhlas? To snad nemyslí lékařská komora vážně!

Ve středu mě dosti nepříjemně překvapila zpráva Lidovek, že se Česká lékařská komora v rámci boje proti přehnané byrokracii zaměřila na institut informovaného souhlasu. Upřímně doufám, že došlo k nějakému informačnímu šumu a čeští lékaři ve skutečnosti omezovat práva pacientů pod záminkou boje proti úřednímu šimlu nechtějí. Pokud bych ten článek náhodou byl popisem reálných myšlenkových pochodů vedení ČLK, tady je pár důvodů, proč je to mírně řečeno nemoudrý  nápad.

Informovaný souhlas je základní nástroj ochrany práv pacienta. Jeho zakotvení v zákonech č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zejména jeho skutečné vymáhání je jedním ze zásadních posunů k lepšímu v praxi poskytování zdravotních služeb po roce 1989. Nejsou to však jen naše vnitrostátní předpisy, k důsledné praxi vyžadování skutečně informovaného souhlasu před poskytnutím zdravotních služeb nás zavazuje také např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2011 sb. m. s.).

Důkladně informovat pacienta o tom, co ho čeká, jaká má léčba (a na druhé straně i její neposkytnutí) rizika, jaké jsou alternativy léčby, ale také následně si nechat písemně potvrdit, že pacient veškeré požadované informace dostal, to všechno není nějaký frivolní výstřelek změkčilých porevolučních právníků toužících komplikovat život lékařům, kteří zachraňují životy. Jde o v civilizovaných zemích naprosto standardní požadavek a běžnou praxi, která ve skutečnosti poskytování zdravotních služeb nijak nekomplikuje, zní tedy dosti překvapivě, že zrovna v České republice by si lékaři na komunikaci s pacientem neměli udělat čas.

Pokud snad pohlaváři ČLK budou tvrdit, že nemají nic proti poučení pacienta, ale vadí jim byrokracie v podobě podepisování potvrzení o tom, že pacient byl informován a s konkrétní péčí souhlasí, je to jen absurdní výmluva, která v konečném důsledku bude nejvíce škodit právě lékařům. Samotné poučení samozřejmě trvá násobně déle než podpis jednoho (výjimečně více – pokud se separátně podepisuje souhlas s hospitalizací a anestézií) papíru. Zákon dokonce vyžaduje informovaný souhlas v povinně písemné formě jen v několika spíše výjimečných případech. Přesto je v drtivé většině nemocnic pravidelně udělován informovaný souhlas v písemné podobě i tehdy, pokud na tom zákon netrvá. Jde samozřejmě o ochranu lékaře, který bude u soudu v krajně nepříjemné důkazní situaci, bude-li pacient (třebas i s pomocí rodinných příslušníků) tvrdit, že informovaný či souhlas vůbec před konkrétním zákrokem chyběl.

Na druhou stranu jde i o ochranu pacienta – pokud bude stačit na jedno kliknutí do dokumentace doplnit větu, že bylo provedeno poučení a pacient souhlasí, v kolika případech půjde pacient na sál zcela bez informací? Jistě, leckdo z nás se bude sám po informacích pídit, lékaře se ptát a aktivně komunikovat, ale skutečně to zvládne i vaše osmdesátiletá babička?

Informovaný souhlas se samozřejmě neuděluje při příjmu na ARO, obavy (převážně laiků) z toho, že pacient v přímém ohrožení života bude muset pročítat stohy papírů a pak je podepisovat, nejsou na místě. Stejně tak nemá jít o nějaké strašení pacienta. Pokud někdo nechce veškeré informace slyšet, není nic jednoduššího, než to lékaři sdělit, a jedním podpisem konstatovat souhlas s čímkoli, co lékaři uznají za vhodné.

Pokud snad v některé nemocnici skutečně pacient musí podepisovat tlusté svazky papírů s informacemi, jimž nemá šanci porozumět, není to chyba systémová (legislativní), nýbrž selhání konkrétního nemocničního právníka a náměstka ředitele pro léčebnou a preventivní péči. Ti mají najít společnými silami takovou formu, která splní požadavky zákona a zároveň bude pro pacienty skutečně přínosná. V mnoha nemocnicích to jde bez problémů.

Skutečně se chceme vrátit do poměrů Nemocnice na kraji města, v níž (pozitivně vykreslovaní!) lékaři dávají pacientům jasně najevo: na nic se neptej, my tomu rozumíme lépe než ty, nemáš do léčby co mluvit. Možná poněkud naivně jsem si myslel na základě vlastních zkušeností, že tento přístup je už dávnou minulostí, přežívající výjimečně v praxi některých lékařů, kterým chybí doby minulé, když tu najednou vyplouvá jako všestranně škodlivý nápad vedení ČLK. Pane prezidente Kubku, prosím řekněte, že článek v LN byl zmatený, nepřesný či přímo nepravdivý. Já pak rád tento text odvolám. Boj proti nadměrné administrativní zátěži lékařů a dalších zdravotníků je samozřejmě na místě. Ve vyspělých zemích se však vede nástroji 21. nikoli první poloviny 20. století. Ale o tom zase někdy příště.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/omezit-informovany-souhlas-to-snad-nemysli-lekarska-komora-vazne/

Continue Reading

Ve zdravotnictví není místo pro „one man show“, říká poradce předsedy ODS

Občanská demokratická strana se vrací k tomu, co jí vždycky ctilo – k tvorbě skutečně odpracovaného politického programu. Právník Jan Klusáček má bohaté zkušenosti práce na ministerstvu zdravotnictví, které předminulý týden opustil. Dohodl se na spolupráci s předsedou ODS profesorem Fialou a stal se jeho poradcem pro zdravotnictví (mimo jiné). Právě vznik nového programu bude jeho hlavním úkolem.

Proč jste odešel z MZ, jak dlouho jste tam působil v jakých funkcích?

Působil jsem na Ministerstvu zdravotnictví už v letech 2007-10 jako poradce ministra pro legislativu, ředitel kabinetu a ředitel legislativy. Loni jsem se na ministerstvo vrátil s úkolem pomoci náměstkovi pro ekonomiku a přímo řízené organizace revitalizovat systém dohledu a řízení státních nemocnic, což se nám snad docela podařilo, byť řada úkolů, zejm. kvůli tragicky špatnému zákonu o státní službě, zůstává na mého nástupce.

Čím Vás státní správa a pobyt na MZ vybavil pro další působení jako experta na zdravotnictví?

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval na ministerstvu se skvělými lidmi, od nichž jsem se mnoho naučil. Dostal jsem do styku s řadou podob českého zdravotnictví, ať už jde o velké fakultní nemocnice, menší specializovaná zařízení, psychiatrické nemocnice nebo lázně, byl jsem v kontaktu s problematikou zdravotního pojištění, úhrad léků, e-healthu nebo zdravotních služeb. A teď bych rád tyto mnohostranné zkušenosti zužitkoval způsobem, na který budu moci být hrdý.

Co přesněji obnáší vaše role jako poradce předsedy Fialy pro zdravotnictví?

Mým hlavním úkolem bude přispět k tomu, aby ODS měla kvalitní, propracovaný a vyargumentovaný program ve zdravotnictví ale nejen tam a také, aby dokázala efektivně reagovat na aktuální události v této oblasti. ODS má řadu lidí, kteří mají ve zdravotnictví značné zkušenosti, ať už je to MUDr. Zimmermann jako člen expertního týmu, doc. Svoboda v poslaneckém klubu nebo třeba kandidát do Senátu MUDr. Hájek, jinak hlavní lékař polní nemocnice AČR. A pokud chceme mít skutečně kvalitní a realizovatelný program, jinak než ve vzájemné spolupráci ho nevytvoříme. Zdravotnictví je natolik komplexní systém, že v něm není místo na nějakou one man show.

 V českém prostředí zoufale chybí politická vize, konkrétní promyšlená a nejenom fráze, českého zdravotnictví, můžeme se něčeho takového dočkat od ODS?

S tímhle úkolem do služeb ODS přicházím a věřím, že k Vánocům takový dárek českým občanům, našim voličům dáme.

 Jaké jsou hlavní problémy současného českého zdravotnictví?

  1. Stále jsou špatně nastaveny role a motivace pro jednotlivé aktéry v systému (pacient, pojišťovny, poskytovatelé, stát).
  2. Není nastavený stabilní model financování (vládní strany se potácejí mezi dvěma nesmysly: „všeci kradnú“, stačí když přestanou krást anebo „více peněz ze státního rozpočtu“).
  3. Dostupnost péče ze zdravotního pojištění, na kterou má každý nárok, je nedostatečně definována a prakticky nevymáhána.
  4. Zdravotnictví je nastaveno na „průměrného pacienta“ a neumožňuje (čest výjimkám) zohlednění individuálních potřeb, preferencí a třeba i možností.
  5. Zdravotnictví není vstřícné, přátelské a moderní (stále se leckde nosí výsledky a žádanky na papíře, lékaři stále znova a znova vyplňují tytéž údaje…).
  6. Systém vzdělávání má zásadní nedostatky, které mj. vedou k nedostatku lékařů některých profesí.

Jak moc bude ODS odvážná sdělovat nepříjemné pravdy občanům, nezalekne se nutných změn – jako je vyšší spoluúčast, komerční připojištění, nebo se třeba vrátí i k myšlence spoření a individuálních účtů?

Zdravotnický program ODS pro volby v roce 2017 se stále tvoří, takže by bylo ne úplně korektní z něj mnoho prozrazovat. Co ale za sebe rozhodně slíbit můžu je to, že se nebudeme lakovat situaci na růžovo. Bez podstatných změn není možné v ČR dlouhodobě udržet současnou kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Trend klesajícího už tak nízkého podílu zdravotnictví na HDP a rostoucího velmi vysokého podíl veřejných výdajů na financování českého zdravotnictví (http://www.uzis.cz/rychle-informace/vydaje-na-zdravotnictvi-2010-2014) zjevně udržitelný není.

Které již uskutečněné a plánované kroky současné vlády ve zdravotnictví Vás nejvíce děsí?

Jako nejhorší krok bych určitě označil zrušení regulačních poplatků, to byl čirý populismus a já dokonce věřím, že i pan ministr jako bývalý zkušený ředitel velké nemocnice si uvědomoval, že to reálně pacientům nic nepřinese, spíše naopak, nicméně musel respektovat program své strany. Dosti absurdní mi přijde fascinace MZ protikuřáckým zákonem, opravdu myslím, že energie a politický kapitál, které byly vyplýtvány na tenhle předpis, včetně nekonečných diskusí o tom, zda na dětském dnu v Horní Dolní se může točit desítka či jedenáctka, mohly být využity na něco mnohem užitečnějšího.

Velmi skeptický jsem k neustálému vytváření nových zdravotních registrů. Jde o symptom současné mánie řídit celé české zdravotnictví z jednoho místa. A já skutečně nevěřím, že je užitečné, smysluplné a efektivní, aby stát centrálně plánoval zdravotní péči v ČR. Byl bych nerad, aby to skončilo, jako snahy o centrální plánování výroby toaletního papíru. O bezpečnostních rizicích systému, v němž jsou všechny zdravotní informace o všech českých pacientech ani nemluvě.

Největší zklamání je však nečinnost. V řadě oblastí (e-health skutečně přínosný pro pacienty, právní úprava univerzitních nemocnic, hodnocení nákladové efektivity…) se od voleb nestalo téměř nic a to je velký problém.

Které kroky byste naopak ocenil?

Určitě je dobře, že se začalo pracovat na projektu DRG Restart, i když se nechám příjemně překvapit, pokud se skutečně řediteli ÚZIS doc. Duškovi podaří naplnit všechna očekávání v oznámených termínech.

Nechybně velmi potřebná je reforma psychiatrické péče a jsem rád, že ministerstvo oproti některým výkřikům z minulosti (rušení poloviny psychiatrických nemocnic a ve zbylých poloviny lůžek) už uznalo, že psychiatrické nemocnice představují zásadní pilíř psychiatrické péče v ČR a počítá se s nimi jako s klíčovými stakeholdery.

Chválím také změny v úhradové vyhlášce, které vedly k záchraně českého lázeňství jako odvětví zdravotních služeb. Úhradové vyhlášky ministra Hegera reálně hrozily, že české lázně dílem zavřou, dílem se budou muset přeorientovat na čistě wellness centra. A to by při tradici českého lázeňství a nepochybných přínosech lázeňské péče při řadě diagnóz byla určitě škoda.

Vyšlo na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/2016/06/ve-zdravotnictvi-neni-misto-pro-one-man-show-rika-poradce-predsedy-ods/

Continue Reading