Elektronické hlasování? Nevrtejme se v tom, co funguje

Jako kolem každých voleb, i letos se objevily návrhy na zavedení elektronického hlasování. Tentokrát s nápadem přišel Martin Jaroš, PR mág, facebooková celebrita a zjevně adept na politickou kariéru. A hned si pomohl příkladem z Estonska, kde to funguje na jedničku. Jenže Česká republika přeci jen není Estonsko, i když v řadě oblastí bychom se mu rádi přiblížili.

Zrovna elektronické volby ale z dobrých důvodů nejsou jednou z nich. Buďme k sobě upřímní, státní informační systémy mají k ideálu daleko, leckteré běží na základě položeném na počátku 90. let (ADIS) a pokud už se vláda rozhodne postavit něco zcela nového, až příliš často to končí průšvihem buď právním (OKsystem) nebo provozním (Registr motorových vozidel). Pouštět se do technických eskapád zrovna v oblasti, která doposud funguje na jedničku, Český statistický úřad má všechny procesy vyladěné do puntíku a v rychlosti publikace výsledků jsme i v kontextu vyspělých zemí na špici (schválně se někdy podívejte, jak dlouho trvá oznámení výsledků voleb nebo ještě jednodušeji spočítatelného referenda třeba v UK).

Možnost elektronické volby z domova zároveň znamená nutnost online autentizace voličů při volbě offline. Tedy občanské průkazy s čipem pro všechny voliče (při periodě platnosti 10 let je všichni ještě pěkně dlouho mít nebudou), spolehlivé zabezpečené připojení k internetu ve všech volebních místnostech a alespoň minimální počítačovou gramotnost všech členů volební komise. Člověk nemusí hledat zapadlé vesnice v Krušnohoří, i na mnoha místech Středočeského kraje jde o problém hraničící s nemožností. O nutných výdajích na vybudování paralelní zabezpečené infrastruktury (dosavadní infrastrukturu pro offline volby bude třeba zachovat ve stejném rozsahu) zejm. v prostředí velmi problematických IT tendů v české veřejné správě ani nemluvě.

Neopominutelné jsou ovšem problémy bezpečnostní. Stokrát si rád vyslechnu, jak to v Estonsku funguje vše bez problémů a dokonale zabezpečeně. Stokrát žádný bezpečnostní incident proběhnout nemusí. Ale po stoprvní mohou volby probíhat ve vypjaté společenské atmosféře, mezi dvěma vzájemně znepřátelenými tábory, když tu je oznámen překvapivý výsledek a zároveň do médií unikají neprůkazné avšak věrohodné indicie o zmanipulování voleb. Destabilizovaná země jedna radost, první krok hybridní války úspěšně realizován (zatím bez jediné mrtvoly, ale o to účinnější). Proti elektronické volbě ale nestojí jen o technické a finanční důvody.

V České republice, snad díky neblahé zkušenosti z let komunismu, je volební právo pojímáno skutečně jako právo, nikoli povinnost, a je to tak dobře. Vhodně nastavená „obtížnost výkonu aktivního volebního práva“, které se v ČR povedlo celkem bez obtíží dosáhnout (např. rozumná hustota volebních místností, absence dodatečných povinností registrace, dostatečná identifikace občanským průkazem), slouží také k tomu, aby se voleb účastnili jenom lidé, kteří provedou alespoň bazální úvahu o výběru vhodného kandidáta, nevolí čistě frivolně, z recese, podle názvů stran. Zavedení volební povinnosti, tedy donucení k aktu volby osoby, které volit nechtějí, či naopak zcela „bezbariérové“ či „nízkoprahové“ domácí volby, u níž stačí strčit občanku do čtečky a párkrát kliknout, hrozí oslabením až likvidací jedné z hlavních funkcí voleb, tj. vytvořením funkčního a akceschopného zastupitelského sboru (či jiného orgánu, do něhož se volí).

Hlas oprávněných voličů, kteří se rozhodnou, koho chtějí volit, opustí teplo svého domova a obětují volbě několik desítek minut, má prostě větší váhu než těch, kteří se na volby vykašlou, protože i ta úvaha a marginální ztráta času jsou pro ně příliš bolestivé. A je to tak správně. Hrozba nekalého jednání při volbách je ovšem ještě v jedné rovině, která se technicky odbourat nedá. Sebesofistikovanější aplikace a sebezabezpečenější klíč na čipu v občanském průkazu nezajistí, aby se při senátních volbách nedostavil do sociálně vyloučené lokality politický zařizovač s igelitkou plnou dvousetkorun a notebookem. Postupně bude jednotlivé obyvatele pouštět k počítači a se správnou volbou jim jistě rád pomůže. Taková volba jistě nebude svobodná ani tajná, ale kde není žalobce není soudce a odbourá se tím překážka s připomínáním správného lístku ve volební místnosti, která už v několika případech v ČR znamenala opakování voleb (viz Krupka, Chomutov…).

Nemusí ovšem jít jen o sociálně vyloučené lokality. Člověk s přístupem do léčebny dlouhodobě nemocných či zařízení pečujícího o seniory a důvěryhodnou tváří a notebookem v ruce pořídí totéž, dost možná i podstatně levněji. V situaci, kdy ve druhém kole senátních voleb běžně rozhodují desítky či stovky hlasů, může k pokrytí nákladů na zvolení stačit jedna či dvě senátorské výplaty. O moc lepší situace není ani ve volbách komunálních, kde by se už úplně odbourala překážka „volič musí přijít do volební místnosti“ a stovka lidí přihlášených na adresu jednoho panelákového bytu by mohly snadno volit z ubytovny vzdálené přes půl republiky. V České republice máme tolik krásných témat, která potřebují zjednodušit, debyrokratizovat, elektronizovat či přímo estonizovat (daně, zahájení podnikání, žádosti o průkazy, přehlašování vozidel…). V případě volebního mechanismu bude ale lepší se nevrtat v tom, co bez problémů funguje.

Publikováno na České justici

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.