Když se politika plete do vědy, končí to dost často průšvihem. Ani sebelepší zákon přijatý sebevětší většinou v parlamentu nezajistí, aby pršelo v termínech předepsaných nařízením vlády nebo aby byla rakovina léčitelná vysokými dávkami levného vitaminu C místo drahou chemoterapií s nepříjemnými vedlejšími účinky. A právě ve zdravotnictví je pokušení pro politiky (a ještě více nejrůznější druhy aktivistů) extrémně velké.

Naposledy jsme takový exemplární zásah měli možnost pozorovat před pár týdny, kdy se ve světových médiích objevila informace, že Světová zdravotnická organizace (WHO) plánuje rozšířit definici neplodnosti (jako zdravotního vady) z původního „nemožnost otěhotnění po 12 měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku“ o „nemožnost najít sexuálního partnera“ či prostě „nepřítomnost pravidelného nechráněného pohlavního styku“. Člověk asi nemusí být profesor medicíny, aby chápal rozdíl mezi „nejde to“ a „ani jsem to nezkusila“.

O tom, kdo má mít nárok na umělé oplodnění a kdo ho má mít placené z veřejného zdravotního pojištění, se mohou vést dlouhé politické diskuse. Ve vyspělém světě se typicky právo na umělé oplodnění odvíjí právě od splnění definice WHO, počet hrazených cyklů je pak určován arbitrárně, dle možností konkrétního zdravotního systému. Pokud se však tato definice radikálně rozšíří, pod rouškou „odbornosti“ (nakonec WHO je přeci přísně odborná, nepolitická mezinárodní organizace) dojde k radikálnímu průlomu do dosavadního modelu. Najednou bude moci umělé oplodnění podstoupit de facto každá žena, která prohlásí, že nemůže najít partnera, s nímž by mohla mít 12 měsíců pravidelně nechráněný pohlavní styk.

Je přitom úplně jedno, zda se nám tento výsledek líbí či nikoli. Zastánci budou argumentovat klesající porodností a nutností co nejvíce zjednodušit „přístup k těhotenství“, odpůrci právem dítěte na znalost rodičů a na vyrůstání v úplné a harmonické rodině. Někdo bude dumat, zda je pro dítě lepší se nenarodit vůbec či narodit se single matce, která se pro umělé oplodnění rozhodla na základě okamžitého náhodného impulsu. To jsou všechno legitimní úvahy, se kterými se politici i odborná veřejnost musí vypořádat a před občany pak své rozhodnutí obhájit. Snaha aktivistů protlačit svou politickou agendu „umělé oplodnění bez podmínek“ jako odborný medicínský závěr je však krok na velmi šikmou plochu. Pokud WHO propůjčí své jméno prosazování takové agendy, reálně hrozí, že přijde o svou expertní legitimitu i jiných oblastech. Doporučení WHO tak ztratí váhu ve vztahu k boji proti šarlatánům, podpoře očkování a prosazování evidence based medicíny (tedy medicíny založené na důkazech) vůbec. A to by byla sakra škoda.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/neomarxisticka-politika-do-vedy-nepatri/

Sdružení praktických lékařů vyhlásilo na 21. září stávku. Zavřou ordinace a pacienti buď musí počkat do druhého dne, nebo jít do nemocnice. Ministr Němeček toto rozhodnutí označil za stávku milionářů a jejich požadavky šmahem zamítl. Jenže tím se problém nevyřeší, jen odloží (jak už to poslední dobou nejen ve zdravotnictví bývá až příliš často).

Praktičtí lékaři jsou naprosto základní pilíř každého dobře fungujícího zdravotnického systému a nejinak tomu je i v České republice. Mají svou nezastupitelnou úlohu nejen při léčbě, ale i v prevenci, působí edukačně, v optimálním případě pracují i s celou rodinnou nemocného, řada praktiků zejména na venkově tráví hodiny každý týden při mizerně zaplacené návštěvní službě. Valná většina kontaktů běžného člověka se zdravotnictvím začíná a končí právě v ordinaci praktického lékaře.

Přesto praktiky současná vláda ignoruje. Nemocničním lékařům-zaměstnancům se zvyšují platy o desítky procent (ne že by si to nezasloužili), zatímco primární péče zůstává popelkou, která si stěží sáhne na navýšení o inflaci. Jistě, praktičtí lékaři jsou u nás z drtivé většiny živnostníky, takže pracují a nemají čas na nějakou odborovou organizovanost, jejich sdružení postrádá ve vedení odborářské křiklouny Englova, Kubkova anebo ještě dříve Rathova střihu. Jenže ministerstvo by se nemělo rozhodovat podle toho, kdo nejhlasitěji řve do médií případně kdo si zaplatí luxusní PR agenturu, nýbrž hledat nejlepší řešení pro celý systém a zejména pro pacienty. A šetření na praktických lékařích rozhodně takovým nejlepším řešením není, tím spíš, pokud se zvyšuje ekonomická atraktivita působení v nemocnicích a obecně komplikuje drobné podnikání. Kontrolní hlášení a EET také motivují starší lékaře k odchodu do důchodu a mladší k tomu, aby raději pracovali v nemocnici či odešli do zahraničí. Za deset let nebude leckde mít kdo léčit nebo bude jeden praktik muset mít registrovaných 5000 pacientů. Co to udělá s frontami v čekárnách a kvalitou péče vůbec si lze snadno domyslet.

Ekonomická perspektiva by ale měla jít ruku v ruce s úpravou kompetencí. V minulosti byla zavedena řada regulačních opatření, která znamenají, že mnoho léků nemůže praktický lékař předepsat (jakkoli má dostatečnou odbornou erudici) a musí svého pacienta odeslat ke specialistovi. To je ovšem nejen méně komfortní pro pacienta, ale i dražší a v konečném důsledku méně efektivní pro celý systém – místo jednoho vyšetření u praktika, které je třeba tak jako tak udělat, přibyde de facto duplicitní vyšetření u specialisty. Podobný problém je i s návštěvní službou, kterou lékaři většinou musí dotovat, protože jim úhrada nepokryje ani náklady. Kvůli horší dostupnosti návštěvní služby pak končí v nemocnicích mnoho pacientů, kteří by klidně mohli ležet doma, pokud by měli jistotu pravidelné krátké návštěvy lékaře či zdravotní sestry. Opět se tedy kocourkovským způsobem šetří na nesprávném místě. To samozřejmě platí i pro restrikce na domácí péči, kterou se praktici bojí předepisovat z obavy z překročení přísných limitů v úhradové vyhlášce. Tyto limity také vyhánějí pacienty z domovů do nemocnic, kde za pro systém zdravotního pojištění dráž mají menší komfort než doma.

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže a pokud se pan ministr Němeček spoléhá na jejich malou flexibilitu (když už mají ordinaci, přeci nebudou odcházet do zahraničí) a opticky vysoké příjmy, u nichž „taktně“ zamlčuje, že nejde o čistý výdělek lékaře nýbrž obrat celé ordinace, jen tím nastavuje časovanou bombu, která může vybuchnout už překvapivě brzy.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/bez-praktiku-zdravotnictvi-fungovat-nemuze/