Obnovení povinné vojenské služby není krok správným směrem

Bezpečnostní expert nové strany Realisté a prezident Asociace obranného průmyslu v jedné osobě Jiří Hynek snad pod dojmem teroristických útoků v Berlíně, zveřejnil plán své strany na znovuzavedení základní vojenské služby. Dokonce prohlásil, že v případě volebního úspěchu, bude tento bod představovat zásadní podmínku pro koaliční vyjednávání. Šest týdnů základního výcviku nikoho nezabije (žádný ztracený rok či dva jako kdysi), trochu si zocelit tělo a naučit se, jak používat zbraň, to také nikomu nemůže ublížit. V případě vojenského konfliktu řekněme ukrajinského ražení se dozajista bude hodit, pokud čeští občané budou mít za sebou alespoň základní pěchotní výcvik a armáda tak bude mít šanci mobilizované smysluplně využít. Na první poslech jde tedy o docela sympatický koncept. Pokud se nad ním však zamyslíme hlouběji, vyplave na povrch řada poměrně zásadních praktických problémů.

Tím prvním je samozřejmě motivace. Nesmíme se nechat okouzlit nadšenými prohlášeními o plnění rekrutačních cílů na 120%. V roce 2015 se podařilo k útvarům získat 1785, ke studiu Univerzity obrany ve služebním poměru 365 nových vojáků. Do aktivní zálohy pak necelá stovka. To je jistě lepší než v minulosti, ale naplněnost řady útvarů je stále tristní. Na dobrovolné vojenské cvičení odpovídající rozsahu navrhované povinné služby se přihlásilo pár desítek lidí. Z nich by se nejspíš osmnáctiletí dali spočítat na prstech jedné ruky. Velká touha po službě vlasti se zbraní v ruce mezi mladými lidmi tedy zjevně není. Pokud by přitom zůstala současná úroveň zdravotních testů, které vyřazují motivované uchazeče na základě marginálních starých zranění či dobře kompenzovaných onemocnění, dá se realisticky předpokládat, že by se základní vojenská služba stala opět zcela dobrovolnou. Prakticky každý, kdo by se jí účastnit nechtěl, by snadno doložil, že má takové či onaké zdravotní obtíže, kvůli nimž se výcviku zúčastnit nemůže. Totéž ostatně platí i pro fyzické testy. Nikdo jistě nemůže být donucen, aby „zvládl“ fyzické testy. Jakou ale úroveň asi bude mít výcvik skupiny, v níž se potká 120kilový hráč počítačových her s dívčinou (Hynek přitom chce povinný výcvik pro obě pohlaví), která i s obuví váží 40 kg, a vrcholovým sportovcem. Zatímco za starých časů poskytoval rok či dva povinné vojny přeci jen určitý prostor, aby se i gaučový povaleč dostal do formy (a přinejhorším skončil někde ve skladu či za kancelářským stolem), za šest týdnů navrhovaného výcviku se to ovšem nestihne. O zhoršující se fyzičce dnešní mládeže ani nemluvě.

Nesmíme ale zapomenout ani na kapacity. Pokud každý rok dosáhne osmnácti let věku cca 100 000 lidí v ČR, můžeme odhadnout, že v případě velmi liberálních zdravotních a fyzických přepokladů by 60 000 z nich skutečně mělo povinný výcvik absolvovat. V současnosti se dá říci, že ve kterémkoli okamžiku se kurzu základní přípravy (ať už šestitýdenního nebo tříměsíčního) účastní ve Vyškově něco přes 600 lidí. Reálná roční kapacita je tedy nyní asi 2500 rekrutů (do služebního poměru i do aktivní zálohy). Vyškovské kapacity by se tedy musely navýšit pětadvacetkrát, aby se podařilo vycvičit 60 tisíc osmnáctiletých každý rok. Tak velký samozřejmě vyškovský areál není. A dostatečné kapacity ovšem nejsou ani nikde jinde. Existující vojenské prostory, které v minulých letech prošly řadou kol okrajování a rušení, jsou stěží schopny uspokojit potřeby výcviku AČR v současné velikosti. Smysluplný výcvik se ovšem na dvoře kasáren provádět nedá (tím spíš, že v posledních 15 letech byla prodána či na obce převedena i valná většina těch kasáren). Další záhadou jsou instruktoři. Najít lidi s minimem pedagogických schopností a současně na potřebné odborné úrovni, kteří budou schopni velkým skupinám ne příliš motivované mládeže vštípit základy vojenského řemesla, asi nebude úplně triviální.

To jsme se ještě vůbec nedostali k výzbroji a výstroji. Přes ujišťování ministra Stropnického se stále nezdá, že by ve výstrojních skladech bylo dostatek maskáčů, batohů či (použitelných!) bot pro všechny naše současné vojáky. Leckteré jednotky (minimálně AZ) doposud používají a ještě nějakou dobu používat budou Sa vz. 58 a Pi vz. 82, pro něž je však k dispozici čím dál tím méně dílů i munice. Co si oblečou a z čeho bude střílet těch 60 000 lidí, kteří budou muset ročně projít povinným výcvikem, zůstává značným otazníkem. Armádu České republiky čeká v příštích osmi letech podle schválené koncepce rozvoje mnoho velkých výzev. Mimo přezbrojení ze sovětských na NATO-kompatibilní systémy (BVP, vrtulníky, tanky, dělostřelectvo, PVO…) se počítá i s budováním nové brigády a dalším rozvojem řady schopností. Z hlediska řízení, rekrutace i akvizic jde o největší úkoly od roku 1989, doposud se vždy jen rušilo a omezovalo. Představa, že tento náročný, avšak realizovatelný, proces narušíme politickým úkolem armádě vycvičit navíc každoročně 60 000 málo motivovaných teenagerů, je mírně řečeno nerozumná. Podstatně užitečnější se jeví v politickém konsensu (žádné otáčení o 180 stupňů každé čtyři roky) soustředit síly na radikální zvýšení rozpočtových prostředků na 2% HDP, co nejrychlejší a nejefektivnější provedení změn, které mají potenciál skutečně přispět ke zvýšení bojeschopnosti AČR, nastavení akvizičního procesu tak, aby zohledňoval reálné potřeby armády i strategické a ekonomické zájmy České republiky jako celku, na smysluplné a srozumitelné řízení lidských zdrojů, což se týká nejen rekrutace, ale také kariérního postupu a ukončování služebního poměru a v neposlední řadě i na posílení role Aktivní zálohy AČR (vč. zajištění, aby všechny jednotky využívaly zákonné maximum pro výcvik, tj. 28 dnů) a zahájení spolupráce s organizacemi, které mají blízko k branné problematice, ať už jsou to střelecké, či letecké kluby, kynologové.

Psáno pro Onwar.eu

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.