Tento týden se Českou republikou přelila vlna rouškování. Pod heslem „Roušky všem“ se nošení (ale i domácí šití a distribuce) roušek zakrývajících ústa a nos stalo postupně nejen právní povinností, ale i povinností společenskou vynucovanou nezřídka ošklivými pohledy i zvýšeným hlasem. Domácí výroba roušek je pěkným příkladem české schopnosti improvizovat a vzájemně si pomáhat tváří v tvář drastickému selhání vlády. Nesmíme přitom ovšem zapomínat, že kdyby dostatek roušek a respirátorů pro všechny vláda dávno zajistila, nařídila jejich nošení a nastavila systém masivního testování, mohla být pandemie dávno pod kontrolou, a to za cenu minimálních zásahů do běžného života společnosti.
Místo toho se ovšem vládní představitelé předhánějí, kdo přijde s drsnějším omezením a dá tak najevo, že právě on je ten kompetentní politik silné ruky, který bojuje s koronavirem jako sv. Jiří s drakem. Naposledy se takto „předvedl“ náměstek ministra zdravotnictví profesor Prymula, který začal přemítat o úplném zákazu vycházení, aniž by ovšem specifikoval, jak si takové opatření představuje.
Vzhledem k tomu, že v symbolické podobě platí plošná karanténa již dnes, můžeme se jen dohadovat, jak by v praxi další zpřísnění vypadalo. Předpokládám ovšem, že v nejlepší tradici české státní správy půjde o brutálně byrokratické opatření, které se opře v první řadě o udavače (pane esenbák, Máňa ze sousedního vchodu šla do obchodu podruhé, i když máme povoleno chodit jen jednou denně) a přes přetížení příslušníků Policie ČR bude prakticky nevymahatelné.
Drsná omezení bez praktického přínosu mají ovšem jedno obrovské riziko, na něž se v touze po akční vládě pevné ruky často zapomíná. Dávají smrtící ránu české ekonomice, která se už tak bude z koronaviru vzpamatovávat ještě velmi dlouho.
Každý živnostník nebo majitel malé firmy, který kvůli nesofistikovaným opatřením zbankrotuje, každý zaměstnanec, který přijde o práci, představuje na jedné straně výpadek příjmů státu (a to v nejširším slova smyslu, stejně tak o peníze přijdou třeba i zdravotní pojišťovny), a na druhé straně další nataženou ruku se slovy „vládo pomoz!“ Po zkušenostech šesti let vlád ANO a ČSSD asi nemusíme mít přílišná očekávání od toho, nakolik bude tato pomoc smysluplná, efektivní a jak rychle pomůže postiženým se zase postavit na vlastní ekonomické nohy.
Objevují se argumenty, že pro záchranu byť jediného života není žádná cena příliš veliká. To ovšem možná platí v morální filozofii, ale nikoli v reálné politice a ekonomice, a to ze dvou důvodů.
Za prvé: peníze, které budou ve veřejných rozpočtech chybět, se negativně podepíší na stavu zdravotnického systému. A při stagnaci (ale nám ve skutečnosti velmi reálně hrozí spíše zhoršování kvality a dostupnosti) budou umírat lidé. Onkologicky nemocní, kteří nedostanou extrémně drahou biologickou léčbu nebo nový preparát, který na český trh z rozpočtových důvodů přijde o dva roky později než na německý. Lidé s mozkovou mrtvicí nebo infarktem, pro které přijede sanitka příliš pozdě.
Pokud Němci zvládnou pandemii mnohem lépe než my (což je dost realistické očekávání), začnou se dramaticky rozevírat mzdové nůžky pro zdravotnický personál, v Německu se platy budou zvyšovat, u nás ne. Další lékaři a sestry tedy odejdou a budu chybět českým pacientům, zhorší se dostupnost péče a kvůli tomu budou opět umírat lidé.
Za druhé: chudoba zabíjí. Existuje řada studií, které dokazují souvislost mezi špatným zdravotním stavem a nízkou úrovní příjmů, vč. podstatně kratší doby dožití u těch nejchudších. Každý člověk, který se kvůli vládním opatřením propadne z nižší střední do nejchudší třídy, každá rodina, která skončí na ubytovně, každý nový bezdomovec, představují také oběti. Nikoli koronaviru, ale nekompetentního boje proti němu.
Ano, tito mrtví jsou na první pohled hůř spočitatelní než ti na koronavirus a neobjevují se v každodenně aktualizovaných tabulkách v televizi. Ale nejsou o nic méně reální.
Publikováno na Info.cz
https://www.info.cz/nazory/klusacek-zeme-kterou-vlada-nici-vic-nez-koronavirus