Nenechme se připravit o otevřené hranice!

Když se kácí les, létají třísky. Zdá se, že tohle přísloví si vybral náměstek ministra zdravotnictví Prymula jako motto svého působení v čele Ústředního krizového štábu. Když se bojuje proti koronaviru, prostě se ničí lidské životy. O tom, že mimořádná opatření nutná k omezení růstu případů nákazy omezují některá lidská práva legitimně a legálně asi netřeba pochybovat, krizový zákon s tím ostatně výslovně počítá, smysl některých omezení ale zůstává minimálně pochybný.

Asi nejkontroverznějším omezením v tomto smyslu je úplné uzavření hranic pro volný pohyb osob (zboží stále přes hranice putuje, i když pouze vozidly mezinárodní kamionové dopravy). Legrace a jistý optimismus ovšem člověka musí přejít v situaci, kdy slyší v médiích opakovat plukovníka v.v. Prymulu tvrzení, že hranice budou uzavřeny ještě rok či dva a minimálně pro letošek je třeba úplně zapomenout na „zájezdy“. O to horší je pak významné mlčení – kdo mlčí, zdá se, že souhlasí – od těch, které jsme na rozdíl od prof. Prymuly demokraticky zvolili, aby rozhodovali a nesli odpovědnost, tedy od ministrů a zákonodárců.

Proč nesmíme ven?

Za poslední tři desítky let jsme se učili žít v otevřeném světě. Hranice jsme nejprve překračovali jen rychlým ukázáním pasu a v posledních dvanácti letech jsme si je zvykli ignorovat úplně. Pro statisíce lidí je běžné vyrážet na nákupy do německých supermarketů, pracovat v rakouských firmách anebo si pořídit chalupu pár kilometrů za slovenskou hranicí. Někdo jezdí do německého autoservisu, jiný zas opravuje Rakušanům kapající kohoutky. Desítky tisíc českých studentů zažilo semestr nebo dva na univerzitách v EU. Stali jsme se v praxi, když už ne cítěním, skutečnými evropskými občany. Pokud bychom o tyto svobody měli pod záminkou boje proti koronaviru přijít, bylo by to nesrovnatelně horší než nejhorší scénáře samotné pandemie.

Reálná účinnost takového omezení je navíc minimálně pochybná. Hranice pro cizince zavřela jen menší část států EU. ČR je unikátní v tom, že vlastním občanům zakazuje opuštění země, aniž by to zjevně mělo jakýkoli epidemiologický efekt. O něm je ovšem těžko hovořit i v případě uzavření hranic se zeměmi, které mají menší nebo podobný podíl nakažených na celkové populaci. Zůstává záhadou, proč stát brání českému občanovi vyjet třeba za prací třeba do Saska-Anhaltska, kde je šance na nakažení mnohem menší než například v Praze.

Budiž, po pár týdnech třeba ještě není úplně jasné, jak si která země s pandemií poradí, kde je situace slušná a kde jen čeká na výbuch. Pokud některé zemi důvěřuji, že si s pandemií poradí efektivněji než Česko, je to Německo. A představme si, že mám pravdu. Vážně plánuje vláda v takovém případě držet zavřené hranice do Německa ještě řadu následujících měsíců? Uvědomuje si náměstek Prymula, kolika lidem tímto rozhodnutím zničí život? Cesty přes hranice totiž nejsou jen zbytné „zájezdy“ třeba na adventní trhy v Norimberku, ale naprosto zásadní součástí každodenního života statisíců našich spoluobčanů.

Koho všechno vláda uzavřením hranic hází přes palubu?

  • Desetitisíce lidí, kteří žijí v Česku a pracují jinde, nejčastěji v Německu nebo Rakousku. (Ne, model tři týdny v práci bez rodiny, dva týdny v karanténě bez peněz skutečně není smysluplný.)
  • Desetitisíce lidí ve smíšených rodinách, kteří se s polovinou svých nejbližších mohou najednou spojit jen po Skypu.
  • Tisíce českých studentů na zahraničních univerzitách, tisíce vědců na špičkových pracovištích u nás i po celém světě, kteří se bez cestování nemohou obejít.
  • A v neposlední řadě čtvrt milionu našich občanů, které živí cestovní ruch. To je jen ta nejviditelnější úroveň.

Dalšími postiženými jsou zahraniční pracovníci v ČR. Dvě stě tisíc Slováků, sto padesát tisíc Ukrajinců, padesát tisíc Poláků – ti všichni se teď musí rozhodovat, zda přijít o živobytí, možná napořád, nebo zda se mnoho měsíců neuvidí se svými blízkými. Situace mých sousedů, milého ukrajinského páru, který si dlouho legálně vydělává v Česku, své malé děti ale nechal v péči prarodičů na Ukrajině, kam za nimi každé dva nebo tři měsíce jezdí, jistě není výjimečná. Kdo myslí na ty, jejichž práce vyžaduje pravidelný osobní kontakt s klienty, dodavateli a obchodními partnery za hranicemi? Jejichž podnikání se bez cizinců neobejde?

A pak jsou tu i méně obvyklé, ale ne méně dramatické situace. Čech, jehož exmanželka s dětmi se odstěhovala do Německa a on si je co dva týdny (a každé prázdniny) vyzvedává a vozí domů. Jiný Čech, který s rodinou bydlí ve Vídni, ale několikrát týdně dojíždí do Brna za prací špičkového vědeckého pracovníka. Laskavý čtenář si jistě dovede představit i desítky dalších podobných, a přitom odlišných problémů skutečých lidí a jejich rodin.

Nesmíme se připravit o svobodu

To možná nejsmutnější zjištění je však ještě někde jinde. Podle průzkumu společnosti STEM pro Seznam Zprávy celá třetina občanů České republiky volá po tom, že by omezení a kontroly na hranicích měly mít trvalejší podobu. Nejde tedy jen o pár křiklounů v diskusích na Novinkách, kteří blábolí o tom, že třicet let otevřených hranic stačilo, ale každý třetí náš spoluobčan považuje uzavřené hranice za cosi přínosného bez ohledu na počet zničených lidských osudů. Další téměř třetina lidí si přeje mít zavřené hranice „jen“ do konce roku…

Z otázky zavřených hranic je třeba udělat jedno z klíčových témat veřejné diskuse. Tato diskuse je a bude odborná-epidemiologická jen z menší části, na prvním místě půjde o diskusi politickou, završenou politickým rozhodnutím ležícím na bedrech volených politiků. Nenechme se pod záminkou bezpečnosti připravit o svobodu, protože jak známo, kdo mezi svobodou a bezpečností volí bezpečnost, přijde nakonec o oboje.

Publikováno na Pravém břehu

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *