Deset klíčových inovací ve zdravotní péči a jejich dopad na Česko

Americké Deloitte Center for Health Solutions (interní think-tank jedné z firem Velké čtyřky) nedávno publikovalo analýzu, v níž sestavilo žebříček deseti klíčových inovací, které mají potenciál zásadním způsobem změnit poskytování zdravotní péče. Tento žebříček je samozřejmě zaměřen primárně na zdravotnictví ve Spojených státech. Protože ale špičková zdravotní péče je jen jedna, a proto i americké trendy mají tendenci přicházet se zpožděním maximálně několika let do Evropy, je zajímavé se s vybranými inovacemi seznámit a zamyslet, jak moc se daří je implementovat a rozvíjet i v České republice.  

Klíčové inovace dle zmíněného žebříčku:

  1. Genetické sekvenování nové generace – aplikace „čtení DNA“ k identifikaci skupin obyvatel se zvýšením rizikem určitého onemocnění nebo k cílenému nastavení terapie optimálnímu pro konkrétního pacienty.
  2. Zdravotnické prostředky vytištěné na 3D tiskárnách – levné, rychle dostupné a přitom individualizované dle fyziologických potřeb každého pacienta.
  3. Imunoterapie – nové cesty léčby s potenciálem podstatného snížení mortality pacientů s rakovinou, bez vedlejších účinků a souvisejících nákladů na zdravotní péči.
  4. Umělá inteligence – schopnost počítačů myslet a plnit úkoly, pro které je doposud potřeba lidského mozku, a to s vyšší rychlostí, přesností a nižšími náklady.
  5. Diagnostika v místě poskytování péče – bezpečnější, pohodlnější a dostupnější způsoby diagnostiky umožňující rychlý přístup k výsledkům přímo v ambulanci lékaře.
  6. Virtuální realita – simulované prostředí umožňující průlom ve vzdělávání zdravotnických pracovníků i edukaci pacientů a jejich blízkých.
  7. Využití sociálních médií ke zkvalitnění klientské zkušenosti pacienta – analýza dat ze sociálních médií a dalších on-line zdrojů.
  8. Biosensory a trackery – sensory integrované v oblečení, běžném prostředí i v nositelné elektronice (wearables), které umožní lepší monitorování životního stylu i zdravotního stavu
  9. Přístupná péče – ambulantní péče dostupná komfortně v nákupních centrech a jiných místech, kam pacienti běžně přicházejí v době, kdy se jim to hodí
  10. Telemedicína – pohodlná cesta pro pacienty, jak zlepšit péči o sebe a zároveň cesta k redukci návštěv ambulancí i pohotovostí

V tomto prvním textu okomentuji prvních pět z nich, zbývající pak v dalším článku.

Lékařská genetika je v České republice na slušné úrovni, vyučuje se jako samostatný obor na univerzitách a máme zavedeno i nelékařské zdravotnické povolání bioanalytika. S genetickým vyšetřením se setkávají ženy v těhotenství i pacienti v onkologických centrech. Oproti jiným zemím ovšem pokulháváme ve využití genetiky jako nástroje prevence. Genetická vyšetření jsou samozřejmě nákladná a jejich plošné nasazení jako součást hrazených screeningů (podobně jako jsou hrazeny vyšetření na rakovinu prsu či tlustého střeva) by krátkodobě jistě zvýšilo náklady zdravotních pojišťoven. V dlouhodobém horizontu a při započítání veškerých (tj. nejen zdravotních) nákladů spojených s propuknutím či pozdní diagnostikou vážných (zejm. onkologických) onemocnění by se však kvalitní prevence měla vyplatit. Současné ministerstvo zdravotnictví ovšem na prevence zapomíná (a ne, protikuřácký zákon to opravdu nevytrhne). Moderní metody oslovování veřejnosti nebo dostupné preventivní programy, na nic z toho nejde ani koruna. A bez určitého tlaku státu to v tomto případě asi nepůjde.

I když je Česká republika zásluhou mimo jiné Josefa Průši a jeho firmy Prusa Research jednou z velmocí 3D tisku, ve zdravotnictví to prakticky není vidět. Přitom zdravotnické aplikace 3D tisku jsou světově dobře známé a přispívají nejen ke snížení nákladů (a tedy zvýšení dostupnosti) zejména u komplikovaných zdravotnických prostředků, ale také k lepší úrovni jejich individualizace. Například myoelektrická protéza ruky vyrobená z velké části z dílů vytištěných na 3D tiskárně je nejen podstatně levnější než obdobný výrobek z továrny, ale zároveň umožňuje průběžné upgrady s tím, jak se vyvíjí potřeby uživatele. To je zvláště důležité u dětí, které rychle rostou, ale kde současně pořizování nové tovární protézy za stovky tisíc každý druhý rok, není ekonomicky dostupné. Zdravotní pojišťovny ovšem s takovými zdravotnickými prostředky nepočítají, neboť si je neumí zařadit do „správného chlívečku“ v Číselníku VZP. Bez legislativní i exekutivní aktivity na straně ministerstva zdravotnictví se opět kupředu nepohneme.

imunoterapii zejména v onkologii už Zdravotnický deník v minulosti psal (např. zde, o problémech s imunoterapií také zde a prof. Žaloudík glosoval zde). Jistě nepůjde o zázračný univerzální lék, ale u konkrétních diagnóz může jít o zásadní zlom. Jenže taková terapie je velmi nákladná, vývoj léku stojí miliardy a farmaceutické firmy samozřejmě potřebují tyto náklady dostat (v době patentové ochrany) zpět. To nás ovšem přivádí k širšímu problému: mají mít všichni hrazené všechno včetně paralenu na chřipku i za cenu, že moderní nákladné způsoby léčby u nás prostě dostupné nebudou? Anebo je hlavním účelem existence veřejného zdravotního pojištění, aby se občané dostali k nejefektivnější, ač třebas extrémně nákladné léčbě, pokud je postihne vážná nemoc, zatímco u té banální po nich můžeme chtít, aby si pár desetikorun zaplatili? Zatím vítězí na celé čáře názor první, který socialistická vláda přetavila do zrušení regulačních poplatků a boji proti růstu výdajů na centrovou péči. Nejbližší příležitost říci, že s tímto trendem nesouhlasí, budou mít občané při říjnových sněmovních volbách.

Využívání umělé inteligence ve zdravotnictví je u nás, řečeno s Cimrmanem, maximálně předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích. Přitom potřebné nástroje jsou již běžně komerčně dostupné (loni o nich psal mj. časopis Fortune) a zásadním způsobem transformují způsob poskytování zdravotní péče ve špičkových amerických nemocnicích. Náklady na jejich zavedení samozřejmě nejsou zanedbatelné, ale pokud spoří čas přetíženým lékařům i sestrám, či upozorněním na problém zachraňují životy (např. v onkologii), rychle se vrátí. České ministerstvo v tom ovšem vidí potenciálně průšvihovou velkou veřejnou zakázku na IT, která se bude špatně soutěžit a nejspíš ji 2x zruší ÚOHS. To raději nechá tuto příležitost nevyužitou a nedostatek sester se pokusí vyřešit nesystémovým zkrácením jejich vzdělání.

Diagnostika v místě poskytování péče je napohled krokem zpět. Laboratorní služby se koncentrují, a i řada nemocnic méně obvyklá vyšetření outsourcuje soukromým poskytovatelům, kteří tak dosahují značných úspor z rozsahu. Různé firmy však hledají jednoduché testy, které by pomohly třeba i praktickým lékařům s rychlou diagnostikou podobně, jako dnes rutinně užívané CRP testy. Velkou ránu tomuto segmentu zasadil skandál kolem společnosti Theranos, která slibovala rychlé a levné testy řady ukazatelů z krve (v době největšího úspěchu byla dokonce samoobslužná testovací zařízení umístěna i v síti lékáren Walgreens). Nakonec se ukázalo, že některé výsledky těchto testů byly nepřesné, zmanipulované a v konečném důsledku i nebezpečné (o kauze informoval také Zdravotnický deník). Pokud měl ale Theranos na vrcholu tržní ohodnocení 9 mld. USD, nepochybně přijde spíše dříve nežli později někdo jiný s lepší technologií a přísnějším dodržováním všech souvisejících regulací. V ČR nám zatím nezbývá než sledovat vývoj z povzdálí. I když zařazení tohoto směru výzkumu do činnosti některého z center excelence Akademie věd by mohlo být zajímavé…

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/deset-klicovych-inovaci-ve-zdravotni-peci-a-jejich-dopad-na-cesko/

Continue Reading

Obnovení povinné vojenské služby není krok správným směrem

Bezpečnostní expert nové strany Realisté a prezident Asociace obranného průmyslu v jedné osobě Jiří Hynek snad pod dojmem teroristických útoků v Berlíně, zveřejnil plán své strany na znovuzavedení základní vojenské služby. Dokonce prohlásil, že v případě volebního úspěchu, bude tento bod představovat zásadní podmínku pro koaliční vyjednávání. Šest týdnů základního výcviku nikoho nezabije (žádný ztracený rok či dva jako kdysi), trochu si zocelit tělo a naučit se, jak používat zbraň, to také nikomu nemůže ublížit. V případě vojenského konfliktu řekněme ukrajinského ražení se dozajista bude hodit, pokud čeští občané budou mít za sebou alespoň základní pěchotní výcvik a armáda tak bude mít šanci mobilizované smysluplně využít. Na první poslech jde tedy o docela sympatický koncept. Pokud se nad ním však zamyslíme hlouběji, vyplave na povrch řada poměrně zásadních praktických problémů.

Tím prvním je samozřejmě motivace. Nesmíme se nechat okouzlit nadšenými prohlášeními o plnění rekrutačních cílů na 120%. V roce 2015 se podařilo k útvarům získat 1785, ke studiu Univerzity obrany ve služebním poměru 365 nových vojáků. Do aktivní zálohy pak necelá stovka. To je jistě lepší než v minulosti, ale naplněnost řady útvarů je stále tristní. Na dobrovolné vojenské cvičení odpovídající rozsahu navrhované povinné služby se přihlásilo pár desítek lidí. Z nich by se nejspíš osmnáctiletí dali spočítat na prstech jedné ruky. Velká touha po službě vlasti se zbraní v ruce mezi mladými lidmi tedy zjevně není. Pokud by přitom zůstala současná úroveň zdravotních testů, které vyřazují motivované uchazeče na základě marginálních starých zranění či dobře kompenzovaných onemocnění, dá se realisticky předpokládat, že by se základní vojenská služba stala opět zcela dobrovolnou. Prakticky každý, kdo by se jí účastnit nechtěl, by snadno doložil, že má takové či onaké zdravotní obtíže, kvůli nimž se výcviku zúčastnit nemůže. Totéž ostatně platí i pro fyzické testy. Nikdo jistě nemůže být donucen, aby „zvládl“ fyzické testy. Jakou ale úroveň asi bude mít výcvik skupiny, v níž se potká 120kilový hráč počítačových her s dívčinou (Hynek přitom chce povinný výcvik pro obě pohlaví), která i s obuví váží 40 kg, a vrcholovým sportovcem. Zatímco za starých časů poskytoval rok či dva povinné vojny přeci jen určitý prostor, aby se i gaučový povaleč dostal do formy (a přinejhorším skončil někde ve skladu či za kancelářským stolem), za šest týdnů navrhovaného výcviku se to ovšem nestihne. O zhoršující se fyzičce dnešní mládeže ani nemluvě.

Nesmíme ale zapomenout ani na kapacity. Pokud každý rok dosáhne osmnácti let věku cca 100 000 lidí v ČR, můžeme odhadnout, že v případě velmi liberálních zdravotních a fyzických přepokladů by 60 000 z nich skutečně mělo povinný výcvik absolvovat. V současnosti se dá říci, že ve kterémkoli okamžiku se kurzu základní přípravy (ať už šestitýdenního nebo tříměsíčního) účastní ve Vyškově něco přes 600 lidí. Reálná roční kapacita je tedy nyní asi 2500 rekrutů (do služebního poměru i do aktivní zálohy). Vyškovské kapacity by se tedy musely navýšit pětadvacetkrát, aby se podařilo vycvičit 60 tisíc osmnáctiletých každý rok. Tak velký samozřejmě vyškovský areál není. A dostatečné kapacity ovšem nejsou ani nikde jinde. Existující vojenské prostory, které v minulých letech prošly řadou kol okrajování a rušení, jsou stěží schopny uspokojit potřeby výcviku AČR v současné velikosti. Smysluplný výcvik se ovšem na dvoře kasáren provádět nedá (tím spíš, že v posledních 15 letech byla prodána či na obce převedena i valná většina těch kasáren). Další záhadou jsou instruktoři. Najít lidi s minimem pedagogických schopností a současně na potřebné odborné úrovni, kteří budou schopni velkým skupinám ne příliš motivované mládeže vštípit základy vojenského řemesla, asi nebude úplně triviální.

To jsme se ještě vůbec nedostali k výzbroji a výstroji. Přes ujišťování ministra Stropnického se stále nezdá, že by ve výstrojních skladech bylo dostatek maskáčů, batohů či (použitelných!) bot pro všechny naše současné vojáky. Leckteré jednotky (minimálně AZ) doposud používají a ještě nějakou dobu používat budou Sa vz. 58 a Pi vz. 82, pro něž je však k dispozici čím dál tím méně dílů i munice. Co si oblečou a z čeho bude střílet těch 60 000 lidí, kteří budou muset ročně projít povinným výcvikem, zůstává značným otazníkem. Armádu České republiky čeká v příštích osmi letech podle schválené koncepce rozvoje mnoho velkých výzev. Mimo přezbrojení ze sovětských na NATO-kompatibilní systémy (BVP, vrtulníky, tanky, dělostřelectvo, PVO…) se počítá i s budováním nové brigády a dalším rozvojem řady schopností. Z hlediska řízení, rekrutace i akvizic jde o největší úkoly od roku 1989, doposud se vždy jen rušilo a omezovalo. Představa, že tento náročný, avšak realizovatelný, proces narušíme politickým úkolem armádě vycvičit navíc každoročně 60 000 málo motivovaných teenagerů, je mírně řečeno nerozumná. Podstatně užitečnější se jeví v politickém konsensu (žádné otáčení o 180 stupňů každé čtyři roky) soustředit síly na radikální zvýšení rozpočtových prostředků na 2% HDP, co nejrychlejší a nejefektivnější provedení změn, které mají potenciál skutečně přispět ke zvýšení bojeschopnosti AČR, nastavení akvizičního procesu tak, aby zohledňoval reálné potřeby armády i strategické a ekonomické zájmy České republiky jako celku, na smysluplné a srozumitelné řízení lidských zdrojů, což se týká nejen rekrutace, ale také kariérního postupu a ukončování služebního poměru a v neposlední řadě i na posílení role Aktivní zálohy AČR (vč. zajištění, aby všechny jednotky využívaly zákonné maximum pro výcvik, tj. 28 dnů) a zahájení spolupráce s organizacemi, které mají blízko k branné problematice, ať už jsou to střelecké, či letecké kluby, kynologové.

Psáno pro Onwar.eu

Continue Reading

Neomarxistická politika do vědy nepatří

Když se politika plete do vědy, končí to dost často průšvihem. Ani sebelepší zákon přijatý sebevětší většinou v parlamentu nezajistí, aby pršelo v termínech předepsaných nařízením vlády nebo aby byla rakovina léčitelná vysokými dávkami levného vitaminu C místo drahou chemoterapií s nepříjemnými vedlejšími účinky. A právě ve zdravotnictví je pokušení pro politiky (a ještě více nejrůznější druhy aktivistů) extrémně velké.

Naposledy jsme takový exemplární zásah měli možnost pozorovat před pár týdny, kdy se ve světových médiích objevila informace, že Světová zdravotnická organizace (WHO) plánuje rozšířit definici neplodnosti (jako zdravotního vady) z původního „nemožnost otěhotnění po 12 měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku“ o „nemožnost najít sexuálního partnera“ či prostě „nepřítomnost pravidelného nechráněného pohlavního styku“. Člověk asi nemusí být profesor medicíny, aby chápal rozdíl mezi „nejde to“ a „ani jsem to nezkusila“.

O tom, kdo má mít nárok na umělé oplodnění a kdo ho má mít placené z veřejného zdravotního pojištění, se mohou vést dlouhé politické diskuse. Ve vyspělém světě se typicky právo na umělé oplodnění odvíjí právě od splnění definice WHO, počet hrazených cyklů je pak určován arbitrárně, dle možností konkrétního zdravotního systému. Pokud se však tato definice radikálně rozšíří, pod rouškou „odbornosti“ (nakonec WHO je přeci přísně odborná, nepolitická mezinárodní organizace) dojde k radikálnímu průlomu do dosavadního modelu. Najednou bude moci umělé oplodnění podstoupit de facto každá žena, která prohlásí, že nemůže najít partnera, s nímž by mohla mít 12 měsíců pravidelně nechráněný pohlavní styk.

Je přitom úplně jedno, zda se nám tento výsledek líbí či nikoli. Zastánci budou argumentovat klesající porodností a nutností co nejvíce zjednodušit „přístup k těhotenství“, odpůrci právem dítěte na znalost rodičů a na vyrůstání v úplné a harmonické rodině. Někdo bude dumat, zda je pro dítě lepší se nenarodit vůbec či narodit se single matce, která se pro umělé oplodnění rozhodla na základě okamžitého náhodného impulsu. To jsou všechno legitimní úvahy, se kterými se politici i odborná veřejnost musí vypořádat a před občany pak své rozhodnutí obhájit. Snaha aktivistů protlačit svou politickou agendu „umělé oplodnění bez podmínek“ jako odborný medicínský závěr je však krok na velmi šikmou plochu. Pokud WHO propůjčí své jméno prosazování takové agendy, reálně hrozí, že přijde o svou expertní legitimitu i jiných oblastech. Doporučení WHO tak ztratí váhu ve vztahu k boji proti šarlatánům, podpoře očkování a prosazování evidence based medicíny (tedy medicíny založené na důkazech) vůbec. A to by byla sakra škoda.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/neomarxisticka-politika-do-vedy-nepatri/

Continue Reading

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže

Sdružení praktických lékařů vyhlásilo na 21. září stávku. Zavřou ordinace a pacienti buď musí počkat do druhého dne, nebo jít do nemocnice. Ministr Němeček toto rozhodnutí označil za stávku milionářů a jejich požadavky šmahem zamítl. Jenže tím se problém nevyřeší, jen odloží (jak už to poslední dobou nejen ve zdravotnictví bývá až příliš často).

Praktičtí lékaři jsou naprosto základní pilíř každého dobře fungujícího zdravotnického systému a nejinak tomu je i v České republice. Mají svou nezastupitelnou úlohu nejen při léčbě, ale i v prevenci, působí edukačně, v optimálním případě pracují i s celou rodinnou nemocného, řada praktiků zejména na venkově tráví hodiny každý týden při mizerně zaplacené návštěvní službě. Valná většina kontaktů běžného člověka se zdravotnictvím začíná a končí právě v ordinaci praktického lékaře.

Přesto praktiky současná vláda ignoruje. Nemocničním lékařům-zaměstnancům se zvyšují platy o desítky procent (ne že by si to nezasloužili), zatímco primární péče zůstává popelkou, která si stěží sáhne na navýšení o inflaci. Jistě, praktičtí lékaři jsou u nás z drtivé většiny živnostníky, takže pracují a nemají čas na nějakou odborovou organizovanost, jejich sdružení postrádá ve vedení odborářské křiklouny Englova, Kubkova anebo ještě dříve Rathova střihu. Jenže ministerstvo by se nemělo rozhodovat podle toho, kdo nejhlasitěji řve do médií případně kdo si zaplatí luxusní PR agenturu, nýbrž hledat nejlepší řešení pro celý systém a zejména pro pacienty. A šetření na praktických lékařích rozhodně takovým nejlepším řešením není, tím spíš, pokud se zvyšuje ekonomická atraktivita působení v nemocnicích a obecně komplikuje drobné podnikání. Kontrolní hlášení a EET také motivují starší lékaře k odchodu do důchodu a mladší k tomu, aby raději pracovali v nemocnici či odešli do zahraničí. Za deset let nebude leckde mít kdo léčit nebo bude jeden praktik muset mít registrovaných 5000 pacientů. Co to udělá s frontami v čekárnách a kvalitou péče vůbec si lze snadno domyslet.

Ekonomická perspektiva by ale měla jít ruku v ruce s úpravou kompetencí. V minulosti byla zavedena řada regulačních opatření, která znamenají, že mnoho léků nemůže praktický lékař předepsat (jakkoli má dostatečnou odbornou erudici) a musí svého pacienta odeslat ke specialistovi. To je ovšem nejen méně komfortní pro pacienta, ale i dražší a v konečném důsledku méně efektivní pro celý systém – místo jednoho vyšetření u praktika, které je třeba tak jako tak udělat, přibyde de facto duplicitní vyšetření u specialisty. Podobný problém je i s návštěvní službou, kterou lékaři většinou musí dotovat, protože jim úhrada nepokryje ani náklady. Kvůli horší dostupnosti návštěvní služby pak končí v nemocnicích mnoho pacientů, kteří by klidně mohli ležet doma, pokud by měli jistotu pravidelné krátké návštěvy lékaře či zdravotní sestry. Opět se tedy kocourkovským způsobem šetří na nesprávném místě. To samozřejmě platí i pro restrikce na domácí péči, kterou se praktici bojí předepisovat z obavy z překročení přísných limitů v úhradové vyhlášce. Tyto limity také vyhánějí pacienty z domovů do nemocnic, kde za pro systém zdravotního pojištění dráž mají menší komfort než doma.

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže a pokud se pan ministr Němeček spoléhá na jejich malou flexibilitu (když už mají ordinaci, přeci nebudou odcházet do zahraničí) a opticky vysoké příjmy, u nichž „taktně“ zamlčuje, že nejde o čistý výdělek lékaře nýbrž obrat celé ordinace, jen tím nastavuje časovanou bombu, která může vybuchnout už překvapivě brzy.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/bez-praktiku-zdravotnictvi-fungovat-nemuze/

Continue Reading

Vládní koalice chce šetřit na lécích pro vážně nemocné

V Poslanecké sněmovně se aktuálně projednává návrh zákona o léčivech, k němuž předseda zdravotního výboru Vyzula přidal svůj pozměňovací návrh, jenž má za cíl významně zpomalit nárůst nákladů na léčbu centrovými léky, které  raketově rostou. Tedy… Raketově podle poslance Vyzuly a ministra Němečka, který se vrhl do podpory tohoto návrhu s vervou až nebývalou, uvážíme-li, že běžně se sociálnědemokratický ministr s koaličními kolegy z ANO neshodne ani na tom, který je den v týdnu.

V absolutních číslech situace zdaleka tak dramatická není. Nárůst o 3,8 mld. Kč za pět let jistě není zanedbatelný, pořád ale jde o třetinu méně peněz, než o které připravila tato vláda české zdravotnictví zrušením regulačních poplatků. Anebo něco málo přes polovinu nárůstu nákladů v důsledku navýšení tabulkových platů nemocničních lékařů od 1. 1. 2017. V kontextu cca 250 mld. Kč ročně, které systémem veřejného zdravotního pojištění protečou, jde asi o 1,5%. Jsou to přitom léčiva sloužící pro léčbu nejzávažnějších onemocnění onkologických, hematologických a hematoonkologických (zejména leukémie), neurologických a dalších. Mohou se předepisovat jen ve vybraných superspecializovaných centrech (těch onkologických pro dospělé je v ČR 15) a zásadním způsobem zkvalitňují péči o nejvážněji nemocné pacienty. S ohledem na diagnózy, na které se centrové léky používají, se dá celkem jednoznačně vyloučit jejich zneužívání, plýtvání, předepisování více než je potřeba atp., jak to známe u běžných léků, které si vyzvedáváme v lékárně. Jen nespotřebovaných a vyhozených léků je přitom v českém zdravotnictví každý rok za 1,2 mld. Kč, o slibu ministra Němečka ušetřit na zdravotnických prostředcích 6 mld. Kč ročně (v čemž nepodnikl nic) ani nemluvě.

Centrové léky jsou samozřejmě velmi nákladné, ale zároveň představují zdaleka nejefektivnější způsob, jak konkrétní velmi závažné nemoci léčit. A nejde samozřejmě jen o nějakou dojmologii. Registry České onkologické společnosti JEP, údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu jasně ukazují, že právě vysoce inovativní léky, které z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění u nás nazýváme centrové, měly podstatný podíl na prodloužení průměrného věku dožití v České republice. Podobné statistiky pak existují i v dalších zemích. Jasně přitom prokazují ještě jednu věc: v zemích, kde jsou inovativní (centrové) léky rychle dostupné (tedy co nejdříve po provedení potřebných administrativních úkonů), jako třeba v Německu, roste věk dožití znatelně rychleji než tam, kde jsou jim kladeny v cestě k pacientům umělé překážky, jakkoli třebas i z pochopitelných ekonomických důvodů, např. ve Francii či, přiznejme si upřímně, v České republice. Ve snaze o dosažení co nejnižších cen léčiv jsme už jednou málem vylili s vaničkou i dítě. Kvůli stanovování úhrady na úrovni nejnižších cen v EU začala být řada léčivých přípravků v ČR nedostupná, prostě se přestalo vyplácet distributorům je sem vůbec vozit (anebo obratem skončily za hranicemi v rámci reexportů). Nebylo by od věci se poučit a přestat se honit za úsporami
na úkor pacientů.

Současná koalice pak místo toho, aby vymýšlela, jak na český trh co nejrychleji přivést vysoce inovativní léčiva tak, aby co nejdříve a nejefektivněji mohly zachraňovat, prodlužovat nebo alespoň
zkvalitňovat zbytek života vážně nemocným pacientům, hledá cesty, jak na těchto pacientech ušetřit, hlavně když paralen na předpis zůstane nadále bez doplatku. Ano, pacientů léčených za roky 2009-15 není podle údajů ministerstva ani 100 000. To asi není pro současnou vládu dostatečně zajímavá voličská skupina. Jenže když pacientovi sdělí lékař krutou, třeba onkologickou diagnózu, začne ho zajímat jediné: jak se co nejdříve dostat k nejefektivnější léčbě. Řekli by pánové Vyzula a Němeček i takovému pacientovi do očí: sorry, na vás musíme ušetřit, lék sice existuje, ale povolíme mu vstup na náš trh až za dva roky, když ho výrobce zlevní?

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vladni-koalice-chce-setrit-na-lecich-pro-vazne-nemocne-rekne-jim-to-do-oci/

Continue Reading

Elektronické hlasování? Nevrtejme se v tom, co funguje

Jako kolem každých voleb, i letos se objevily návrhy na zavedení elektronického hlasování. Tentokrát s nápadem přišel Martin Jaroš, PR mág, facebooková celebrita a zjevně adept na politickou kariéru. A hned si pomohl příkladem z Estonska, kde to funguje na jedničku. Jenže Česká republika přeci jen není Estonsko, i když v řadě oblastí bychom se mu rádi přiblížili.

Zrovna elektronické volby ale z dobrých důvodů nejsou jednou z nich. Buďme k sobě upřímní, státní informační systémy mají k ideálu daleko, leckteré běží na základě položeném na počátku 90. let (ADIS) a pokud už se vláda rozhodne postavit něco zcela nového, až příliš často to končí průšvihem buď právním (OKsystem) nebo provozním (Registr motorových vozidel). Pouštět se do technických eskapád zrovna v oblasti, která doposud funguje na jedničku, Český statistický úřad má všechny procesy vyladěné do puntíku a v rychlosti publikace výsledků jsme i v kontextu vyspělých zemí na špici (schválně se někdy podívejte, jak dlouho trvá oznámení výsledků voleb nebo ještě jednodušeji spočítatelného referenda třeba v UK).

Možnost elektronické volby z domova zároveň znamená nutnost online autentizace voličů při volbě offline. Tedy občanské průkazy s čipem pro všechny voliče (při periodě platnosti 10 let je všichni ještě pěkně dlouho mít nebudou), spolehlivé zabezpečené připojení k internetu ve všech volebních místnostech a alespoň minimální počítačovou gramotnost všech členů volební komise. Člověk nemusí hledat zapadlé vesnice v Krušnohoří, i na mnoha místech Středočeského kraje jde o problém hraničící s nemožností. O nutných výdajích na vybudování paralelní zabezpečené infrastruktury (dosavadní infrastrukturu pro offline volby bude třeba zachovat ve stejném rozsahu) zejm. v prostředí velmi problematických IT tendů v české veřejné správě ani nemluvě.

Neopominutelné jsou ovšem problémy bezpečnostní. Stokrát si rád vyslechnu, jak to v Estonsku funguje vše bez problémů a dokonale zabezpečeně. Stokrát žádný bezpečnostní incident proběhnout nemusí. Ale po stoprvní mohou volby probíhat ve vypjaté společenské atmosféře, mezi dvěma vzájemně znepřátelenými tábory, když tu je oznámen překvapivý výsledek a zároveň do médií unikají neprůkazné avšak věrohodné indicie o zmanipulování voleb. Destabilizovaná země jedna radost, první krok hybridní války úspěšně realizován (zatím bez jediné mrtvoly, ale o to účinnější). Proti elektronické volbě ale nestojí jen o technické a finanční důvody.

V České republice, snad díky neblahé zkušenosti z let komunismu, je volební právo pojímáno skutečně jako právo, nikoli povinnost, a je to tak dobře. Vhodně nastavená „obtížnost výkonu aktivního volebního práva“, které se v ČR povedlo celkem bez obtíží dosáhnout (např. rozumná hustota volebních místností, absence dodatečných povinností registrace, dostatečná identifikace občanským průkazem), slouží také k tomu, aby se voleb účastnili jenom lidé, kteří provedou alespoň bazální úvahu o výběru vhodného kandidáta, nevolí čistě frivolně, z recese, podle názvů stran. Zavedení volební povinnosti, tedy donucení k aktu volby osoby, které volit nechtějí, či naopak zcela „bezbariérové“ či „nízkoprahové“ domácí volby, u níž stačí strčit občanku do čtečky a párkrát kliknout, hrozí oslabením až likvidací jedné z hlavních funkcí voleb, tj. vytvořením funkčního a akceschopného zastupitelského sboru (či jiného orgánu, do něhož se volí).

Hlas oprávněných voličů, kteří se rozhodnou, koho chtějí volit, opustí teplo svého domova a obětují volbě několik desítek minut, má prostě větší váhu než těch, kteří se na volby vykašlou, protože i ta úvaha a marginální ztráta času jsou pro ně příliš bolestivé. A je to tak správně. Hrozba nekalého jednání při volbách je ovšem ještě v jedné rovině, která se technicky odbourat nedá. Sebesofistikovanější aplikace a sebezabezpečenější klíč na čipu v občanském průkazu nezajistí, aby se při senátních volbách nedostavil do sociálně vyloučené lokality politický zařizovač s igelitkou plnou dvousetkorun a notebookem. Postupně bude jednotlivé obyvatele pouštět k počítači a se správnou volbou jim jistě rád pomůže. Taková volba jistě nebude svobodná ani tajná, ale kde není žalobce není soudce a odbourá se tím překážka s připomínáním správného lístku ve volební místnosti, která už v několika případech v ČR znamenala opakování voleb (viz Krupka, Chomutov…).

Nemusí ovšem jít jen o sociálně vyloučené lokality. Člověk s přístupem do léčebny dlouhodobě nemocných či zařízení pečujícího o seniory a důvěryhodnou tváří a notebookem v ruce pořídí totéž, dost možná i podstatně levněji. V situaci, kdy ve druhém kole senátních voleb běžně rozhodují desítky či stovky hlasů, může k pokrytí nákladů na zvolení stačit jedna či dvě senátorské výplaty. O moc lepší situace není ani ve volbách komunálních, kde by se už úplně odbourala překážka „volič musí přijít do volební místnosti“ a stovka lidí přihlášených na adresu jednoho panelákového bytu by mohly snadno volit z ubytovny vzdálené přes půl republiky. V České republice máme tolik krásných témat, která potřebují zjednodušit, debyrokratizovat, elektronizovat či přímo estonizovat (daně, zahájení podnikání, žádosti o průkazy, přehlašování vozidel…). V případě volebního mechanismu bude ale lepší se nevrtat v tom, co bez problémů funguje.

Publikováno na České justici

Continue Reading

V případě LZS raději vláda neměla dělat nic, to jí jde nejlépe

Současná vláda pro české zdravotnictví udělala pramálo. Paralyzována permanentními spory mezi ministry financí a zdravotnictví zvládla jen využívat růstu daňových příjmů k občasnému přisypání pár miliard na zvýšení tabulkových platů zdravotnického personálu a zrušit regulační poplatky, čímž zase zdravotnictví o více než pět miliard připravila. V tomto případě však pravidlo „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ neplatí. Vláda prostě tu a tam o něčem rozhodnout musí. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než rozhodnutí o pokračování systému zajištění Letecké záchranné služby: za celou dobu, co dosavadní model funguje, nedošlo k jedinému problému, služby jsou poskytovány na špičkové kvalitativní úrovni a za částku, o níž ani přes řadu politicky motivovaných policejních vyšetřování nikdo nedokázal objektivně říci, že by byla neadekvátně vysoká (naopak se prokázalo, že minimálně Armáda ČR létá na svém stanovišti podstatně dráž).

Ještě z kraje tohoto roku to – byť minutu po dvanácté, protože ministerstvo zdravotnictví s vypsáním nového tendru nepochopitelně otálelo – vypadalo, že se nakonec vše podaří bez větších komplikací dotáhnout v zásadě na půdorysu současného systému (1 základna policie, 1  armáda, 8 soukromí poskytovatelé LZS). Pak ale i do letecké záchranky zasáhla neblahá ruka Andreje Babiše, který se začal ohánět dávno vyvráceným znaleckým posudkem, od něhož se následně distancovalo domovské pracoviště zpracovatelů, a tvrdit, že „všeci kradnú“ a chystá se rozkradení i tohoto tendru. Ať už to udělal z důvodů čistě politických, protože neodolal jedním hysterickým záchvatem zaútočit zároveň na sociálně-demokratického i občansko-demokratického ministra zdravotnictví, anebo jsou pravdivé zprávy, že se jeho investiční fond zajímal o koupi jednoho z dosavadních poskytovatelů, a když byl velmi důrazně odmítnut, rozhodl se pomstít, začal trvat na tom, že LZS má zajišťovat jedině stát. Názorová konzistence ho v tomto případě zjevně nezajímala, nad jeho několikaletým intenzivním bojem za privatizace Horských lázní Karlova Studánka a SLL Janské lázně, se už zavřela voda.

Ministr Němeček pár měsíců kladl odpor, protože si uvědomoval, že budování nového státního podniku, který by měl zajišťovat leteckou záchrannou službu, je ekonomický i organizační nesmysl, ale pak, což mu není příliš ke cti, pokrčil rameny a rozhodl se v zájmu koaličního klidu leteckou záchranku obětovat. Protože je ovšem vyloučeno, aby se miliardová státní organizace dala postavit dříve než za tři roky, musel pět minut po dvanácté vyhlásit veřejnou zakázku na zajištění LZS po přechodnou dobu tří let. Ani tu mu ovšem ministr Babiš nedovolil vyhlásit smysluplně, protože trval na snížení počtu základen, z nichž budou soukromí poskytovatelé létat. Policie a armáda tak od 1. 1. 2017 dostanou k dosavadním základnám (každá složka jednu) i další dvě, o něž se budou muset postarat. Nikoho na dotčených úřadech přitom zjevně nerozrušuje, že už dnes PČR a AČR létají LZS mírně řečeno na hraně – nebo spíše za ní – zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 216/2008 a nařízení Komise č. 965/2012. Porušování předpisů ovšem zajímá Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví a European Helicopter Association. O „drobných provozních detailech“ v řádu desítek milionů, jakým je např. nově zrekonstruovaná základna LZS za krajské peníze v Plané, z níž ovšem AČR létat kvůli svým příliš těžkým a velkým vrtulníkům nemůže, takže bude využívat armádní základnu v Bechyni, čímž přijde celá investice na zmar, ani nemluvě.

Výsledky tendru je v tuto chvíli obtížné komentovat, každý ze tří uchazečů by měl podle hodnotící komise získat smlouvu na dvě stanoviště, ovšem je veřejným tajemstvím, že toto rozhodnutí je v řadě bodů minimálně diskutabilní, takže ministerstvo zdravotnictví se v nejbližších dnech nejspíš stane adresátem dlouhého seznamu námitek. Místo všech technických otazníků, o nichž si cvrlikají vrabci na střeše, stojí snad za pozornost otázka, kde vezme slovenský uchazeč dostatek pilotů na dvě přidělená stanoviště, když ti, které uvedl do nabídky, dnes létají nepřetržitou službu na slovenských základnách. I pokud námitky smete ministerstvo ze stolu, zdaleka to neznamená, že stejně rychlý bude i Úřad na ochranu hospodářské soutěže. S předběžným opatřením, které zakázalo uzavření smlouvy, už má ostatně ministerstvo zdravotnictví zkušenosti z loňského roku, kdy de facto popravilo pilotní tendr na centrální nákup zdravotnických prostředků. Zatímco ovšem injekční stříkačky může každá nemocnice nakupovat dále sama, zůstává záhadou, co si plánuje ministerstvo počít, pokud 31. 12. 2016 skončí dosavadní smlouvy, ale nové bude mít zakázáno uzavřít od ÚOHS. Ťokovská cesta přes JŘBÚ („prostě jsme to nestihli“) prodloužit dosavadní smlouvy není možná, už kvůli likvidaci jedné ze společností, které LZS zajišťují doposud.

Co se ovšem diskutovat dá již dnes celkem dobře, je materiál, jenž MZ poslalo před deseti dny do připomínkového řízení. Jde o výstup práce pracovní komise k dlouhodobému nastavení systému fungování LZS, v němž se doporučuje opětovné snížení počtu základen obsluhovaných policií a armádou na 1+1 od roku 2020 s tím, že ostatní provoz LZS z ostatních základen bude zajišťovat nově založený státní podnik. Přesněji řečeno: účelem dokumentu, jak se píše v úvodu, je analýza současného stavu a posouzení variant do budoucna, ale již při velmi letmém čtení je zřejmé, že vznikl pouze jako obhajoba již a priorně definovaného cíle, bez ohledu na jakékoli věcné argumentu. Tento dokument mimo jiné velmi ledabyle kvantifikuje náklady na vznik a činnost takového státního podniku, přičemž se pohybuje na tenké hraně mezi krajním ekonomickým optimismem a čirým pohádkářstvím a vůbec se seriózně nezabývá riziky vzniku nového státního podniku (např. co když se zasekne kterákoli z desítek veřejných zakázek, které bude nutno před zahájením činnosti realizovat, co když se výrobce opozdí s dodáním vrtulníků nebo některého vybavení, co když se nepodaří získat do služeb státního podniku nezbytný personál…).

Vládě v případě letecké záchranné služby stačilo jediné, to co jí jde ve zdravotnictví nejlépe: nedělat nic. V zásadě bylo třeba jen zopakovat s dostatečném časovým předstihem před koncem dosavadní smlouvy, tendr z roku 2008. I tohle ale dokázala, ať už z mocenských či čistě politických důvodů, pokazit. Nezbývá než doufat, že nová vláda, která vzejde z voleb v roce 2017, mizerný dokument o vzniku nového státního podniku zahodí a vrátí se k ověřenému, funkčnímu a efektivnímu modelu. Jen škoda nesmyslně utracených peněz a nejistoty pro české pacienty i zdravotníky.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/v-pripade-letecke-zachranky-radeji-vlada-nemela-delat-nic-to-ji-jde-nejlepe/

Continue Reading

Pojďme zrušit nadlidi

Trapný případ, kdy ÚOOZ udělil osmitisícovou pokutu vyslýchanému aktivistovi za celkem vtipné poznámky na blogu o traktoristech, přišitých uších atp. ukázal (bez ohledu na fakt, že pokuta byla následně příčetným soudem zrušena), jak by si policejní orgány představovaly, že s nimi bude veřejnost komunikovat.

Mělo by to být zjevně samé „rukulíbám“ a „uctivý služebníček“, snad i ten „pánko velkomožný“ by se snesl (pozor na „vaše excelence“, to už zavání ironií, ergo urážkou). Jako by se přitom zapomínalo, že i policisté jsou jen normálními lidmi, kteří by měli disponovat i jistou psychickou odolností, díky níž nepropuknou v pláč, jakmile se o nich někdo vyjádří jako o plantážnících.

Nejde ovšem zdaleka jen o policisty, státní zástupce a soudce. Novým zákonem o některých přestupcích, který začne platit od 1. 7. 2017 byla zavedena také skutková podstata znevážení úřední osoby s trestem až 10 000 Kč. Pokud tedy za rok sdělíte úředníkovi za přepážkou odboru dopravy, že je rychlý jako lenochod (kdo viděl film Zootopia a byl někdy přepisovat auto, ví, o čem mluvím), můžete čekat pokutu bez ohledu na míru pravdivosti vašeho sdělení. I pravdivým výrokem lze přeci úřední osobu znevážit.

Ochrana osobnostních práv je v českém právu obecně nastavena více než dostatečně. Pokud nám někdo učiní újmu na právu na ochranu a cti a osobnosti, máme k dispozici širokou nabídku nástrojů od občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti, přes postih přestupky proti občanskému soužití až po trestné činy např. pomluvy nebo nebezpečného vyhrožování. Každý z těchto nástrojů má k dispozici samozřejmě i policista, státní zástupce nebo úředník.

Není žádný důvod, proč by měl být nějaký ten „idiot“, „lenochod“, „traktorista“ či „ušatec“ posuzován jinak, když jde o paní na přepážce odboru dopravy nebo tu samou paní třeba na přepážce telefonního operátora (a že tam si pracovníci vyslechnou často slova vyloženě plnotučná). Pojďme z trestního řádu a zákona o některých přestupcích příslušná ustanovení vypustit, pojďme zrušit kastu nadlidí, která si zaslouží nějakou speciální úroveň ochrany proti zlým slovíčkům.

Publikováno na České justici

Continue Reading

Babiš by léčil zdravotnictví zaříkáváním

Ministr financí nás v úterý obdařil svým blogem o zdravotnictví. A jako obvykle prokázal, že o zdravotnictví přes svůj hojně připomínaný politický (a nezdůrazňovaný obchodní) zájem ví stále pramálo. Hlavní zlo financování českého zdravotnického systému vidí existenci úhradové vyhlášky a zejména v možnosti, že různí poskytovatelé dostávají za stejné výkony různé platby.

Výpočet úhrady za konkrétní výkon není zdaleka tak primitivní, jak si to pan Babiš představuje (ani v úhradové vyhlášce, ani ve smlouvě mezi pojišťovnou a nemocnicí samozřejmě není řádek „Zlomená noha = x tisíc Kč“) a dobrat se faktické úhrady za konkrétní výkon při zohlednění paušálů, DRG, balíčkových cen a regulačních mechanismů je krajně obtížné a v konečném důsledku vlastně ani ne příliš relevantní. Utkvělá idea stejných cen za stejný výkon ovšem zcela popírá roli zdravotních pojišťoven v celém systému a je prvním krokem k jejich eliminaci (nakonec vlastně může místo pojišťoven stačit jedna přerozdělovna). Prostá lidská zkušenost také ukazuje, že ke kvalitě a efektivitě se rozhodně nedostaneme prostřednictvím jednotných státem stanovovaných cen. Anebo máte pocit, že nakoupíte lepší chléb, pokud stát stanoví, že jedna Šumava je za 25 Kč? Proč by to mělo fungovat u nesrovnatelně komplikovanějších zdravotnických výkonů, když každý uzná, že to nefunguje ani u chleba?

Opakování mantry centrálních nákupů konečně dává větší (tedy větší než nulový) smysl, pokud Babiš mluví o malých krajských nemocnicích a sdružování jejich nákupů, než když chce centrálně nakupovat speciální zdravotnický materiál a léky pro státní nemocnice s celkovým obratem 70 miliard korun. A je docela chvályhodné, když zmiňuje jako příklad dobré praxe Jihočeské nemocnice a.s., tedy krajský holding založený koalicí pod vedením ODS a jejího hejtmana, dnes poslance, Zahradníka.

Ani úvaha o tom, že za nedostatek sester může zejména jejich dlouhé vzdělávání, není úplně rozumná. Nároky na práci zdravotních sester v posledních 25 letech zásadním způsobem vzrostly, a tomu odpovídá i požadované terciární (vysoká či vyšší odborná škola) vzdělání. Představa, že se vrátíme do situace, kdy ošetřovatelskému personálu s obrovskou odpovědností a širokým rozsahem požadovaných znalostí stačila odborná střední škola (v situaci, kdy je VŠ vzdělání požadováno i u mistrů odborného výcviku na učilištích nebo u výrazné většiny administrativního personálu ministerstev), jde nejen proti trendu v ostatních evropských zemích i preferencím České asociace sester, ale zejména proti zájmům pacientů, o něž by se staral podstatně méně kvalifikovaný personál.

Možná si teď řeknete: a to Andrej Babiš ve skoro 10 000 znacích svého blogu opravdu nenapsal nic smysluplného? Ale napsal: “Problém je však v organizaci zdravotnictví, v tom že peníze často nejdou tam, kam by měly.“ Základní diagnózu určil celkem dobře, v příčinách se ovšem tuze mýlí a účinnost navrhované léčby bych přirovnal k šamanskému zaříkávání.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/babis-by-lecil-zdravotnictvi-zarikavanim/

Continue Reading

Omezit informovaný souhlas? To snad nemyslí lékařská komora vážně!

Ve středu mě dosti nepříjemně překvapila zpráva Lidovek, že se Česká lékařská komora v rámci boje proti přehnané byrokracii zaměřila na institut informovaného souhlasu. Upřímně doufám, že došlo k nějakému informačnímu šumu a čeští lékaři ve skutečnosti omezovat práva pacientů pod záminkou boje proti úřednímu šimlu nechtějí. Pokud bych ten článek náhodou byl popisem reálných myšlenkových pochodů vedení ČLK, tady je pár důvodů, proč je to mírně řečeno nemoudrý  nápad.

Informovaný souhlas je základní nástroj ochrany práv pacienta. Jeho zakotvení v zákonech č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zejména jeho skutečné vymáhání je jedním ze zásadních posunů k lepšímu v praxi poskytování zdravotních služeb po roce 1989. Nejsou to však jen naše vnitrostátní předpisy, k důsledné praxi vyžadování skutečně informovaného souhlasu před poskytnutím zdravotních služeb nás zavazuje také např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2011 sb. m. s.).

Důkladně informovat pacienta o tom, co ho čeká, jaká má léčba (a na druhé straně i její neposkytnutí) rizika, jaké jsou alternativy léčby, ale také následně si nechat písemně potvrdit, že pacient veškeré požadované informace dostal, to všechno není nějaký frivolní výstřelek změkčilých porevolučních právníků toužících komplikovat život lékařům, kteří zachraňují životy. Jde o v civilizovaných zemích naprosto standardní požadavek a běžnou praxi, která ve skutečnosti poskytování zdravotních služeb nijak nekomplikuje, zní tedy dosti překvapivě, že zrovna v České republice by si lékaři na komunikaci s pacientem neměli udělat čas.

Pokud snad pohlaváři ČLK budou tvrdit, že nemají nic proti poučení pacienta, ale vadí jim byrokracie v podobě podepisování potvrzení o tom, že pacient byl informován a s konkrétní péčí souhlasí, je to jen absurdní výmluva, která v konečném důsledku bude nejvíce škodit právě lékařům. Samotné poučení samozřejmě trvá násobně déle než podpis jednoho (výjimečně více – pokud se separátně podepisuje souhlas s hospitalizací a anestézií) papíru. Zákon dokonce vyžaduje informovaný souhlas v povinně písemné formě jen v několika spíše výjimečných případech. Přesto je v drtivé většině nemocnic pravidelně udělován informovaný souhlas v písemné podobě i tehdy, pokud na tom zákon netrvá. Jde samozřejmě o ochranu lékaře, který bude u soudu v krajně nepříjemné důkazní situaci, bude-li pacient (třebas i s pomocí rodinných příslušníků) tvrdit, že informovaný či souhlas vůbec před konkrétním zákrokem chyběl.

Na druhou stranu jde i o ochranu pacienta – pokud bude stačit na jedno kliknutí do dokumentace doplnit větu, že bylo provedeno poučení a pacient souhlasí, v kolika případech půjde pacient na sál zcela bez informací? Jistě, leckdo z nás se bude sám po informacích pídit, lékaře se ptát a aktivně komunikovat, ale skutečně to zvládne i vaše osmdesátiletá babička?

Informovaný souhlas se samozřejmě neuděluje při příjmu na ARO, obavy (převážně laiků) z toho, že pacient v přímém ohrožení života bude muset pročítat stohy papírů a pak je podepisovat, nejsou na místě. Stejně tak nemá jít o nějaké strašení pacienta. Pokud někdo nechce veškeré informace slyšet, není nic jednoduššího, než to lékaři sdělit, a jedním podpisem konstatovat souhlas s čímkoli, co lékaři uznají za vhodné.

Pokud snad v některé nemocnici skutečně pacient musí podepisovat tlusté svazky papírů s informacemi, jimž nemá šanci porozumět, není to chyba systémová (legislativní), nýbrž selhání konkrétního nemocničního právníka a náměstka ředitele pro léčebnou a preventivní péči. Ti mají najít společnými silami takovou formu, která splní požadavky zákona a zároveň bude pro pacienty skutečně přínosná. V mnoha nemocnicích to jde bez problémů.

Skutečně se chceme vrátit do poměrů Nemocnice na kraji města, v níž (pozitivně vykreslovaní!) lékaři dávají pacientům jasně najevo: na nic se neptej, my tomu rozumíme lépe než ty, nemáš do léčby co mluvit. Možná poněkud naivně jsem si myslel na základě vlastních zkušeností, že tento přístup je už dávnou minulostí, přežívající výjimečně v praxi některých lékařů, kterým chybí doby minulé, když tu najednou vyplouvá jako všestranně škodlivý nápad vedení ČLK. Pane prezidente Kubku, prosím řekněte, že článek v LN byl zmatený, nepřesný či přímo nepravdivý. Já pak rád tento text odvolám. Boj proti nadměrné administrativní zátěži lékařů a dalších zdravotníků je samozřejmě na místě. Ve vyspělých zemích se však vede nástroji 21. nikoli první poloviny 20. století. Ale o tom zase někdy příště.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/omezit-informovany-souhlas-to-snad-nemysli-lekarska-komora-vazne/

Continue Reading