Zákon o státní službě je v současné podobě zcela dysfunkční

Volební lídr ODS na jižní Moravě Jiří Nantl se v nedávném textu na INFO.CZ vyjádřil k hodnocení dopadů služebního zákona. Níže zveřejňujeme příspěvek právníka a člena ODS Jana Klusáčka, který na tento text reaguje.

Po šesti letech platnosti zákona o státní službě je konečně veřejná tzv. ex-post RIA, tedy zpětné hodnocení, zda se podařilo naplnit cíle, které byly s přijetím zákona spojovány. Ministerstvo vnitra si toto hodnocení nechalo více méně na nátlak Evropské komise zpracovat externě, a to renomovanou poradenskou společností, takže můžeme očekávat, že i přes rok (!) trvající fázi připomínkování finálního výstupu, kdy se pracovníci ministerstva snažili všelijak vyznění změkčit, zásadní body hodnocení stále mají svou relevanci.

Na toto, věru nelichotivé, hodnocení poměrně nemilosrdně, byť realisticky, reagoval nedávno Jiří Nantl na webu INFO.CZ a zároveň navrhl několik změn, které by měly pomoci k lepšímu naplnění jistě žádoucích cílů služebního zákona. Největší problém současné podoby služebního zákona však ani jeho návrhy nijak neřeší.

V českých podmínkách je zcela nerealistická představa státních úředníků, kteří nemají vlastní názor na konkrétní agendu, již mají v gesci, a kteří tedy poslušně budou realizovat programové priority každého politika, kterého politické turbulence zavanou do ministerské kanceláře. Volební období je s ohledem na délku legislativního procesu krátké a ministr potřebuje mít kolem sebe lidi, kteří co nejrychleji, nejkvalitněji a nejefektivněji překlopí jeho politické cíle do konkrétních zákonů a exekutivních rozhodnutí. To platí zejména pro ministry, kteří do své židle usedají s ambiciózním reformním programem, jenž se snaží změnit řadu desetiletí nastavený systém (pravda, v posledních vládách takových mnoho nebylo, ale věřím, že až do úřadů přijdou ministři za ODS, věci se dají do pohybu).

Představme si to na příkladu: nový ministr zdravotnictví se rozhodne radikálně transformovat právní formu zdravotních pojišťoven, tak aby se přiblížily pojišťovnám „běžným“, byť s podstatně větším rozsahem povinností a přísnějším dozorem. Bez tvrdé práce náměstka pro zdravotní pojištění, odboru zdravotního pojištění a odboru legislativního není taková změna vůbec představitelná. Skutečně někdo věří, že dlouholetí úředníci, kteří dvacet i více let vytvářejí současnou podobu zdravotního pojištění, zasalutují a hbitě skočí na obrovskou hromadu práce? Anebo je spíš pravděpodobné, že začnou ministrovu prioritu odsouvat do pozadí, stěžovat si, že se to v jejich pracovní době vlastně nedá stihnout (což je klidně možné, pokud byli doteď vytížení na 80 %, najednou by se po nich chtělo 120 % a kvůli pomalé změně systemizace a výběrovým řízením je navýšení počtu úředníků konkrétního odboru akcí na rok či dva), upozorňovat na každou hypotetickou kolizi s tou či jinou ústavní, mezinárodní či evropskou normou, každý problém eskalovat až na poradu vedení. Jednoduše řečeno: v současném služebním zákoně absolutně chybí motivace pro strategickou a reformní práci.

Nově jmenovanému ministrovi tedy nezbývá, než zákon obejít, absurdní změnou systemizace se zbavit předchozích vedoucích úředníků a (pokud je schopný se domluvit se státním tajemníkem) protlačit na jejich místa svoje lidi. To je ovšem proces časově náročný a pokud se státní tajemník rozhodne jej sabotovat, hravě překročí rok. A aby ministr rok po svém jmenování teprve začínal pracovat na ambiciozních politických prioritách, to už skoro nedává smysl. Takto jmenovaný náměstek nebo ředitel odboru ovšem zase není žádnou zárukou odbornosti nebo manažerských schopností, což neguje samotný raison d’être služebního zákona.

Dovolil bych si proto (jako dodatek ke změnám, jež předkládá ve svém komentáři Jiří Nantl a které nemůžu než podepsat) navrhnout ještě jedno, poněkud radikálnější opatření. Služební zákon de lege lata počítá s existencí dvou kategorií pracovníků na státních úřadech: úředníci ve služebním poměru a zaměstnanci v pracovněprávním poměru (třeba řidiči nebo údržbáři).

Pojďme kategorii úředníků rozdělit na dvě velmi odlišné skupiny, první z nich jsou úředníci ve služebním poměru, kteří vedou správní řízení, provádějí kontrolní činnost podle zákona, rozhodují o státním majetku a rozhodují o přidělování finančních prostředků v různých dotačních programech s přesně zákonem stanovenými parametry. Ti mohou mít režim podobný dosavadnímu služebnímu zákonu, ale dají se představit i další možnosti, jak jejich postavení vylepšit (od rozšíření garantovaných možností vzdělávání, přes atraktivnější nastavení odměňování po částečnou definitivu). Byli by zcela podřízeni státnímu tajemníkovi a jejich postavení by vůči ministrovi bylo v ideálním případě mnohem nezávislejší než doposud, takže by nebyli existenčně motivování např. poskytovat dotace firmám z premiérova holdingu.

Druhou skupinou by byli zaměstnanci odpovědní za strategickou a koncepční práci. Jejich postavení by se navázalo více na funkční období vlády, podstatně by se zrychlilo jejich přijímání a zásadně uvolnila pravidla pro odměňování – pro úspěšnou reformu je lepší špičkově zaplatit klidně třicetiletého experta, který se uvolí na dva roky přejít ze soukromého sektoru, než smutně koukat na přihlášky do výběrového řízení za dnešní tabulkové platy. Významnou změnou by pak bylo oddělení těchto kategorií i na úrovni vyšších organizačních struktur. Dnešní političtí náměstci podléhající přímo ministrovi by tedy pod sebou měli ředitele odborů a referenty ve velmi flexibilní právním vztahu odpovědné za naplňování politických priorit ministra, zatímco státní tajemník a jeho náměstci – ředitelé sekcí by vedli úředníky přísně oddělené od politiky ministra, u nichž by klidně mohlo být i podstatně komplikovanější měnit systemizaci.

Samozřejmě, že je žádoucí, pokud zkušenosti úředníků provádějících správní řízení budou využity při přípravě nové právní úpravy, tomu ovšem nic nebrání a dá se předpokládat, že příčetní reformátoři se o tyto zkušenosti zajímat budou. Stejně tak není třeba mít přehnané obavy z drastických odchodů zkušených expertů věnujících se koncepční práci v případě změny na postu ministra. Rozumný ministr si jistě ředitele i referenty připravené naplňovat jeho politické priority rád ponechá než aby plýtval časem na hledání nových lidí. Z čistě ekonomického hlediska je tento návrh také v nejhorším případě neutrální, díky zvýšené efektivitě z komplexního pohledu i ekonomicky pozitivní. Jistě nejde o samospásné řešení, ovšem praxe posledních let i podle odpovědného resortu vnitra ukázala, že současná podoba zákona je zcela dysfunkční.

Publikováno na Info.cz

https://www.info.cz/nazory/klusacek-zakon-o-statni-sluzbe-je-v-soucasne-podobe-zcela-dysfunkcni

Continue Reading

Zajištění dostupnosti služeb? Příliš málo, příliš pozdě

Když jsem se dočetl, že ministr zdravotnictví plánuje sledovat dostupnost zdravotních služeb, musel jsem se podívat do kalendáře, abych se přesvědčil, zda není prvního dubna. Vzápětí jsem si tamtéž pro jistotu ověřil, že ministr Vojtěch s tímto objevem přichází skutečně v roce 2019.

Nařízení vlády o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb je totiž účinné v současné podobě od 1. ledna 2013, z toho od 29. ledna 2014 (tedy přes pět let) je Ministerstvo zdravotnictví v držení stran současné vládní koalice. O problematice dostupnosti zdravotních služeb se diskutuje ještě podstatně delší dobu, ostatně tato diskuse vedla ke vzniku samotného nařízení.

Je tedy jistě na místě údiv, že tři poslední ministři zdravotnictví neprojevili doposud žádný zájem o to, jestli zdravotní pojišťovny plní jednu z nejdůležitějších povinností – tedy zda zajišťují pro své pojištěnce dostupné zdravotní služby. Ministerstvo zdravotnictví v tom rozhodně není bezmocné (i když kdyby byly přijaty již připravené zákony z doby Tomáše Julínka, mělo by v ruce mnohem silnější a jednoznačnější nástroje) a přesto očividně doposud nekonalo. Jakkoli mohli a měli konat úředníci ze sekce zdravotního pojištění, konečná odpovědnost vždy dopadá na ministra. Současný ministr navíc v předchozím volebním období měl na starosti oblast zdravotnictví jako poradce ministra financí, takže jeho podíl na současném stavu skutečně není zanedbatelný.

Úmysl zahájit ve spolupráci s Ministerstvem financí kontroly je jistě pěkný, ačkoli velmi opožděný, ale chybí říct, co bude následovat, pokud se kontrolou zjistí, že v České republice existují oblasti,  v nichž pojištěnci dostupnou zdravotní péči nemají. Současná legislativa (zejména zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) je totiž v možnosti tlaku Ministerstva zdravotnictví na zdravotní pojišťovny dosti neflexibilně konstruovaná: asi těžko kvůli nedostatku stomatologů ve Šluknovském výběžku bude kupříkladu na VZP uvalena nucená správa, odpovídající finanční penalizace je pak velmi problematická.

Zkrátka a dobře: opět se ukazuje, že činnost současného Ministerstva zdravotnictví lze popsat jako „příliš málo, příliš pozdě“. Dobrý úmysl nemůže zahladit mnohaleté zpoždění ani naprostou praktickou a legislativní nepřipravenost. Nezbývá tedy než doufat, že některý z příštích ministrů zdravotnictví konečně pochopí, že bez komplexní, promyšlené a propracované reformy systému zdravotního pojištění se české zdravotnictví neobejde.

Publikováno na Zdravotnickém deníku 15. 4. 2019

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zajisteni-dostupnosti-sluzeb-prilis-malo-prilis-pozde/

Continue Reading

Nedostatek personálu? Čtyři důvody, o nichž se mlčí

Jedním z největších témat současného zdravotnictví v České republice je nedostatek lékařů a sester. Leckteré důvody jsou známé, nepochybné a vláda s nimi může dělat jen relativně málo. Ukrajinští lékaři odcházejí do Česka, čeští do Německa, němečtí do Velké Británie nebo Švýcarska, britští do Spojených států. Někdy je jejich motivace primárně ekonomická, někdy chtějí jít na zkušenou, podívat se, jak funguje zdravotnictví jinde a třeba (až si budou chtít založit rodinu) se jednou vrátí. To jim ovšem nelze vyčítat a ani jim v tom bránit. Mzdově konkurovat např. Německu ČR nemůže a v příštích desetiletích ani moci nebude. O polovinu větší HDP na hlavu se prostě někde projevit musí.

V médiích se často objevuje názor, že důsledkem nedostatku zdravotnického personálu je zhoršování kvality zdravotní péče zejména v menších nemocnicích. Jenže to je tak trochu záměna příčiny a důsledku.

Podle statistických údajů nám lékaři až tak nechybí. Na 1000 obyvatel máme podstatně více lékařů než Francie, Belgie nebo Velká Británie a jen o trochu méně než Německo. Jistě, demografický výhled není příliš optimistický, ale ani tento problém není pro ČR nijak unikátní. Ne každý má předpoklady pro úspěšné absolvování studia medicíny a práci lékaře, i lékařské fakulty mají ostatně svá kapacitní omezení.

Existují však minimálně čtyři oblasti, v nichž by ke změnám dojít mohlo a nedochází či dochází velmi pomalu. První z nich je organizace práce. Čas práce lékaře by měl být využíván efektivně, a to není, pokud jedním prstem datluje do počítače lékařské zprávy. Na vlastní kůži jsem zažil ordinaci špičkového lékaře, v níž seděla zároveň sekretářka a zdravotní sestra. Sekretářka na základě diktátu zapisovala bleskově zprávu a objednávala pacienty na příští kontrolu, zdravotní sestra asistovala při samotném vyšetření, odebírala krev, dávala injekce atp. Produktivita takového lékaře, jenž se soustředil výhradně na své úkoly, byla samozřejmě násobná oproti běžnému standardu. I v ordinaci praktického lékaře pro děti a dorost se podařilo dosáhnout významného zvýšení produktivity jednoduše tím, že sestře byla vyhrazena samostatná místnost, v níž provádí řadu úkonů (měření, vážení, očkování dle pokynu lékaře…), zatímco se lékař samotný věnuje jinému pacientovi. Nic z toho naneštěstí není doposud běžné ani v přímo řízených nemocnicích ministerstva zdravotnictví.

Druhou oblastí je pak snížení počtu návštěv u lékaře a zkrácení doby hospitalizace. Některé pozitivní trendy se podařilo nastartovat zavedením regulačních poplatků, jejich účinek se však bez návazných kroků časem oslaboval, až je definitivně zrušila socialistická Sobotkova vláda. O drastickém zvýšení počtu pacientů na interních odděleních nemocnic, a to zvláště z řad chronicky nemocných seniorů (pobyt v nemocnici se tak stal významně levnější variantou oproti pobytu v zařízení sociálních služeb) si v té době cvrlikali vrabci na střechách všech nemocnic. Jisté pozitivní kroky lze pozorovat v poslední době i v souvislosti s nedostatkem personálu, ale opět platí: příliš málo, příliš pozdě. Naprosto nedostatečná pozornost je pak věnována rozvoji domácí péče.

Třetí a asi nejkontroverznější oblastí (i když opět nejde o nic, co by profesionálové v oboru dávno nevěděli), je příliš vysoký počet poskytovatelů lůžkových zdravotních služeb. Síť nemocnic se rodila na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy bylo nutno do nemocnice dojít pěšky či dojet na žebřiňáku. Existence malých nemocnic, často vzdálených od velkých krajských či státních jen 15 či 20 minut jízdy autem, se dostává do začarovaného kruhu. Nejsou pacienti – nejsou výkony – nejsou peníze – nejsou lékaři a sestry – není kvalita – nejsou pacienti. Chápu komunální politiky, kteří jsou pod tlakem voličů „zachraňte naši nemocnici!“ Je ale potřeba se podívat pravdě do očí. Řadu nemocnic nebude možné „zachránit“ jako poskytovatele stejného rozsahu péče jako před 30 lety. Bohužel dnes také platí, že která nemocnice nenašla svou niku specializované péče, nezískala si dobrou pověst a kvalitní personál (jako si svoji pozici našla Nemocnice Pod Pleší s onkologií, nemocnice v Berouně s rehabilitací nebo nemocnice ve Vysokém nad Jizerou s jedním výsekem chirurgie), bude se jí to dnes už dělat velmi špatně. To neznamená, že v ní nemůže být poskytována kvalitní ambulantní či jednodenní péče, že z ní nemůže vzniknout kvalitní a přátelská LDNka, ale pro komplikovanější zákroky bude vždy efektivnější kapacity lékařů koncentrovat do větších nemocnic a pacientům zajistit komfortní dopravu. Série problémů v některých malých nemocnicích není ani tak důsledkem nedostatku zdravotnického personálu kvůli nízkým mzdám, jak to tvrdili někteří komentátoři, jako spíš důsledkem faktu, že malá nemocnice v dobrém dosahu ke špičkovému zařízení v krajském městě nemůže dlouhodobě splňovat ani ekonomická ani kvalitativní kritéria (čest všem jejím zaměstnancům, kteří se ve všelijakých podmínkách snaží poskytovat co nejlepší péči svým pacientům).

Čtvrtou jsou úhradové mechanismy, které stále ve zcela nedostatečné míře zohledňují povinnost zdravotních pojišťoven zajistit místní a časovou dostupnost zdravotních služeb pro své pojištěnce. Zdravotní pojišťovny prostě budou muset začít významně motivovat lékaře, praktické, stomatology i ambulantní specialisty, aby odcházeli i do méně atraktivních lokalit ČR, pokud je to pro zajištění dostupnosti nezbytné. Dnes často hlavní tíže leží na samosprávách, kteří lékařům nabízejí nulový nájem ordinace, byt i další benefity. To je sice pěkné, ale hlavní zákonná povinnost skutečně leží na zdravotních pojišťovnách, které budou muset navyšovat kapitaci i úhrady, lze si dokonce představit, že na obsazení konkrétní ambulance nebude vypisováno výběrové řízení, v němž budou bojovat mezi sebou poskytovatelé, nýbrž zdravotní pojišťovna bude muset navyšovat koeficient úhrad, dokud se někdo nepřihlásí. Motivační úpravy úhradových mechanismů samozřejmě mají další ekonomické, právní i procesní souvislosti, které přesahují rámec tohoto textu, snad někdy příště.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/nedostatek-personalu-ctyri-duvody-nichz-se-mlci/

Continue Reading

Zákon o šarlatánech aneb tudy cesta nepovede

Tomáš Cikrt v rámci Legislativního monitoringu Zdravotnického deníku obsáhle rozebral klíčová ustanovení navrhovaného zákona o léčitelích. A že je věru, co rozebírat – úprava myslí na vše, od registrace, přes léčitelskou dokumentaci až po sankce pro případ, kdy by snad někdo chtěl poskytovat léčitelské služby takříkajíc nadivoko. Je ovšem smutný pohled na práci ministerských legislativců, z nichž mnoho znám a vážím si jich, kterou nelze než okomentovat slavnou větou z Pelíšků „Teda to muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost, co“!

Český právní řád (a ostatně i právní řády prakticky všech vyspělých zemí) z dobrého důvodu definuje, co jsou to zdravotní služby, a kdo je může poskytovat. Klade také přísné nároky na věcné vybavení poskytovatele a stanoví poskytovatelům významné administrativní povinnosti. Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci a získat informovaný (!) souhlas není jen promyšlenou byrokratickou šikanou lékařů, ale nezbytným nástrojem, jak ověřit, že byla péče poskytována lege artis, tedy v souladu s vědeckým poznáním, a že pacient věděl, jaké jsou přínosy i rizika služby. Je zcela absurdní podobné povinnosti stanovovat i léčitelům.

Budou si nechávat od svých klientů podepisovat informovaný souhlas začínající větou „beru na vědomí, že daný postup je v rozporu s fyzikálními zákony“? A v dokumentaci se dočteme „kroužil jsem virgulí nad třetí čakrou a pronášel magickou formuli abrakadabra“? Bude magická formule „abrakadabra“ považována za postup lege artis (pharmacopolam circumforaneum), zatímco „simsalabim“ již bude příznakem neodborné péče? Bude v rámci zpřísňování zákona, které je trendem prakticky ve všech oblastech veřejného práva, příští novela obsahovat i zkoušky, zda léčitelé znají správné postupy pro ovládnutí sil vědou nezjistitelných v souladu s jejich vybraným odvětvím? Budou mezi povolená odvětví zahrnuta i kouzla z Harryho Pottera (zlomeniny se léčí kouzlem Ferula, nikoli Reparo!). Doufejme, že nikoli.

Návrh zákona zjevně představuje spíše karikaturu vhodnou pro humoristickou rubriku studentského časopisu právnické fakulty, než seriozní právní předpis. To ovšem není (jako by to nestačilo) jeho největší problém. Zásadním rizikem zákona je matoucí sdělení vůči pacientům. Zatímco pojmovým znakem léčitele je fakt, že jeho činnost není založena na vědeckém poznání a neexistují proto důkazy o její přínosnosti z hlediska zdravotního stavu (ba dokonce jsou důkazy o tom, že tvrzení léčitelů jsou v rozporu s fyzikálními zákony), splněním primitivních podmínek získává takový léčitel mocný marketingový nástroj – státní uznání. Stát tím pacientům říká „ano, jsou zde lékaři, které uznávám a registruji, stejně ale uznávám a registruji i léčitele, ti i ti se snaží o zlepšení zdravotního stavu.“ Že tak jedni činí v souladu a druzí v rozporu s vědeckým poznáním, to už zůstane spíše v poznámce pod čarou.

V době, kdy se rozmáhá zpochybňování evidence based medicine (EBM), kdy čakrabáby, biomatky a lesany svým odporem proti očkování u dětí vyvolaly největší epidemie spalniček a jiných chorob za mnoho desetiletí, kdy se Čína (bohužel za asistence i některých vlivných českých politiků) snaží tlačit svou tzv. tradiční čínskou medicínu jako relevantní alternativu medicíny západní, je jakákoli legitimizace pavědeckých metod v péči o zdraví ze strany státu jednoznačně škodlivé a nebezpečné.

Nevolám po zákazu léčitelů a jejich postihování, pokud se nedopouštějí činů již dnes trestných, pokud nepřesvědčují nemocné, aby ukončili léčbu metodami EBM, pokud nezneužívají citlivé postavení pacientů, jimž lékaři sdělili nepříznivou diagnózu, aby je obrali o poslední úspory. Ale stát jim nesmí přidávat ani gram vážnosti tím, že by je registroval, uznával a kladl na ně jakékoli požadavky. Nemocný, který překročí práh léčitelovy kanceláře, musí vědět, že se dobrovolně vzdává ochrany státu, který jinak přísnými požadavky na vzdělání a podmínky poskytování zdravotních služeb garantuje a vymáhá jejich kvalitu.

Zákon o léčitelích je nejen zbytečný, ale i velmi nebezpečný. Jako takový by nejenže neměl být přijat, ale pokud jej přeci jen současná vláda ve své snaze každému hodit nějakou kostičku prosadí, jakákoli další by měla považovat za významnou prioritu jeho co nejrychlejší zrušení bez náhrady.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zakon-sarlatanech-aneb-tudy-cesta-nepovede/

Continue Reading

Vláda je neschopná zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné

Končící vláda českému zdravotnictví mírně řečeno příliš nepomohla. Likvidace skvěle fungujícího systému letecké záchranné služby, zrušení regulačních poplatků, neschopnost investovat do přímo řízených organizací, škrcení příjmů soukromých lékařů ani zbabrané novely vzdělávacích zákonů ale nejsou tím nejhorším důsledkem čtyřletého působení ČSSD (a prostřednictvím náměstků a ředitelů odborů i ANO a KDU-ČSL) na Ministerstvu zdravotnictví. Kdybych ale měl vybrat nejhorší selhání, které reálně připravuje pacienty o život, bude to neschopnost zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné.

Ministerstvo zdravotnictví (a občas i zástupci Ministerstva financí) s oblibou ukazuje graf růstu výdajů na tzv. centrová léčiva – nejdražší léky pro nejtěžší omezení, jež předepisují pouze určená superspecializovaná centra. Přitom se tváří, jako by šlo o „problém, který je třeba řešit“. Ve skutečnosti ale jde o logický důsledek pozitivního jevu – farmaceutické firmy dávají na trh nová a nová léčiva, která zachraňují nebo prodlužují život tisícům nemocných s rakovinou, leukémií, roztroušenou sklerózou, revmatickou artritidou a dalšími chorobami, o které nikdo z nás nestojí a přitom se s nimi mnoho z nás v životě potká. Vývoj a testování těchto léků trvá 10-15 let a stojí i přes miliardu dolarů, leckteré navrhované léky pak končí např. kvůli vedlejším účinkům ve fázi klinického hodnocení a stamilionové investice padnou vniveč. Těžko se pak divit, že terapie takovými léky (tím spíš, pokud jsou přínosem jen pro menší skupiny pacientů) stojí desetitisíce či statisíce korun měsíčně. Na druhou stranu tu máme díky Tomáši Julínkovi referenční systém stanovování cen a úhrad, díky němuž výdaje veřejného zdravotního pojištění na „obyčejné“ léky klesají (mezi léty 2009-16 o téměř čtvrtinu).

Český právní řád má na první pohled celkem robustní systém, jak vstup moderních léků do systému úhrady z veřejného zdravotního pojištění zajistit. V zákoně č. 48/1997 Sb. a vyhlášce č. 376/2011 Sb., je upravena časově omezená a dalšími přísnými podmínkami svázaná možnost úhrady pro vysoce inovativní léčivé přípravky, pro něž je charakteristické, že jsou z povahy věci dražší než alternativní (ve smyslu doposud dostupná) léčba či nemají žádnou alternativu v podobě léčivého přípravku. Jako určitou záchrannou brzdu pak zákon o veřejném zdravotním pojištění obsahuje ust. §16 dle něhož „Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“

Je třeba připustit, že pro velkou část pacientů tento systém funguje. Jenže ne pro každého. A pokud se to stane vám, vaší rodině nebo nejbližším přátelům, asi vás nebude příliš zajímat, že plno jiných pacientů přístup k léčbě má. V červenci se v médiích objevil případ, kdy úhradu úplně ztratila biologická léčba pro ženy ve čtvrtém stádiu rakoviny prsu, takových je podle Národního onkologického registru v ČR 3307. V září pak částečný úspěch pacienta, který soudní cestou vymohl opětovný přezkum rozhodnutí, kterým VZP zamítla úhradu podle §16. Tento týden pak další případ pacienty s rakovinou, která musí co tři týdny platit téměř 100 000 Kč za svou léčbu. Všeobecná zdravotní pojišťovna argumentuje tím, že 90 procent žádostí podle §16 vyhoví. Zbylých 10 procent ovšem představuje stále 1400 pacientů, jejichž ošetřující lékař (renomovaný specialista ze superspecializovaného centra!) je přesvědčen, že konkrétní terapie je jediná možná, ale VZP ji hradit odmítne. Někteří se možná domůžou svých práv soudní cestou, ale při léčbě nejvážnějších onemocnění, kdy jde o každý týden, je mnohaměsíční čekání na pravomocný rozsudek často samo o sobě rozsudkem smrti. Týmem Tomáše Julínka připravená úprava stálého rozhodčího soudu, který by tyto spory řešil prioritně a minimem formalit v řádu dnů či jednotek týdnů, padla pod stůl bez náhrady už před 8 lety.

Ve snaze šlápnout na brzdu rostoucím nákladům na moderní léčbu navíc Ministerstvo zdravotnictví připravuje další zpřísnění požadavků na úhradu vysoce inovativních léčiv. Další tisíce pacientů se tak nedostanou k existující léčbě, která může znamenat jejich vyléčení nebo aspoň prodloužení života. Jenže právě v tom spočívá často omílaná solidarita a bezplatnost českého zdravotnictví: ne v solidaritě úplně zdravých s těmi, co mají chřipku, ale v solidaritě s těmi, jejichž léčba nejvážnějších nemocí stojí tolik, že si to bez prodeje střechy nad hlavou nemůže drtivá většina občanů ČR dovolit. A právě to také byla logika současnou koalicí zrušených regulačních poplatků: každý sice, když půjde k lékaři nebo do lékárny něco málo zaplatí, ale pokud bude vážně nemocný, dostane se k nejlepší dostupné léčbě. Sociální demokracie (ve spolupráci s ANO a KDU-ČSL, pod jejímž náměstkem jsou mj. odbory zdravotního pojištění, farmacie i Státní ústav pro kontrolu léčiv) však prosazuje opačný přístup – paralen při chřipce zdarma, za rakovinu si ale připlatíte.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vlada-neschopna-zajistit-dostupnost-moderni-lecby-nejvazneji-nemocne/

Continue Reading

Deset klíčových inovací ve zdravotní péči a jejich dopad na Česko

Americké Deloitte Center for Health Solutions (interní think-tank jedné z firem Velké čtyřky) nedávno publikovalo analýzu, v níž sestavilo žebříček deseti klíčových inovací, které mají potenciál zásadním způsobem změnit poskytování zdravotní péče. Tento žebříček je samozřejmě zaměřen primárně na zdravotnictví ve Spojených státech. Protože ale špičková zdravotní péče je jen jedna, a proto i americké trendy mají tendenci přicházet se zpožděním maximálně několika let do Evropy, je zajímavé se s vybranými inovacemi seznámit a zamyslet, jak moc se daří je implementovat a rozvíjet i v České republice.  

Klíčové inovace dle zmíněného žebříčku:

  1. Genetické sekvenování nové generace – aplikace „čtení DNA“ k identifikaci skupin obyvatel se zvýšením rizikem určitého onemocnění nebo k cílenému nastavení terapie optimálnímu pro konkrétního pacienty.
  2. Zdravotnické prostředky vytištěné na 3D tiskárnách – levné, rychle dostupné a přitom individualizované dle fyziologických potřeb každého pacienta.
  3. Imunoterapie – nové cesty léčby s potenciálem podstatného snížení mortality pacientů s rakovinou, bez vedlejších účinků a souvisejících nákladů na zdravotní péči.
  4. Umělá inteligence – schopnost počítačů myslet a plnit úkoly, pro které je doposud potřeba lidského mozku, a to s vyšší rychlostí, přesností a nižšími náklady.
  5. Diagnostika v místě poskytování péče – bezpečnější, pohodlnější a dostupnější způsoby diagnostiky umožňující rychlý přístup k výsledkům přímo v ambulanci lékaře.
  6. Virtuální realita – simulované prostředí umožňující průlom ve vzdělávání zdravotnických pracovníků i edukaci pacientů a jejich blízkých.
  7. Využití sociálních médií ke zkvalitnění klientské zkušenosti pacienta – analýza dat ze sociálních médií a dalších on-line zdrojů.
  8. Biosensory a trackery – sensory integrované v oblečení, běžném prostředí i v nositelné elektronice (wearables), které umožní lepší monitorování životního stylu i zdravotního stavu
  9. Přístupná péče – ambulantní péče dostupná komfortně v nákupních centrech a jiných místech, kam pacienti běžně přicházejí v době, kdy se jim to hodí
  10. Telemedicína – pohodlná cesta pro pacienty, jak zlepšit péči o sebe a zároveň cesta k redukci návštěv ambulancí i pohotovostí

V tomto prvním textu okomentuji prvních pět z nich, zbývající pak v dalším článku.

Lékařská genetika je v České republice na slušné úrovni, vyučuje se jako samostatný obor na univerzitách a máme zavedeno i nelékařské zdravotnické povolání bioanalytika. S genetickým vyšetřením se setkávají ženy v těhotenství i pacienti v onkologických centrech. Oproti jiným zemím ovšem pokulháváme ve využití genetiky jako nástroje prevence. Genetická vyšetření jsou samozřejmě nákladná a jejich plošné nasazení jako součást hrazených screeningů (podobně jako jsou hrazeny vyšetření na rakovinu prsu či tlustého střeva) by krátkodobě jistě zvýšilo náklady zdravotních pojišťoven. V dlouhodobém horizontu a při započítání veškerých (tj. nejen zdravotních) nákladů spojených s propuknutím či pozdní diagnostikou vážných (zejm. onkologických) onemocnění by se však kvalitní prevence měla vyplatit. Současné ministerstvo zdravotnictví ovšem na prevence zapomíná (a ne, protikuřácký zákon to opravdu nevytrhne). Moderní metody oslovování veřejnosti nebo dostupné preventivní programy, na nic z toho nejde ani koruna. A bez určitého tlaku státu to v tomto případě asi nepůjde.

I když je Česká republika zásluhou mimo jiné Josefa Průši a jeho firmy Prusa Research jednou z velmocí 3D tisku, ve zdravotnictví to prakticky není vidět. Přitom zdravotnické aplikace 3D tisku jsou světově dobře známé a přispívají nejen ke snížení nákladů (a tedy zvýšení dostupnosti) zejména u komplikovaných zdravotnických prostředků, ale také k lepší úrovni jejich individualizace. Například myoelektrická protéza ruky vyrobená z velké části z dílů vytištěných na 3D tiskárně je nejen podstatně levnější než obdobný výrobek z továrny, ale zároveň umožňuje průběžné upgrady s tím, jak se vyvíjí potřeby uživatele. To je zvláště důležité u dětí, které rychle rostou, ale kde současně pořizování nové tovární protézy za stovky tisíc každý druhý rok, není ekonomicky dostupné. Zdravotní pojišťovny ovšem s takovými zdravotnickými prostředky nepočítají, neboť si je neumí zařadit do „správného chlívečku“ v Číselníku VZP. Bez legislativní i exekutivní aktivity na straně ministerstva zdravotnictví se opět kupředu nepohneme.

imunoterapii zejména v onkologii už Zdravotnický deník v minulosti psal (např. zde, o problémech s imunoterapií také zde a prof. Žaloudík glosoval zde). Jistě nepůjde o zázračný univerzální lék, ale u konkrétních diagnóz může jít o zásadní zlom. Jenže taková terapie je velmi nákladná, vývoj léku stojí miliardy a farmaceutické firmy samozřejmě potřebují tyto náklady dostat (v době patentové ochrany) zpět. To nás ovšem přivádí k širšímu problému: mají mít všichni hrazené všechno včetně paralenu na chřipku i za cenu, že moderní nákladné způsoby léčby u nás prostě dostupné nebudou? Anebo je hlavním účelem existence veřejného zdravotního pojištění, aby se občané dostali k nejefektivnější, ač třebas extrémně nákladné léčbě, pokud je postihne vážná nemoc, zatímco u té banální po nich můžeme chtít, aby si pár desetikorun zaplatili? Zatím vítězí na celé čáře názor první, který socialistická vláda přetavila do zrušení regulačních poplatků a boji proti růstu výdajů na centrovou péči. Nejbližší příležitost říci, že s tímto trendem nesouhlasí, budou mít občané při říjnových sněmovních volbách.

Využívání umělé inteligence ve zdravotnictví je u nás, řečeno s Cimrmanem, maximálně předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích. Přitom potřebné nástroje jsou již běžně komerčně dostupné (loni o nich psal mj. časopis Fortune) a zásadním způsobem transformují způsob poskytování zdravotní péče ve špičkových amerických nemocnicích. Náklady na jejich zavedení samozřejmě nejsou zanedbatelné, ale pokud spoří čas přetíženým lékařům i sestrám, či upozorněním na problém zachraňují životy (např. v onkologii), rychle se vrátí. České ministerstvo v tom ovšem vidí potenciálně průšvihovou velkou veřejnou zakázku na IT, která se bude špatně soutěžit a nejspíš ji 2x zruší ÚOHS. To raději nechá tuto příležitost nevyužitou a nedostatek sester se pokusí vyřešit nesystémovým zkrácením jejich vzdělání.

Diagnostika v místě poskytování péče je napohled krokem zpět. Laboratorní služby se koncentrují, a i řada nemocnic méně obvyklá vyšetření outsourcuje soukromým poskytovatelům, kteří tak dosahují značných úspor z rozsahu. Různé firmy však hledají jednoduché testy, které by pomohly třeba i praktickým lékařům s rychlou diagnostikou podobně, jako dnes rutinně užívané CRP testy. Velkou ránu tomuto segmentu zasadil skandál kolem společnosti Theranos, která slibovala rychlé a levné testy řady ukazatelů z krve (v době největšího úspěchu byla dokonce samoobslužná testovací zařízení umístěna i v síti lékáren Walgreens). Nakonec se ukázalo, že některé výsledky těchto testů byly nepřesné, zmanipulované a v konečném důsledku i nebezpečné (o kauze informoval také Zdravotnický deník). Pokud měl ale Theranos na vrcholu tržní ohodnocení 9 mld. USD, nepochybně přijde spíše dříve nežli později někdo jiný s lepší technologií a přísnějším dodržováním všech souvisejících regulací. V ČR nám zatím nezbývá než sledovat vývoj z povzdálí. I když zařazení tohoto směru výzkumu do činnosti některého z center excelence Akademie věd by mohlo být zajímavé…

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/deset-klicovych-inovaci-ve-zdravotni-peci-a-jejich-dopad-na-cesko/

Continue Reading

Obnovení povinné vojenské služby není krok správným směrem

Bezpečnostní expert nové strany Realisté a prezident Asociace obranného průmyslu v jedné osobě Jiří Hynek snad pod dojmem teroristických útoků v Berlíně, zveřejnil plán své strany na znovuzavedení základní vojenské služby. Dokonce prohlásil, že v případě volebního úspěchu, bude tento bod představovat zásadní podmínku pro koaliční vyjednávání. Šest týdnů základního výcviku nikoho nezabije (žádný ztracený rok či dva jako kdysi), trochu si zocelit tělo a naučit se, jak používat zbraň, to také nikomu nemůže ublížit. V případě vojenského konfliktu řekněme ukrajinského ražení se dozajista bude hodit, pokud čeští občané budou mít za sebou alespoň základní pěchotní výcvik a armáda tak bude mít šanci mobilizované smysluplně využít. Na první poslech jde tedy o docela sympatický koncept. Pokud se nad ním však zamyslíme hlouběji, vyplave na povrch řada poměrně zásadních praktických problémů.

Tím prvním je samozřejmě motivace. Nesmíme se nechat okouzlit nadšenými prohlášeními o plnění rekrutačních cílů na 120%. V roce 2015 se podařilo k útvarům získat 1785, ke studiu Univerzity obrany ve služebním poměru 365 nových vojáků. Do aktivní zálohy pak necelá stovka. To je jistě lepší než v minulosti, ale naplněnost řady útvarů je stále tristní. Na dobrovolné vojenské cvičení odpovídající rozsahu navrhované povinné služby se přihlásilo pár desítek lidí. Z nich by se nejspíš osmnáctiletí dali spočítat na prstech jedné ruky. Velká touha po službě vlasti se zbraní v ruce mezi mladými lidmi tedy zjevně není. Pokud by přitom zůstala současná úroveň zdravotních testů, které vyřazují motivované uchazeče na základě marginálních starých zranění či dobře kompenzovaných onemocnění, dá se realisticky předpokládat, že by se základní vojenská služba stala opět zcela dobrovolnou. Prakticky každý, kdo by se jí účastnit nechtěl, by snadno doložil, že má takové či onaké zdravotní obtíže, kvůli nimž se výcviku zúčastnit nemůže. Totéž ostatně platí i pro fyzické testy. Nikdo jistě nemůže být donucen, aby „zvládl“ fyzické testy. Jakou ale úroveň asi bude mít výcvik skupiny, v níž se potká 120kilový hráč počítačových her s dívčinou (Hynek přitom chce povinný výcvik pro obě pohlaví), která i s obuví váží 40 kg, a vrcholovým sportovcem. Zatímco za starých časů poskytoval rok či dva povinné vojny přeci jen určitý prostor, aby se i gaučový povaleč dostal do formy (a přinejhorším skončil někde ve skladu či za kancelářským stolem), za šest týdnů navrhovaného výcviku se to ovšem nestihne. O zhoršující se fyzičce dnešní mládeže ani nemluvě.

Nesmíme ale zapomenout ani na kapacity. Pokud každý rok dosáhne osmnácti let věku cca 100 000 lidí v ČR, můžeme odhadnout, že v případě velmi liberálních zdravotních a fyzických přepokladů by 60 000 z nich skutečně mělo povinný výcvik absolvovat. V současnosti se dá říci, že ve kterémkoli okamžiku se kurzu základní přípravy (ať už šestitýdenního nebo tříměsíčního) účastní ve Vyškově něco přes 600 lidí. Reálná roční kapacita je tedy nyní asi 2500 rekrutů (do služebního poměru i do aktivní zálohy). Vyškovské kapacity by se tedy musely navýšit pětadvacetkrát, aby se podařilo vycvičit 60 tisíc osmnáctiletých každý rok. Tak velký samozřejmě vyškovský areál není. A dostatečné kapacity ovšem nejsou ani nikde jinde. Existující vojenské prostory, které v minulých letech prošly řadou kol okrajování a rušení, jsou stěží schopny uspokojit potřeby výcviku AČR v současné velikosti. Smysluplný výcvik se ovšem na dvoře kasáren provádět nedá (tím spíš, že v posledních 15 letech byla prodána či na obce převedena i valná většina těch kasáren). Další záhadou jsou instruktoři. Najít lidi s minimem pedagogických schopností a současně na potřebné odborné úrovni, kteří budou schopni velkým skupinám ne příliš motivované mládeže vštípit základy vojenského řemesla, asi nebude úplně triviální.

To jsme se ještě vůbec nedostali k výzbroji a výstroji. Přes ujišťování ministra Stropnického se stále nezdá, že by ve výstrojních skladech bylo dostatek maskáčů, batohů či (použitelných!) bot pro všechny naše současné vojáky. Leckteré jednotky (minimálně AZ) doposud používají a ještě nějakou dobu používat budou Sa vz. 58 a Pi vz. 82, pro něž je však k dispozici čím dál tím méně dílů i munice. Co si oblečou a z čeho bude střílet těch 60 000 lidí, kteří budou muset ročně projít povinným výcvikem, zůstává značným otazníkem. Armádu České republiky čeká v příštích osmi letech podle schválené koncepce rozvoje mnoho velkých výzev. Mimo přezbrojení ze sovětských na NATO-kompatibilní systémy (BVP, vrtulníky, tanky, dělostřelectvo, PVO…) se počítá i s budováním nové brigády a dalším rozvojem řady schopností. Z hlediska řízení, rekrutace i akvizic jde o největší úkoly od roku 1989, doposud se vždy jen rušilo a omezovalo. Představa, že tento náročný, avšak realizovatelný, proces narušíme politickým úkolem armádě vycvičit navíc každoročně 60 000 málo motivovaných teenagerů, je mírně řečeno nerozumná. Podstatně užitečnější se jeví v politickém konsensu (žádné otáčení o 180 stupňů každé čtyři roky) soustředit síly na radikální zvýšení rozpočtových prostředků na 2% HDP, co nejrychlejší a nejefektivnější provedení změn, které mají potenciál skutečně přispět ke zvýšení bojeschopnosti AČR, nastavení akvizičního procesu tak, aby zohledňoval reálné potřeby armády i strategické a ekonomické zájmy České republiky jako celku, na smysluplné a srozumitelné řízení lidských zdrojů, což se týká nejen rekrutace, ale také kariérního postupu a ukončování služebního poměru a v neposlední řadě i na posílení role Aktivní zálohy AČR (vč. zajištění, aby všechny jednotky využívaly zákonné maximum pro výcvik, tj. 28 dnů) a zahájení spolupráce s organizacemi, které mají blízko k branné problematice, ať už jsou to střelecké, či letecké kluby, kynologové.

Psáno pro Onwar.eu

Continue Reading

Neomarxistická politika do vědy nepatří

Když se politika plete do vědy, končí to dost často průšvihem. Ani sebelepší zákon přijatý sebevětší většinou v parlamentu nezajistí, aby pršelo v termínech předepsaných nařízením vlády nebo aby byla rakovina léčitelná vysokými dávkami levného vitaminu C místo drahou chemoterapií s nepříjemnými vedlejšími účinky. A právě ve zdravotnictví je pokušení pro politiky (a ještě více nejrůznější druhy aktivistů) extrémně velké.

Naposledy jsme takový exemplární zásah měli možnost pozorovat před pár týdny, kdy se ve světových médiích objevila informace, že Světová zdravotnická organizace (WHO) plánuje rozšířit definici neplodnosti (jako zdravotního vady) z původního „nemožnost otěhotnění po 12 měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku“ o „nemožnost najít sexuálního partnera“ či prostě „nepřítomnost pravidelného nechráněného pohlavního styku“. Člověk asi nemusí být profesor medicíny, aby chápal rozdíl mezi „nejde to“ a „ani jsem to nezkusila“.

O tom, kdo má mít nárok na umělé oplodnění a kdo ho má mít placené z veřejného zdravotního pojištění, se mohou vést dlouhé politické diskuse. Ve vyspělém světě se typicky právo na umělé oplodnění odvíjí právě od splnění definice WHO, počet hrazených cyklů je pak určován arbitrárně, dle možností konkrétního zdravotního systému. Pokud se však tato definice radikálně rozšíří, pod rouškou „odbornosti“ (nakonec WHO je přeci přísně odborná, nepolitická mezinárodní organizace) dojde k radikálnímu průlomu do dosavadního modelu. Najednou bude moci umělé oplodnění podstoupit de facto každá žena, která prohlásí, že nemůže najít partnera, s nímž by mohla mít 12 měsíců pravidelně nechráněný pohlavní styk.

Je přitom úplně jedno, zda se nám tento výsledek líbí či nikoli. Zastánci budou argumentovat klesající porodností a nutností co nejvíce zjednodušit „přístup k těhotenství“, odpůrci právem dítěte na znalost rodičů a na vyrůstání v úplné a harmonické rodině. Někdo bude dumat, zda je pro dítě lepší se nenarodit vůbec či narodit se single matce, která se pro umělé oplodnění rozhodla na základě okamžitého náhodného impulsu. To jsou všechno legitimní úvahy, se kterými se politici i odborná veřejnost musí vypořádat a před občany pak své rozhodnutí obhájit. Snaha aktivistů protlačit svou politickou agendu „umělé oplodnění bez podmínek“ jako odborný medicínský závěr je však krok na velmi šikmou plochu. Pokud WHO propůjčí své jméno prosazování takové agendy, reálně hrozí, že přijde o svou expertní legitimitu i jiných oblastech. Doporučení WHO tak ztratí váhu ve vztahu k boji proti šarlatánům, podpoře očkování a prosazování evidence based medicíny (tedy medicíny založené na důkazech) vůbec. A to by byla sakra škoda.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/neomarxisticka-politika-do-vedy-nepatri/

Continue Reading

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže

Sdružení praktických lékařů vyhlásilo na 21. září stávku. Zavřou ordinace a pacienti buď musí počkat do druhého dne, nebo jít do nemocnice. Ministr Němeček toto rozhodnutí označil za stávku milionářů a jejich požadavky šmahem zamítl. Jenže tím se problém nevyřeší, jen odloží (jak už to poslední dobou nejen ve zdravotnictví bývá až příliš často).

Praktičtí lékaři jsou naprosto základní pilíř každého dobře fungujícího zdravotnického systému a nejinak tomu je i v České republice. Mají svou nezastupitelnou úlohu nejen při léčbě, ale i v prevenci, působí edukačně, v optimálním případě pracují i s celou rodinnou nemocného, řada praktiků zejména na venkově tráví hodiny každý týden při mizerně zaplacené návštěvní službě. Valná většina kontaktů běžného člověka se zdravotnictvím začíná a končí právě v ordinaci praktického lékaře.

Přesto praktiky současná vláda ignoruje. Nemocničním lékařům-zaměstnancům se zvyšují platy o desítky procent (ne že by si to nezasloužili), zatímco primární péče zůstává popelkou, která si stěží sáhne na navýšení o inflaci. Jistě, praktičtí lékaři jsou u nás z drtivé většiny živnostníky, takže pracují a nemají čas na nějakou odborovou organizovanost, jejich sdružení postrádá ve vedení odborářské křiklouny Englova, Kubkova anebo ještě dříve Rathova střihu. Jenže ministerstvo by se nemělo rozhodovat podle toho, kdo nejhlasitěji řve do médií případně kdo si zaplatí luxusní PR agenturu, nýbrž hledat nejlepší řešení pro celý systém a zejména pro pacienty. A šetření na praktických lékařích rozhodně takovým nejlepším řešením není, tím spíš, pokud se zvyšuje ekonomická atraktivita působení v nemocnicích a obecně komplikuje drobné podnikání. Kontrolní hlášení a EET také motivují starší lékaře k odchodu do důchodu a mladší k tomu, aby raději pracovali v nemocnici či odešli do zahraničí. Za deset let nebude leckde mít kdo léčit nebo bude jeden praktik muset mít registrovaných 5000 pacientů. Co to udělá s frontami v čekárnách a kvalitou péče vůbec si lze snadno domyslet.

Ekonomická perspektiva by ale měla jít ruku v ruce s úpravou kompetencí. V minulosti byla zavedena řada regulačních opatření, která znamenají, že mnoho léků nemůže praktický lékař předepsat (jakkoli má dostatečnou odbornou erudici) a musí svého pacienta odeslat ke specialistovi. To je ovšem nejen méně komfortní pro pacienta, ale i dražší a v konečném důsledku méně efektivní pro celý systém – místo jednoho vyšetření u praktika, které je třeba tak jako tak udělat, přibyde de facto duplicitní vyšetření u specialisty. Podobný problém je i s návštěvní službou, kterou lékaři většinou musí dotovat, protože jim úhrada nepokryje ani náklady. Kvůli horší dostupnosti návštěvní služby pak končí v nemocnicích mnoho pacientů, kteří by klidně mohli ležet doma, pokud by měli jistotu pravidelné krátké návštěvy lékaře či zdravotní sestry. Opět se tedy kocourkovským způsobem šetří na nesprávném místě. To samozřejmě platí i pro restrikce na domácí péči, kterou se praktici bojí předepisovat z obavy z překročení přísných limitů v úhradové vyhlášce. Tyto limity také vyhánějí pacienty z domovů do nemocnic, kde za pro systém zdravotního pojištění dráž mají menší komfort než doma.

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže a pokud se pan ministr Němeček spoléhá na jejich malou flexibilitu (když už mají ordinaci, přeci nebudou odcházet do zahraničí) a opticky vysoké příjmy, u nichž „taktně“ zamlčuje, že nejde o čistý výdělek lékaře nýbrž obrat celé ordinace, jen tím nastavuje časovanou bombu, která může vybuchnout už překvapivě brzy.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/bez-praktiku-zdravotnictvi-fungovat-nemuze/

Continue Reading

Vládní koalice chce šetřit na lécích pro vážně nemocné

V Poslanecké sněmovně se aktuálně projednává návrh zákona o léčivech, k němuž předseda zdravotního výboru Vyzula přidal svůj pozměňovací návrh, jenž má za cíl významně zpomalit nárůst nákladů na léčbu centrovými léky, které  raketově rostou. Tedy… Raketově podle poslance Vyzuly a ministra Němečka, který se vrhl do podpory tohoto návrhu s vervou až nebývalou, uvážíme-li, že běžně se sociálnědemokratický ministr s koaličními kolegy z ANO neshodne ani na tom, který je den v týdnu.

V absolutních číslech situace zdaleka tak dramatická není. Nárůst o 3,8 mld. Kč za pět let jistě není zanedbatelný, pořád ale jde o třetinu méně peněz, než o které připravila tato vláda české zdravotnictví zrušením regulačních poplatků. Anebo něco málo přes polovinu nárůstu nákladů v důsledku navýšení tabulkových platů nemocničních lékařů od 1. 1. 2017. V kontextu cca 250 mld. Kč ročně, které systémem veřejného zdravotního pojištění protečou, jde asi o 1,5%. Jsou to přitom léčiva sloužící pro léčbu nejzávažnějších onemocnění onkologických, hematologických a hematoonkologických (zejména leukémie), neurologických a dalších. Mohou se předepisovat jen ve vybraných superspecializovaných centrech (těch onkologických pro dospělé je v ČR 15) a zásadním způsobem zkvalitňují péči o nejvážněji nemocné pacienty. S ohledem na diagnózy, na které se centrové léky používají, se dá celkem jednoznačně vyloučit jejich zneužívání, plýtvání, předepisování více než je potřeba atp., jak to známe u běžných léků, které si vyzvedáváme v lékárně. Jen nespotřebovaných a vyhozených léků je přitom v českém zdravotnictví každý rok za 1,2 mld. Kč, o slibu ministra Němečka ušetřit na zdravotnických prostředcích 6 mld. Kč ročně (v čemž nepodnikl nic) ani nemluvě.

Centrové léky jsou samozřejmě velmi nákladné, ale zároveň představují zdaleka nejefektivnější způsob, jak konkrétní velmi závažné nemoci léčit. A nejde samozřejmě jen o nějakou dojmologii. Registry České onkologické společnosti JEP, údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu jasně ukazují, že právě vysoce inovativní léky, které z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění u nás nazýváme centrové, měly podstatný podíl na prodloužení průměrného věku dožití v České republice. Podobné statistiky pak existují i v dalších zemích. Jasně přitom prokazují ještě jednu věc: v zemích, kde jsou inovativní (centrové) léky rychle dostupné (tedy co nejdříve po provedení potřebných administrativních úkonů), jako třeba v Německu, roste věk dožití znatelně rychleji než tam, kde jsou jim kladeny v cestě k pacientům umělé překážky, jakkoli třebas i z pochopitelných ekonomických důvodů, např. ve Francii či, přiznejme si upřímně, v České republice. Ve snaze o dosažení co nejnižších cen léčiv jsme už jednou málem vylili s vaničkou i dítě. Kvůli stanovování úhrady na úrovni nejnižších cen v EU začala být řada léčivých přípravků v ČR nedostupná, prostě se přestalo vyplácet distributorům je sem vůbec vozit (anebo obratem skončily za hranicemi v rámci reexportů). Nebylo by od věci se poučit a přestat se honit za úsporami
na úkor pacientů.

Současná koalice pak místo toho, aby vymýšlela, jak na český trh co nejrychleji přivést vysoce inovativní léčiva tak, aby co nejdříve a nejefektivněji mohly zachraňovat, prodlužovat nebo alespoň
zkvalitňovat zbytek života vážně nemocným pacientům, hledá cesty, jak na těchto pacientech ušetřit, hlavně když paralen na předpis zůstane nadále bez doplatku. Ano, pacientů léčených za roky 2009-15 není podle údajů ministerstva ani 100 000. To asi není pro současnou vládu dostatečně zajímavá voličská skupina. Jenže když pacientovi sdělí lékař krutou, třeba onkologickou diagnózu, začne ho zajímat jediné: jak se co nejdříve dostat k nejefektivnější léčbě. Řekli by pánové Vyzula a Němeček i takovému pacientovi do očí: sorry, na vás musíme ušetřit, lék sice existuje, ale povolíme mu vstup na náš trh až za dva roky, když ho výrobce zlevní?

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vladni-koalice-chce-setrit-na-lecich-pro-vazne-nemocne-rekne-jim-to-do-oci/

Continue Reading