Vstřícné porodnice!

Minulý týden jsem končil bodem volajícím po vstřícném zdravotnictví. Jedna oblast péče si ale zaslouží zvláštní pozornost, a to jsou porodnice. Snad nikde jinde ve zdravotnictví není rozdíl mezi přáními lidí a realitou tak velký, jako právě v porodnicích. To vede ke korupci, divokému přejíždění rodících matek do vzdálených porodnic, kde “se říká, že respektují porodní plán”, i zbytečným porodům doma ve snaze se vyhnout průmyslovému přístupu a “hekárnám”. A to je hodně špatně.

Ministerstvo může alespoň ve svých nemocnicích zavést potřebné změny a ukázat, jak to může fungovat: Porodní domy přímo v areálu porodnic tak, aby mohl porod probíhat maximálně přirozeně a komfortně za přítomnosti vybrané porodní asistentky, ale zároveň byla v případě komplikací okamžitě dostupná potřebná pomoc matce i dítěti. Vždy povolená přítomnost otce u porodu bez jakýchkoli překážek a bariér. Zvýšení kapacity jednolůžkových pokojů. Větší pozornost směřovaná na spokojenost rodiček i na oddělení šestinedělí. Podpora poporodního bondingu a široká dostupnost laktačního poradenství.

#Zdraví25

Continue Reading

Vstřícné zdravotnictví!

I když jsme za posledních 30 let urazili velký kus cesty od paternalistického přístupu nemocnice na kraji města k modernímu vztahu, kde pacient je středobodem, a tedy i klíčovým aktérem péče, něco se podařilo už přijetím zákona o zdravotních službách, řada konkrétních kroků ale stále chybí. Vláda těžko může vnutit svou představu nemocnicím krajským nebo soukromým, ale může připravit podmínky a ve svých – přímo řízených nemocnicích ukázat, jak se to dá také dělat. Ministerstvo by se u svých nemocnic mělo povinně vrátit k projektu Kvalita očima pacientů, jenž hodnotí právě přístup nemocnic k pacientům a jejich subjektivní spokojenost. Ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami měla vzniknout jednotná platforma pro objednávání pacientů k plánovaným vyšetřením a zákrokům. Objednávání na konkrétní čas také musí být respektováno – ne, opravdu není normální a nutné, aby objednaný pacient čekal několik hodin. Zkvalitnit je ostatně potřeba celou “zákaznickou zkušenost” pacienta v jeho cestě po zdravotnickém zařízení. Nemusí to stát mnoho, velká část jsou organizační opatření, lepší a srozumitelnější informace nebo standardy chování zdravotnických pracovníků a jejich vzdělání v této oblasti, rozdíl pro pacienta je ale obrovský. Tohle je další bod, který se nedá splnit jedním legislativním nebo exekutivním rozhodnutím. Je to práce na řadu let postupných změn, ale právě proto je nejvyšší čas se do toho pořádně pustit. #Zdraví25

Continue Reading

Lékárny!

Lékárny nejsou “prodejny” léků a lékárníci nejsou “prodavači”. Je potřeba zvýraznit roli lékáren jako skutečných poskytovatelů zdravotní péče a využít jejich vysoce kvalifikované zdravotnické pracovníky. Můžeme se přitom inspirovat jinde v Evropě: když se bude v lékárnách očkovat, významně to urychlí celý proces. Lékárny můžou provádět některé screeningy a klidně i nouzově vydávat některá léčiva pro chronicky nemocné. Asi nejeden astmatik už vyrazil na návštěvu na opačný konec republiky a teprve po příjezdu zjistil, že nemá “dýchátko”. Proč by ho v takové situaci nemohl dostat v nejbližší, třeba i pohotovostní, lékárně? To ale znamená i nutné změny v úhradách a definici dostupnosti. Pokud považujeme lékárny za zásadní součást zdravotní péče, musí být jasně definován i nárok pojištěnce na místní dostupnost lékárny, vč. pohotovostní. Není možné, aby existovaly okresy bez pohotovostní lékárny. #Zdraví25

Continue Reading

Vymahatelný nárok!

Každý známe řadu případů, kdy se nemocní přetahovali měsíce se zdravotní pojišťovnou o to, zda jejich léčbu uhradí či ne. Někteří to vzdali, někteří udělali sbírku mezi přáteli či na sociálních sítích, někteří šli k soudu, kde třeba po dlouhé době uspěli. Anebo dřív umřeli. Takhle to nejde! Pokud máte rakovinu a lékař doporučí léčbu, kterou pojišťovna odmítne, musíte mít možnost nezávislého přezkoumání v řádu dnů, maximálně týdnů. Proto je třeba zřídit nezávislý rozhodčí soud pro rozhodování o nárocích z veřejného zdravotního pojištění. S velmi přísnými lhůtami a okamžitou vykonatelností rozhodnutí. Mimochodem: právní úprava rozhodčího soudu pro nároku je už připravená, leží od roku 2009 v šuplíku na ministerstvu. #Zdraví25

Continue Reading

Informace!

Ministerstvo zdravotnictví a Ústav zdravotnických informací a statistiky sbírají moře informací o zdravotním systému, kvalitě a nákladech péče, infekcích atd. Informace pro odbornou i širokou veřejnost jsou ale pramálo dostupné. Je třeba absurdní, že nejsou zveřejňována data o tom, kolik kde bylo očkovaných lidí ze kterých rizikových skupin. To musí skončit! Maximum dat, kterými stát ve zdravotnictví disponuje, musí být v anonymizované podobě zveřejňováno. Vláda si musí být schopna obhájit, že rozhoduje na základě dat o zdraví, nikoli dojmů či průzkumů preferencí. Ministerstvo musí také ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami a odbornými společnostmi začít pracovat na sběru a publikaci dat o kvalitě péče. Nepůjde to najednou, nepůjde to přes noc, ale občané, pojištěnci, ti kdo zdravotní služby ze svého pojištění a daní platí, mají právo vědět, jak se ve které nemocnici kvalitně léčí, kolik výkonů dělají atd. #Zdraví25

Continue Reading

Dostupnost!

Místní (jak daleko za zdravotní péčí pojedete) a časová (jak dlouho budete čekat) dostupnost jsou v zákoně a nařízení vlády už pěkně dlouho, zatím to ale nikoho nezajímalo. Pro mnoho lidí je to však už dnes problém, který je ohrožuje na životě. Lékaři odcházejí do důchodu, nemocnice zavírají oddělení a obyvatelé řady regionů mají velký problém se k potřebnému ošetření dostat. Zdravotní pojišťovny musí mít povinnost pro každého svého pojištěnce potřebnou péči zajistit, ber, kde ber. Ministerstvo zdravotnictví plnění téhle povinnosti musí přísně kontrolovat a vymáhat pod citelnými sankcemi. Kvalitní zdravotní péče nesmí být luxus dostupný jen obyvatelům velkých měst a těm, kteří „si to umí domluvit.“ #Zdraví25

Continue Reading

Mrtvě narozený pes

Ministerstvo zdravotnictví nás obdařilo Protiepidemickým systémem ČR, tedy „psem“. Tuhle zkratku si zjevně na odboru komunikace zamilovali natolik, že k ní připravili i grafiku s tu spokojeně slintajícím zeleným, tu zlobně vrčícím fialovým dobrmanem. Inu, není divu, že se do svého nového vynálezu zamilovali, opozice i odborná veřejnost po nich chtěli konkrétní systém opatření založený na datech už dávno. Jenže ono to tak docela nevyšlo. Tenhle pes se narodil mrtvý.

Už jinde jsem psal, že klíčovým faktorem účinnosti protiepidemických opatření je důvěryhodnost toho, kdo je vydává a tvoří. PES ovšem přispěl spíše k dalšímu poklesu důvěryhodnosti Ministerstva zdravotnictví, je-li to vůbec možné. Těžko tomu mohlo být jinak, když na oficiálních stránkách je index rizika (klíčový souhrnný ukazatel) uveden jako 70, na těch samých stránkách je číslu 70 přiřazen stupeň opatření červený – ten bychom tu teoreticky měli mít už od 9. listopadu, ale místo toho máme stupeň opatření přísnější, tedy fialový. To nemluvím o skutečnosti, že hned první grafika na stránkách naznačuje, že se míra rizika a tedy opatření bude počítat podle krajů. Celá ČR je ovšem ve fialové barvě, i když situace v Praze odpovídá spíše oranžové. Do toho pak přišly úpravy opatření tak nějak „mimo tabulku“, nejspíš rozhodnuté na základě kdovíjakého lobbování. Ať hledám, jak hledám, otevření psích salonů v „psí“ tabulce najít neumím. Zdá se tedy, že z vládního psa se nám hned v prvním týdnu stal spíše kočkopes.

A to jsou prosím zjištění jen z titulní stránky celého systému. Pokud rozkliknu „Matici opatření“, mám rázem problémy věřit nejen Ministerstvu zdravotnictví, ale i vlastním očím. Ústředním problémem je samozřejmě to, že pro nařízení opatření i v nejmírnější úrovni rizika, tedy zelené, je třeba nouzového stavu. To je ovšem zjevně nerealistický předpoklad, v případě desítek pozitivních testů denně by musel za každým vládním poslancem stát pan Faltýnek s karabáčem, aby je donutil prohlasovat nouzový stav.

Jedním z klíčových požadavků na moderní medicínu je to, aby byla založená na důkazech. Velká část konkrétních opatřeních v tabulce Ministerstva zdravotnictví ovšem žádnou evidence neviděla ani z rychlíku. Nejflagrantnějším příkladem je ovšem zákaz nočního vycházení. Zrnko logiky v podobě snahy o zamezení domácích večírků bylo naprosto zahlušeno faktem, že takový zákaz je v praxi nevymahatelný. Musí v sobě samozřejmě obsahovat řadu výjimek (např. pro výkon povolání), do nichž se ovšem s trochou snahy vejde prakticky každý. Třeba milion držitelů živnostenského oprávnění, kteří si stanovují pracovní dobu sami. De iure drastický zásah do osobních svobod se tak de facto stává bezzubým ratlíkem, který možná obtěžuje zápachem, ale ve skutečnosti žádný efekt nemá.

Další opatření jsou pak zjevně provirová. Pokud je cílem snížit počet blízkých kontaktů, nelze se tomuto cíli snad vyhnout efektivněji, než když omezím otevírací dobu obchodů. Zatímco v oranžovém stupni se člověk v rizikové skupině mohl vyhnout frontám návštěvou třeba non-stop hypermarketu, ve vyšším – červeném stupni má smůlu a musí se mačkat před obchodem pěkně společně se všemi ostatními nakupujícími. Ideálně ještě v sobotu odpoledne, když počty nakupujících zvedají i ti, kteří by jinak vyrazili do krámu až v neděli. Z podobného ranku je omezení úředních hodin vycházející zjevně z názoru, že občan si návštěvu úřadu užívá, chodí na úřad často, opakovaně, zbytečně, vlastně v jakési frivolní touze po vřelém lidském kontaktu s milým úředníkem. Jinak si totiž nelze vysvětlit úvahu, která vedla úředníky Ministerstva zdravotnictví (či snad samotného ministra?) k závěru, že omezením úřední doby se sníží počet kontaktů. Nekonečné fronty na úřadech dokládají mírně řečeno nesprávnost této úvahy.

V posledních dnech je ve veřejném prostoru živě diskutované omezení počtu zákazníků podle počtu čtverečních metrů. Odhlédneme-li od zjevných mezer jako jsou např. děti, nebylo by to možná úplně nesmyslné opatření. Ministerstvo se ovšem neobtěžovalo zdůvodnit, jaktože je v ČR coronavirus nakažlivější než v jiných evropských zemích, kde stačí na jednoho nakupujícího 10 m2. K aktivnímu managementu front vevnitř i venku mě napadá jediné: viděl doc. Blatný někdy klasickou venkovskou one-(wo)man-show COOPu na venkově, která zavírá v pondělí, středu a pátek v 15.00?

Nejpalčivější otázka kolem obchodů ovšem přetrvává z doby před-psí, omezením kapacity obchodů je pouze posílena: jaktože si můžu koupit boty nebo severskou detektivku v hypermarketu Albert, ale nikoli v malém krámku s obuví či knihami? Jsem milovník antikvariátů, ale málokdy jsem v něm potkal někoho jiného než personál, frontu jsem tam nezažil nikdy. Skutečně je menší riziko nákazy v managované frontě v hypermarketu než v obchůdku, kde jsem sám s prodavačem?

Totéž ostatně platí i pro muzea a galerie. Já chápu, že pro některé úředníky to je provozovna k nerozeznání od herny, ale skutečně je nutné i normálně obvykle poloprázdné galerie ve dvou nejvyšších stupních rizika úplně zavírat? Nestačilo by omezit počet návštěvníků podle počtu metrů čtverečních podlahové plochy? Divadla jsou na tom ještě hůř, ta budou zavřena i v prostředním stupni. Opravdu je to pro zarouškované diváky sedící obsedadlo takové riziko? Prof. Prymula ještě v říjnu tvrdil, že divadla při dodržení určitých opatření bezpečná. Co se od té doby změnilo? Máme nové studie, silná data?

Mnoho otázek, žádné odpovědi, mnoho zákazů, žádná důvěryhodnost. Ministerstvo zdravotnictví při vytváření důvěryhodné a relevantní matice rizik a opatření opět selhalo. Neříkám to rád, protože věřím, že důvěryhodná a tedy dobrovolně dodržovaná opatření jsou nejúčinnějším nástrojem boje proti pandemii.

Publikováno na Zdravotnickém deníku 18. 11. 2020 https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/mrtve-narozeny-pes/

Continue Reading

Druhá vlna jako selhání důvěry

Na předsedu vlády se v posledních týdnech snáší mohutná kritika za to, že v srpnu nechal zvrátit rozhodnutí tehdejšího ministra zdravotnictví o zavedení povinného nošení roušek ve vnitřních prostorech. Kdybychom byli bývali už od září povinně roušky nosili, měli bychom dnes nesrovnatelně méně pacientů nakažených koronavirem a nestáli před hrozbou drastického zavírání ekonomiky, kolapsu nemocnic a tisícových ztrát na životech. Andrej Babiš se snaží vinu házet na opozici (kdyby mě k tomu Fiala nedonutil…) a část médií mu to vesele polyká i s navijákem (hejt Apoleny Rychlíkové lajkoval na Twitteru třeba i oficiální profil Událostí Brno).

To je ovšem zcela nesmyslné zaměňování příčiny a následku, věcí podstatných a bezvýznamných. Samozřejmě, že vláda udělala obrovské chyby a ve svém rozhodování opakovaně selhala, pro celkový výsledek je ale pramálo významné, že od 1. června zrušila povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorech, nebo že tuto povinnost zavedla v září o deset dní později, než v srpnu prosazovali doc. Maďar s ministrem Vojtěchem. Pokud by totiž roušky nepředstavovaly poněkud fetišistický cargo cult, ale skutečně nejdůležitější nástroj boje proti zvyšování počtu nakažených, dostavily by se důsledky mnohem dříve než za tři měsíce.

Dopad opatření lze sledovat se zpožděním dvou až tří týdnů. V polovině června jsme však měli pouhé desítky pozitivních testů denně, což více méně vydrželo ještě další měsíc. To ostatně v zásadě potvrzuje i srovnání se Slovenskem, kde se uvnitř nosily roušky celé léto až doposud, ale nyní, byť s jistým zpožděním oproti ČR, tam čísla pozitivních testů také prudce rostou, aniž by se ohlížela na tu vulgární, tu prosebné tweety předsedy vlády a zpřísňování opatření. O nízkých číslech ve Švédsku, kde roušky povinné nikdy nebyly, ani nemluvě.

Co se změnilo od jara?

Aby byla jakákoli vládní opatření účinná, musí být splněny tři předpoklady, které zjednodušeně nazvu strach, víra a důvěra.

Strachem nemám na mysli paniku, ale prosté přesvědčení drtivé většiny populace, že se jedná o velmi zásadní hrozbu, kvůli níž stojí za to významně změnit svůj životní styl. To ovšem není jednoduché – stačí vzít v úvahu, že v ČR má zhruba polovina obyvatel nadváhu a pětina je přímo obézní, což jsou faktory, jež nepochybně zkrátí život mnoha více lidem než covid (u něhož navíc drasticky zvyšují pravděpodobnost komplikací i úmrtí). V březnu a dubnu tento strach zafungoval na 110 %. Dílem šlo jistě o strach z neznámého, dílem o mediální pokrytí situace (zejména v některých italských městech), dílem o dopad drakonických opatření vlády (když zakázali nakupovat oblečení jinde než v hypermarketech, musí jít o fakt velký průšvih).

Jenže strach z velké části pominul. Každý z nás už pár lidí, kteří byli pozitivně testováni, nejspíš zná. A je celkem velká pravděpodobnost, že za každý mediální příběh o třicetiletém italském sportovci, který na covid umřel, známe osobně deset lidí, kteří byli úplně bezpříznakoví nebo se u nich přinejhorším jednalo o horší chřipku. Ostatně být k smrti vyděšeni není možné pořád. I ve chvílích mnohem závažnějšího ohrožení celého národa (třeba za okupace) u většiny lidí nakonec převládla snaha žít každodenní život s maximálním zdáním normality.

Druhým faktorem je víra, tedy přesvědčení, že opatření, která vláda požaduje, povedou v případě jejich dodržování k reálnému snížení počtu nakažených. I toto přesvědčení by přitom s ohledem na dynamiku šíření viru musela mít drtivá většina populace. Na jaře tomu tak bylo (opět z velké části kvůli strachu z neznámého a předběžné opatrnosti), nyní to tak ale určitě není. To dokazují všechny ty vtipy, že se koronavirus nešíří po půlnoci (resp. desáté či osmé hodině) nebo že se vyhýbá sedícím.

Třetím a nejdůležitějším předpokladem, bez kterého jsou ty předchozí málo relevantní, je důvěra. Důvěra ve vládu, přesvědčení, že nám říká pravdu, postupuje racionálně, kompetentně a na základě faktů, nikoli dojmů, emocí či průzkumů veřejného mínění. Jenže právě v tomto bodě vláda selhala na celé čáře. Půl roku utajovala data s absurdním odkazem na ochranu osobních údajů (nikdo po ní samozřejmě nechtěl čísla individuální, ale anonymizovaná), kvalita a dostupnost dat je i teď minimálně na pováženou, při vydávání opatření občas na data odkazuje, ale hned další týden je popírá (jeden týden ministr tvrdí, že v divadlech s rouškami je riziko minimální, další týden divadla zavírá).

Když v srpnu ministerstvo vydalo tabulku (později se ukázalo, že ukradenou z USA) shrnující míru rizikovosti různých aktivit z hlediska nákazy, mohl občan doufat, že v případě potřeby budou omezovány aktivity právě podle kvantifikovaného rizika. Už v září se ovšem ukázalo, že takové naděje byly zcela marné. Blouznění vojenským slangem ministra zdravotnictví o tom, že se budou omezovat jen „volnočasové aktivity“, a nikoli „ekonomika“ jistě obzvláště potěšilo všechny, kteří se živí v oblasti kultury – od filharmoniků až po ty, kdo v kině prodávají popcorn. Nebo od trenérů až po uklízečky ve fitness centrech v oblasti sportu. Zákaz vstupu do muzeí, kde je koncentrace návštěvníků typicky řádově nižší než v libovolném hypermarketu, byla už jen poslední kapkou přesvědčení o absolutní nedůvěryhodnosti čehokoli, co vláda říká.

Dvakrát měř, jednou svolej tiskovku

Neméně škodlivým prohřeškem je pak chaotické vypouštění nápadů a úvah bez předchozího projednání a analýzy. Povinné kremace nebo zavedení prohibice nejen že z hlediska šíření viru nemají žádnou relevanci, ale navíc učí občany ignorovat vše, co vládní představitelé vypouští z úst. K tomu ostatně přispívá i záplava opatření vyhlašovaných tu ve středu, tu v pondělí nebo v kterýkoli jiný den, aniž by přitom byl čas na ověření účinnosti opatření přijatých dříve. Zbytky důvěryhodnosti pak likvidují opatření (a vypouštěné úvahy o nich), která zcela zjevně nelze fakticky vymáhat a kontrolovat. Myšlenky na lockdown v izraelském stylu by mohl zklidnit fakt, že česká policie opravdu nemá nástroje, jak zjistit faktický pobyt kteréhokoli občana, ani to, kde pracuje.

V klidných dobách si vláda může dovolit komunikovat mizerně, nestane se nic horšího, než že prohraje volby. V dobách krizových ale špatná komunikace stojí životy a miliardy.

Letošní zkušenosti ukazují celkem jednoznačně jednu věc: klíčovým opatřením je omezení blízkých mezilidských kontaktů. Kdo sedí doma, má home office a nákup mu nosí domů kurýr z Rohlíku, téměř jistě se nenakazí – a kdyby náhodou ano, tak už nenakazí nikoho dalšího. V březnu a dubnu to fungovalo skvěle, zaměstnavatelé umožňovali práci z domova, jak jen to šlo, stejně nebylo kam jít, protože mimo supermarketů bylo všechno zavřené. Než aby se člověk procházel po městě s navlhlým hadrem na obličeji, raději zůstal na gauči. Přesvědčení, že stejného efektu bychom byli bývali dosáhli povinnými rouškami v obchodech od 1., nikoli od 10. září, je z roviny snů.

Samozřejmě netvrdím, že současná čísla pozitivně testovaných jsou jakýsi nezvratitelný úder osudu, jenž by přišel bez ohledu na opatření. Jenže i ty kroky, které dělat mohla a měla, vláda neudělala, nebo alespoň úplně pokazila. Zde asi těžko řeknu něco překvapivého, ale ze dvou zásadních T, tj. testování a trasování, dobře nefunguje ani jedno. Nedostatečné kapacity trasování byly známy minimálně od července, kdy zkolabovalo v Moravskoslezském kraji na několika stovkách nakažených horníků. Přesto teprve na konci září nastoupili první operátoři call center, ale ani v polovině října jich (přes pomoc bank, ČEZu a dalších) zdaleka není dost.

O problémech s testováním se může přesvědčit každý, kdo se kdykoli v průběhu dne projde po Václavském náměstí a bude se muset prodírat frontou nešťastníků čekajících na odběr. A to vůbec nemluvím o nulové podpoře, kterou vláda poskytuje alternativním metodám testování, vhodným např. pro sociální služby. Tím, že na jižní Moravě potřebné vybavení sehnal a nasadil Jindřich Vobořil, zachránil nejspíš pěkných pár desítek životů. O samoodběrových sadách rozvážených po městě kurýry, jako zavádějí třeba ve Vídni, si v Praze můžeme nechat jenom zdát.

Pramálo toho vláda udělala i v oblasti přípravy nemocnic na krizovou situaci. Nejméně čtyři měsíce se mohly cizelovat plány na zvyšování kapacity nemocnic pro covidové pacienty, mohly se rozmisťovat ventilátory, školit lékaři a sestry (klidně z jiných oddělení) v péči o ventilované pacienty. Celé prázdniny mohly běžet nouzové sanitářské kurzy pro dobrovolníky. Ano, vedení naprosté většiny nemocnic dělalo, co bylo v jejich silách, ale bez jednoznačné, silné a štědré vládní podpory to prostě nemůže stačit.

Čtyři priority

Jak teď z toho ven? Stále platí, že lockdown, byť „jen“ de facto, k němuž jsme v tuto chvíli už opravdu maličký kousek, bude mít ohromné ekonomické náklady, které budou mít přímé dopady na zdraví a životy velkého množství lidí. Ztracené miliardy znamenají mrtvé. Nemáme navíc žádnou jistotu, že lockdown, tedy likvidace celých segmentů ekonomiky, bude mít rychlý přínos v podobě snížení počtu pozitivně testovaných. Místo v zavřených hospodách se lidé budou scházet na pivo doma, v garážích a na chatách, samozřejmě bez jakýchkoli ochranných opatření. V Izraeli, kde je bezpečnostní složky opatření mohou vymáhat nesrovnatelně lépe než u nás, lockdown začíná nést ovoce teprve po měsíci od zavedení.

Naprosto klíčovou pozornost bychom tedy měli napřít čtyřmi směry:

Za prvé zvýšení kapacit nemocnic, a to nejen technických, ale zejména personálních. Každá kvalifikovaná sestra, která zůstane doma s dítětem, protože mu zavřeli školu, představuje obrovský problém.

Druhým směrem je upřímná a otevřená komunikace, poskytování otevřených dat tak, aby s nimi mohli pracovat akademičtí pracovníci, další experti i novináři. Férové přiznání vládních představitelů, že plno věcí pokazili, koordinovaná komunikace o dalších opatřeních a zejména vysvětlování, jak souvisí s rizikovostí přenosu koronaviru.

Za třetí posílení ochrany rizikových osob, zejména tam, kam veřejná sféra může rychle a efektivně dosáhnout, tj. těch, kteří pobývají v LDN, domovech pro seniory atp. Na ně vláda doposud zapomínala úplně. Dostupné rychlé screeningové testy, personální posílení, funkční ochranné prostředky (tedy ne doma šité roušky) pro klienty i pečující.

Čtvrtým bodem je pak masivní podpora podnikatelů, zejména ve službách. Možná nejsou k dispozici ještě komplexní data, ale kdo se projde po centru libovolného českého města, vidí, že ulice dříve bující životem dnes připomínají spíše město duchů. Totální kolaps segmentu gastronomie je vidět nejvíc, ale biti jsou samozřejmě i mnozí další. Podpora přitom musí být rychlá, jednoduchá a efektivní. Průmyslové podniky s tisíci zaměstnanci si jistě mohou najmout někoho na administraci všelijakých antivirů nebo kurzarbeitů. Provozovatel malé hospody nikoli.

Publikováno na Pravém břehu

Continue Reading

Je COVID-19 živelní událost? Názor MPSV stojí zaměstnavatele miliardy

O tom, že v opatřeních proti pandemii COVID-19 epidemiologové (a naneštěstí i marketingoví mágové) často o několik koňských délek předbíhali právníky, už bylo napsáno dost. Nakonec i rozhodnutí Městského soudu v Praze, který označil opatření Ministerstva zdravotnictví (vydaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví) za nezákonná, bylo odůvodněno dostatečně pregnantně.

Je tu ale ještě jeden výkon, na který se nejspíš bude dlouho vzpomínat. Předvedlo jej Ministerstvo práce a sociálních věcí, které ústy svého náměstka Petra Hůrky (ten je v těchto dnech také jedním z kandidátů na tzv. superúředníka na Ministerstvu vnitra) už 16. března vydalo stanovisko, že dojde-li k uzavření pracoviště nebo omezení jeho provozu ve vazbě na usnesení vlády o přijetí krizového opatření, v důsledku čehož zaměstnavatel zaměstnanci nebude přidělovat práci, nejedná se o živelní událost, ale o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele.

Pro neprávníka jde nejspíš o zanedbatelný detail, jenže tato terminologická „marginálie“ může mít ekonomický dopad v hodnotě miliard korun. Při tzv. jiných překážkách na straně zaměstnavatele má totiž zaměstnanec nárok na 100 % svého průměrného výdělku, zatímco při živelní události pouze na 60 %. Dotčených zaměstnanců jsou i při velmi konzervativním odhadu statisíce, a to ve veřejném i v soukromém sektoru.

Může zaměstnavatel za epidemii víc než za záplavy?

Už 20. března ovšem vyšla analýza renomovaných akademiků, profesorů Pichrta a Běliny a doktorů Morávka a Tomšeje, která říká úplný opak toho, co tvrdí MPSV. Je pravda, že pandemie příliš neodpovídá tradičnímu pojetí živelní události (jako je např. zemětřesení). Český právní řád s pandemiemi explicitně nepočítá už proto, že jsme se v moderní historii s žádnou podobnou událostí s dramatickým dopadem na obyvatele nesetkali. Autoři nicméně uvádějí:

„Nastalá situace pandemie [má] všechny znaky celosvětové ‚nezadržitelné virové záplavy‘ – je to projev přírody a má do značné míry zničující účinky; to, že je pro nás novou zkušeností, by nám nemělo bránit zařadit tuto pandemii mezi ‚živelní události‘ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky, ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít, patří…

…Není právně odůvodnitelné, proč by zaměstnavatelé, kteří nemohou v důsledku rozhodnutí vlády a dopadu opatření přijímaných na území ČR k prevenci šíření koronaviru prodávat zboží nebo poskytovat dále své služby, ať již proto, že patří mezi dočasně ‚zakázané‘ prodeje či služby, či proto, že podnikají v obci, která byla ‚uzavřena‘ a/nebo zaměstnanci se k nim nesmí na pracoviště dostavit (zde však opět upozorňujeme na možný ‚souběh vzájemných překážek v práci‘), měli být v nesrovnatelně horším postavení než např. zaměstnavatelé při (přeci jen lokálních) záplavách v uplynulých letech.“

Pokud existují takto silné argumenty pro použití ustanovení o živelní události, je od Ministerstva práce a sociálních věcí přinejmenším nezodpovědné, že neaktualizovalo svoje stanovisko a s těmito argumenty se smysluplně nevyrovnalo.

MPSV tak hodilo přes palubu desetitisíce zaměstnavatelů ze soukromého sektoru, kteří kvůli vládním opatřením přišli o veškeré příjmy, svým zaměstnancům však v souladu s doporučením ministerstva platili 100 % průměrného výdělku. A stejně tak se ministerstvo vysmálo tisícům zaměstnavatelů z veřejného sektoru, kteří se výplatou 100 % průměrného výdělku dost možná nechtěně dopustili porušení povinností řádného hospodáře – s potenciálními zásadními rozpočtovými i trestněprávními dopady.

Jistě se dá pochopit, že vláda chtěla, aby zaměstnanci dostávali co nejvíce peněz, a měli v této těžké době na zaplacení všech životních nákladů. Jenže dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Ani sebelepší úmysly nemohou obhájit zjevně protiprávní postup. Tím spíše pokud stojí miliardy z veřejných i soukromých peněz. Pro leckteré zaměstnavatele dost možná půjde o poslední kapku, která přispěje k jejich úpadku.

Pokud měli zaměstnanci dostávat více peněz, než na co mají nárok podle platné právní úpravy, měla vláda (a zejména MPSV) hledat jiné cesty, které by nebyly v rozporu se zákonem. Je proto namístě se velmi hlasitě ptát, co s touto situací vláda plánuje udělat. A nikoli, čekat a mlčet není přijatelná odpověď.

Publikováno na Pravém břehu

Continue Reading

Nenechme se připravit o otevřené hranice!

Když se kácí les, létají třísky. Zdá se, že tohle přísloví si vybral náměstek ministra zdravotnictví Prymula jako motto svého působení v čele Ústředního krizového štábu. Když se bojuje proti koronaviru, prostě se ničí lidské životy. O tom, že mimořádná opatření nutná k omezení růstu případů nákazy omezují některá lidská práva legitimně a legálně asi netřeba pochybovat, krizový zákon s tím ostatně výslovně počítá, smysl některých omezení ale zůstává minimálně pochybný.

Asi nejkontroverznějším omezením v tomto smyslu je úplné uzavření hranic pro volný pohyb osob (zboží stále přes hranice putuje, i když pouze vozidly mezinárodní kamionové dopravy). Legrace a jistý optimismus ovšem člověka musí přejít v situaci, kdy slyší v médiích opakovat plukovníka v.v. Prymulu tvrzení, že hranice budou uzavřeny ještě rok či dva a minimálně pro letošek je třeba úplně zapomenout na „zájezdy“. O to horší je pak významné mlčení – kdo mlčí, zdá se, že souhlasí – od těch, které jsme na rozdíl od prof. Prymuly demokraticky zvolili, aby rozhodovali a nesli odpovědnost, tedy od ministrů a zákonodárců.

Proč nesmíme ven?

Za poslední tři desítky let jsme se učili žít v otevřeném světě. Hranice jsme nejprve překračovali jen rychlým ukázáním pasu a v posledních dvanácti letech jsme si je zvykli ignorovat úplně. Pro statisíce lidí je běžné vyrážet na nákupy do německých supermarketů, pracovat v rakouských firmách anebo si pořídit chalupu pár kilometrů za slovenskou hranicí. Někdo jezdí do německého autoservisu, jiný zas opravuje Rakušanům kapající kohoutky. Desítky tisíc českých studentů zažilo semestr nebo dva na univerzitách v EU. Stali jsme se v praxi, když už ne cítěním, skutečnými evropskými občany. Pokud bychom o tyto svobody měli pod záminkou boje proti koronaviru přijít, bylo by to nesrovnatelně horší než nejhorší scénáře samotné pandemie.

Reálná účinnost takového omezení je navíc minimálně pochybná. Hranice pro cizince zavřela jen menší část států EU. ČR je unikátní v tom, že vlastním občanům zakazuje opuštění země, aniž by to zjevně mělo jakýkoli epidemiologický efekt. O něm je ovšem těžko hovořit i v případě uzavření hranic se zeměmi, které mají menší nebo podobný podíl nakažených na celkové populaci. Zůstává záhadou, proč stát brání českému občanovi vyjet třeba za prací třeba do Saska-Anhaltska, kde je šance na nakažení mnohem menší než například v Praze.

Budiž, po pár týdnech třeba ještě není úplně jasné, jak si která země s pandemií poradí, kde je situace slušná a kde jen čeká na výbuch. Pokud některé zemi důvěřuji, že si s pandemií poradí efektivněji než Česko, je to Německo. A představme si, že mám pravdu. Vážně plánuje vláda v takovém případě držet zavřené hranice do Německa ještě řadu následujících měsíců? Uvědomuje si náměstek Prymula, kolika lidem tímto rozhodnutím zničí život? Cesty přes hranice totiž nejsou jen zbytné „zájezdy“ třeba na adventní trhy v Norimberku, ale naprosto zásadní součástí každodenního života statisíců našich spoluobčanů.

Koho všechno vláda uzavřením hranic hází přes palubu?

  • Desetitisíce lidí, kteří žijí v Česku a pracují jinde, nejčastěji v Německu nebo Rakousku. (Ne, model tři týdny v práci bez rodiny, dva týdny v karanténě bez peněz skutečně není smysluplný.)
  • Desetitisíce lidí ve smíšených rodinách, kteří se s polovinou svých nejbližších mohou najednou spojit jen po Skypu.
  • Tisíce českých studentů na zahraničních univerzitách, tisíce vědců na špičkových pracovištích u nás i po celém světě, kteří se bez cestování nemohou obejít.
  • A v neposlední řadě čtvrt milionu našich občanů, které živí cestovní ruch. To je jen ta nejviditelnější úroveň.

Dalšími postiženými jsou zahraniční pracovníci v ČR. Dvě stě tisíc Slováků, sto padesát tisíc Ukrajinců, padesát tisíc Poláků – ti všichni se teď musí rozhodovat, zda přijít o živobytí, možná napořád, nebo zda se mnoho měsíců neuvidí se svými blízkými. Situace mých sousedů, milého ukrajinského páru, který si dlouho legálně vydělává v Česku, své malé děti ale nechal v péči prarodičů na Ukrajině, kam za nimi každé dva nebo tři měsíce jezdí, jistě není výjimečná. Kdo myslí na ty, jejichž práce vyžaduje pravidelný osobní kontakt s klienty, dodavateli a obchodními partnery za hranicemi? Jejichž podnikání se bez cizinců neobejde?

A pak jsou tu i méně obvyklé, ale ne méně dramatické situace. Čech, jehož exmanželka s dětmi se odstěhovala do Německa a on si je co dva týdny (a každé prázdniny) vyzvedává a vozí domů. Jiný Čech, který s rodinou bydlí ve Vídni, ale několikrát týdně dojíždí do Brna za prací špičkového vědeckého pracovníka. Laskavý čtenář si jistě dovede představit i desítky dalších podobných, a přitom odlišných problémů skutečých lidí a jejich rodin.

Nesmíme se připravit o svobodu

To možná nejsmutnější zjištění je však ještě někde jinde. Podle průzkumu společnosti STEM pro Seznam Zprávy celá třetina občanů České republiky volá po tom, že by omezení a kontroly na hranicích měly mít trvalejší podobu. Nejde tedy jen o pár křiklounů v diskusích na Novinkách, kteří blábolí o tom, že třicet let otevřených hranic stačilo, ale každý třetí náš spoluobčan považuje uzavřené hranice za cosi přínosného bez ohledu na počet zničených lidských osudů. Další téměř třetina lidí si přeje mít zavřené hranice „jen“ do konce roku…

Z otázky zavřených hranic je třeba udělat jedno z klíčových témat veřejné diskuse. Tato diskuse je a bude odborná-epidemiologická jen z menší části, na prvním místě půjde o diskusi politickou, završenou politickým rozhodnutím ležícím na bedrech volených politiků. Nenechme se pod záminkou bezpečnosti připravit o svobodu, protože jak známo, kdo mezi svobodou a bezpečností volí bezpečnost, přijde nakonec o oboje.

Publikováno na Pravém břehu

Continue Reading