Elektronické hlasování? Nevrtejme se v tom, co funguje

Jako kolem každých voleb, i letos se objevily návrhy na zavedení elektronického hlasování. Tentokrát s nápadem přišel Martin Jaroš, PR mág, facebooková celebrita a zjevně adept na politickou kariéru. A hned si pomohl příkladem z Estonska, kde to funguje na jedničku. Jenže Česká republika přeci jen není Estonsko, i když v řadě oblastí bychom se mu rádi přiblížili.

Zrovna elektronické volby ale z dobrých důvodů nejsou jednou z nich. Buďme k sobě upřímní, státní informační systémy mají k ideálu daleko, leckteré běží na základě položeném na počátku 90. let (ADIS) a pokud už se vláda rozhodne postavit něco zcela nového, až příliš často to končí průšvihem buď právním (OKsystem) nebo provozním (Registr motorových vozidel). Pouštět se do technických eskapád zrovna v oblasti, která doposud funguje na jedničku, Český statistický úřad má všechny procesy vyladěné do puntíku a v rychlosti publikace výsledků jsme i v kontextu vyspělých zemí na špici (schválně se někdy podívejte, jak dlouho trvá oznámení výsledků voleb nebo ještě jednodušeji spočítatelného referenda třeba v UK).

Možnost elektronické volby z domova zároveň znamená nutnost online autentizace voličů při volbě offline. Tedy občanské průkazy s čipem pro všechny voliče (při periodě platnosti 10 let je všichni ještě pěkně dlouho mít nebudou), spolehlivé zabezpečené připojení k internetu ve všech volebních místnostech a alespoň minimální počítačovou gramotnost všech členů volební komise. Člověk nemusí hledat zapadlé vesnice v Krušnohoří, i na mnoha místech Středočeského kraje jde o problém hraničící s nemožností. O nutných výdajích na vybudování paralelní zabezpečené infrastruktury (dosavadní infrastrukturu pro offline volby bude třeba zachovat ve stejném rozsahu) zejm. v prostředí velmi problematických IT tendů v české veřejné správě ani nemluvě.

Neopominutelné jsou ovšem problémy bezpečnostní. Stokrát si rád vyslechnu, jak to v Estonsku funguje vše bez problémů a dokonale zabezpečeně. Stokrát žádný bezpečnostní incident proběhnout nemusí. Ale po stoprvní mohou volby probíhat ve vypjaté společenské atmosféře, mezi dvěma vzájemně znepřátelenými tábory, když tu je oznámen překvapivý výsledek a zároveň do médií unikají neprůkazné avšak věrohodné indicie o zmanipulování voleb. Destabilizovaná země jedna radost, první krok hybridní války úspěšně realizován (zatím bez jediné mrtvoly, ale o to účinnější). Proti elektronické volbě ale nestojí jen o technické a finanční důvody.

V České republice, snad díky neblahé zkušenosti z let komunismu, je volební právo pojímáno skutečně jako právo, nikoli povinnost, a je to tak dobře. Vhodně nastavená „obtížnost výkonu aktivního volebního práva“, které se v ČR povedlo celkem bez obtíží dosáhnout (např. rozumná hustota volebních místností, absence dodatečných povinností registrace, dostatečná identifikace občanským průkazem), slouží také k tomu, aby se voleb účastnili jenom lidé, kteří provedou alespoň bazální úvahu o výběru vhodného kandidáta, nevolí čistě frivolně, z recese, podle názvů stran. Zavedení volební povinnosti, tedy donucení k aktu volby osoby, které volit nechtějí, či naopak zcela „bezbariérové“ či „nízkoprahové“ domácí volby, u níž stačí strčit občanku do čtečky a párkrát kliknout, hrozí oslabením až likvidací jedné z hlavních funkcí voleb, tj. vytvořením funkčního a akceschopného zastupitelského sboru (či jiného orgánu, do něhož se volí).

Hlas oprávněných voličů, kteří se rozhodnou, koho chtějí volit, opustí teplo svého domova a obětují volbě několik desítek minut, má prostě větší váhu než těch, kteří se na volby vykašlou, protože i ta úvaha a marginální ztráta času jsou pro ně příliš bolestivé. A je to tak správně. Hrozba nekalého jednání při volbách je ovšem ještě v jedné rovině, která se technicky odbourat nedá. Sebesofistikovanější aplikace a sebezabezpečenější klíč na čipu v občanském průkazu nezajistí, aby se při senátních volbách nedostavil do sociálně vyloučené lokality politický zařizovač s igelitkou plnou dvousetkorun a notebookem. Postupně bude jednotlivé obyvatele pouštět k počítači a se správnou volbou jim jistě rád pomůže. Taková volba jistě nebude svobodná ani tajná, ale kde není žalobce není soudce a odbourá se tím překážka s připomínáním správného lístku ve volební místnosti, která už v několika případech v ČR znamenala opakování voleb (viz Krupka, Chomutov…).

Nemusí ovšem jít jen o sociálně vyloučené lokality. Člověk s přístupem do léčebny dlouhodobě nemocných či zařízení pečujícího o seniory a důvěryhodnou tváří a notebookem v ruce pořídí totéž, dost možná i podstatně levněji. V situaci, kdy ve druhém kole senátních voleb běžně rozhodují desítky či stovky hlasů, může k pokrytí nákladů na zvolení stačit jedna či dvě senátorské výplaty. O moc lepší situace není ani ve volbách komunálních, kde by se už úplně odbourala překážka „volič musí přijít do volební místnosti“ a stovka lidí přihlášených na adresu jednoho panelákového bytu by mohly snadno volit z ubytovny vzdálené přes půl republiky. V České republice máme tolik krásných témat, která potřebují zjednodušit, debyrokratizovat, elektronizovat či přímo estonizovat (daně, zahájení podnikání, žádosti o průkazy, přehlašování vozidel…). V případě volebního mechanismu bude ale lepší se nevrtat v tom, co bez problémů funguje.

Publikováno na České justici

Continue Reading

V případě LZS raději vláda neměla dělat nic, to jí jde nejlépe

Současná vláda pro české zdravotnictví udělala pramálo. Paralyzována permanentními spory mezi ministry financí a zdravotnictví zvládla jen využívat růstu daňových příjmů k občasnému přisypání pár miliard na zvýšení tabulkových platů zdravotnického personálu a zrušit regulační poplatky, čímž zase zdravotnictví o více než pět miliard připravila. V tomto případě však pravidlo „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ neplatí. Vláda prostě tu a tam o něčem rozhodnout musí. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než rozhodnutí o pokračování systému zajištění Letecké záchranné služby: za celou dobu, co dosavadní model funguje, nedošlo k jedinému problému, služby jsou poskytovány na špičkové kvalitativní úrovni a za částku, o níž ani přes řadu politicky motivovaných policejních vyšetřování nikdo nedokázal objektivně říci, že by byla neadekvátně vysoká (naopak se prokázalo, že minimálně Armáda ČR létá na svém stanovišti podstatně dráž).

Ještě z kraje tohoto roku to – byť minutu po dvanácté, protože ministerstvo zdravotnictví s vypsáním nového tendru nepochopitelně otálelo – vypadalo, že se nakonec vše podaří bez větších komplikací dotáhnout v zásadě na půdorysu současného systému (1 základna policie, 1  armáda, 8 soukromí poskytovatelé LZS). Pak ale i do letecké záchranky zasáhla neblahá ruka Andreje Babiše, který se začal ohánět dávno vyvráceným znaleckým posudkem, od něhož se následně distancovalo domovské pracoviště zpracovatelů, a tvrdit, že „všeci kradnú“ a chystá se rozkradení i tohoto tendru. Ať už to udělal z důvodů čistě politických, protože neodolal jedním hysterickým záchvatem zaútočit zároveň na sociálně-demokratického i občansko-demokratického ministra zdravotnictví, anebo jsou pravdivé zprávy, že se jeho investiční fond zajímal o koupi jednoho z dosavadních poskytovatelů, a když byl velmi důrazně odmítnut, rozhodl se pomstít, začal trvat na tom, že LZS má zajišťovat jedině stát. Názorová konzistence ho v tomto případě zjevně nezajímala, nad jeho několikaletým intenzivním bojem za privatizace Horských lázní Karlova Studánka a SLL Janské lázně, se už zavřela voda.

Ministr Němeček pár měsíců kladl odpor, protože si uvědomoval, že budování nového státního podniku, který by měl zajišťovat leteckou záchrannou službu, je ekonomický i organizační nesmysl, ale pak, což mu není příliš ke cti, pokrčil rameny a rozhodl se v zájmu koaličního klidu leteckou záchranku obětovat. Protože je ovšem vyloučeno, aby se miliardová státní organizace dala postavit dříve než za tři roky, musel pět minut po dvanácté vyhlásit veřejnou zakázku na zajištění LZS po přechodnou dobu tří let. Ani tu mu ovšem ministr Babiš nedovolil vyhlásit smysluplně, protože trval na snížení počtu základen, z nichž budou soukromí poskytovatelé létat. Policie a armáda tak od 1. 1. 2017 dostanou k dosavadním základnám (každá složka jednu) i další dvě, o něž se budou muset postarat. Nikoho na dotčených úřadech přitom zjevně nerozrušuje, že už dnes PČR a AČR létají LZS mírně řečeno na hraně – nebo spíše za ní – zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 216/2008 a nařízení Komise č. 965/2012. Porušování předpisů ovšem zajímá Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví a European Helicopter Association. O „drobných provozních detailech“ v řádu desítek milionů, jakým je např. nově zrekonstruovaná základna LZS za krajské peníze v Plané, z níž ovšem AČR létat kvůli svým příliš těžkým a velkým vrtulníkům nemůže, takže bude využívat armádní základnu v Bechyni, čímž přijde celá investice na zmar, ani nemluvě.

Výsledky tendru je v tuto chvíli obtížné komentovat, každý ze tří uchazečů by měl podle hodnotící komise získat smlouvu na dvě stanoviště, ovšem je veřejným tajemstvím, že toto rozhodnutí je v řadě bodů minimálně diskutabilní, takže ministerstvo zdravotnictví se v nejbližších dnech nejspíš stane adresátem dlouhého seznamu námitek. Místo všech technických otazníků, o nichž si cvrlikají vrabci na střeše, stojí snad za pozornost otázka, kde vezme slovenský uchazeč dostatek pilotů na dvě přidělená stanoviště, když ti, které uvedl do nabídky, dnes létají nepřetržitou službu na slovenských základnách. I pokud námitky smete ministerstvo ze stolu, zdaleka to neznamená, že stejně rychlý bude i Úřad na ochranu hospodářské soutěže. S předběžným opatřením, které zakázalo uzavření smlouvy, už má ostatně ministerstvo zdravotnictví zkušenosti z loňského roku, kdy de facto popravilo pilotní tendr na centrální nákup zdravotnických prostředků. Zatímco ovšem injekční stříkačky může každá nemocnice nakupovat dále sama, zůstává záhadou, co si plánuje ministerstvo počít, pokud 31. 12. 2016 skončí dosavadní smlouvy, ale nové bude mít zakázáno uzavřít od ÚOHS. Ťokovská cesta přes JŘBÚ („prostě jsme to nestihli“) prodloužit dosavadní smlouvy není možná, už kvůli likvidaci jedné ze společností, které LZS zajišťují doposud.

Co se ovšem diskutovat dá již dnes celkem dobře, je materiál, jenž MZ poslalo před deseti dny do připomínkového řízení. Jde o výstup práce pracovní komise k dlouhodobému nastavení systému fungování LZS, v němž se doporučuje opětovné snížení počtu základen obsluhovaných policií a armádou na 1+1 od roku 2020 s tím, že ostatní provoz LZS z ostatních základen bude zajišťovat nově založený státní podnik. Přesněji řečeno: účelem dokumentu, jak se píše v úvodu, je analýza současného stavu a posouzení variant do budoucna, ale již při velmi letmém čtení je zřejmé, že vznikl pouze jako obhajoba již a priorně definovaného cíle, bez ohledu na jakékoli věcné argumentu. Tento dokument mimo jiné velmi ledabyle kvantifikuje náklady na vznik a činnost takového státního podniku, přičemž se pohybuje na tenké hraně mezi krajním ekonomickým optimismem a čirým pohádkářstvím a vůbec se seriózně nezabývá riziky vzniku nového státního podniku (např. co když se zasekne kterákoli z desítek veřejných zakázek, které bude nutno před zahájením činnosti realizovat, co když se výrobce opozdí s dodáním vrtulníků nebo některého vybavení, co když se nepodaří získat do služeb státního podniku nezbytný personál…).

Vládě v případě letecké záchranné služby stačilo jediné, to co jí jde ve zdravotnictví nejlépe: nedělat nic. V zásadě bylo třeba jen zopakovat s dostatečném časovým předstihem před koncem dosavadní smlouvy, tendr z roku 2008. I tohle ale dokázala, ať už z mocenských či čistě politických důvodů, pokazit. Nezbývá než doufat, že nová vláda, která vzejde z voleb v roce 2017, mizerný dokument o vzniku nového státního podniku zahodí a vrátí se k ověřenému, funkčnímu a efektivnímu modelu. Jen škoda nesmyslně utracených peněz a nejistoty pro české pacienty i zdravotníky.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/v-pripade-letecke-zachranky-radeji-vlada-nemela-delat-nic-to-ji-jde-nejlepe/

Continue Reading

Pojďme zrušit nadlidi

Trapný případ, kdy ÚOOZ udělil osmitisícovou pokutu vyslýchanému aktivistovi za celkem vtipné poznámky na blogu o traktoristech, přišitých uších atp. ukázal (bez ohledu na fakt, že pokuta byla následně příčetným soudem zrušena), jak by si policejní orgány představovaly, že s nimi bude veřejnost komunikovat.

Mělo by to být zjevně samé „rukulíbám“ a „uctivý služebníček“, snad i ten „pánko velkomožný“ by se snesl (pozor na „vaše excelence“, to už zavání ironií, ergo urážkou). Jako by se přitom zapomínalo, že i policisté jsou jen normálními lidmi, kteří by měli disponovat i jistou psychickou odolností, díky níž nepropuknou v pláč, jakmile se o nich někdo vyjádří jako o plantážnících.

Nejde ovšem zdaleka jen o policisty, státní zástupce a soudce. Novým zákonem o některých přestupcích, který začne platit od 1. 7. 2017 byla zavedena také skutková podstata znevážení úřední osoby s trestem až 10 000 Kč. Pokud tedy za rok sdělíte úředníkovi za přepážkou odboru dopravy, že je rychlý jako lenochod (kdo viděl film Zootopia a byl někdy přepisovat auto, ví, o čem mluvím), můžete čekat pokutu bez ohledu na míru pravdivosti vašeho sdělení. I pravdivým výrokem lze přeci úřední osobu znevážit.

Ochrana osobnostních práv je v českém právu obecně nastavena více než dostatečně. Pokud nám někdo učiní újmu na právu na ochranu a cti a osobnosti, máme k dispozici širokou nabídku nástrojů od občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti, přes postih přestupky proti občanskému soužití až po trestné činy např. pomluvy nebo nebezpečného vyhrožování. Každý z těchto nástrojů má k dispozici samozřejmě i policista, státní zástupce nebo úředník.

Není žádný důvod, proč by měl být nějaký ten „idiot“, „lenochod“, „traktorista“ či „ušatec“ posuzován jinak, když jde o paní na přepážce odboru dopravy nebo tu samou paní třeba na přepážce telefonního operátora (a že tam si pracovníci vyslechnou často slova vyloženě plnotučná). Pojďme z trestního řádu a zákona o některých přestupcích příslušná ustanovení vypustit, pojďme zrušit kastu nadlidí, která si zaslouží nějakou speciální úroveň ochrany proti zlým slovíčkům.

Publikováno na České justici

Continue Reading

Babiš by léčil zdravotnictví zaříkáváním

Ministr financí nás v úterý obdařil svým blogem o zdravotnictví. A jako obvykle prokázal, že o zdravotnictví přes svůj hojně připomínaný politický (a nezdůrazňovaný obchodní) zájem ví stále pramálo. Hlavní zlo financování českého zdravotnického systému vidí existenci úhradové vyhlášky a zejména v možnosti, že různí poskytovatelé dostávají za stejné výkony různé platby.

Výpočet úhrady za konkrétní výkon není zdaleka tak primitivní, jak si to pan Babiš představuje (ani v úhradové vyhlášce, ani ve smlouvě mezi pojišťovnou a nemocnicí samozřejmě není řádek „Zlomená noha = x tisíc Kč“) a dobrat se faktické úhrady za konkrétní výkon při zohlednění paušálů, DRG, balíčkových cen a regulačních mechanismů je krajně obtížné a v konečném důsledku vlastně ani ne příliš relevantní. Utkvělá idea stejných cen za stejný výkon ovšem zcela popírá roli zdravotních pojišťoven v celém systému a je prvním krokem k jejich eliminaci (nakonec vlastně může místo pojišťoven stačit jedna přerozdělovna). Prostá lidská zkušenost také ukazuje, že ke kvalitě a efektivitě se rozhodně nedostaneme prostřednictvím jednotných státem stanovovaných cen. Anebo máte pocit, že nakoupíte lepší chléb, pokud stát stanoví, že jedna Šumava je za 25 Kč? Proč by to mělo fungovat u nesrovnatelně komplikovanějších zdravotnických výkonů, když každý uzná, že to nefunguje ani u chleba?

Opakování mantry centrálních nákupů konečně dává větší (tedy větší než nulový) smysl, pokud Babiš mluví o malých krajských nemocnicích a sdružování jejich nákupů, než když chce centrálně nakupovat speciální zdravotnický materiál a léky pro státní nemocnice s celkovým obratem 70 miliard korun. A je docela chvályhodné, když zmiňuje jako příklad dobré praxe Jihočeské nemocnice a.s., tedy krajský holding založený koalicí pod vedením ODS a jejího hejtmana, dnes poslance, Zahradníka.

Ani úvaha o tom, že za nedostatek sester může zejména jejich dlouhé vzdělávání, není úplně rozumná. Nároky na práci zdravotních sester v posledních 25 letech zásadním způsobem vzrostly, a tomu odpovídá i požadované terciární (vysoká či vyšší odborná škola) vzdělání. Představa, že se vrátíme do situace, kdy ošetřovatelskému personálu s obrovskou odpovědností a širokým rozsahem požadovaných znalostí stačila odborná střední škola (v situaci, kdy je VŠ vzdělání požadováno i u mistrů odborného výcviku na učilištích nebo u výrazné většiny administrativního personálu ministerstev), jde nejen proti trendu v ostatních evropských zemích i preferencím České asociace sester, ale zejména proti zájmům pacientů, o něž by se staral podstatně méně kvalifikovaný personál.

Možná si teď řeknete: a to Andrej Babiš ve skoro 10 000 znacích svého blogu opravdu nenapsal nic smysluplného? Ale napsal: “Problém je však v organizaci zdravotnictví, v tom že peníze často nejdou tam, kam by měly.“ Základní diagnózu určil celkem dobře, v příčinách se ovšem tuze mýlí a účinnost navrhované léčby bych přirovnal k šamanskému zaříkávání.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/babis-by-lecil-zdravotnictvi-zarikavanim/

Continue Reading

Omezit informovaný souhlas? To snad nemyslí lékařská komora vážně!

Ve středu mě dosti nepříjemně překvapila zpráva Lidovek, že se Česká lékařská komora v rámci boje proti přehnané byrokracii zaměřila na institut informovaného souhlasu. Upřímně doufám, že došlo k nějakému informačnímu šumu a čeští lékaři ve skutečnosti omezovat práva pacientů pod záminkou boje proti úřednímu šimlu nechtějí. Pokud bych ten článek náhodou byl popisem reálných myšlenkových pochodů vedení ČLK, tady je pár důvodů, proč je to mírně řečeno nemoudrý  nápad.

Informovaný souhlas je základní nástroj ochrany práv pacienta. Jeho zakotvení v zákonech č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zejména jeho skutečné vymáhání je jedním ze zásadních posunů k lepšímu v praxi poskytování zdravotních služeb po roce 1989. Nejsou to však jen naše vnitrostátní předpisy, k důsledné praxi vyžadování skutečně informovaného souhlasu před poskytnutím zdravotních služeb nás zavazuje také např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2011 sb. m. s.).

Důkladně informovat pacienta o tom, co ho čeká, jaká má léčba (a na druhé straně i její neposkytnutí) rizika, jaké jsou alternativy léčby, ale také následně si nechat písemně potvrdit, že pacient veškeré požadované informace dostal, to všechno není nějaký frivolní výstřelek změkčilých porevolučních právníků toužících komplikovat život lékařům, kteří zachraňují životy. Jde o v civilizovaných zemích naprosto standardní požadavek a běžnou praxi, která ve skutečnosti poskytování zdravotních služeb nijak nekomplikuje, zní tedy dosti překvapivě, že zrovna v České republice by si lékaři na komunikaci s pacientem neměli udělat čas.

Pokud snad pohlaváři ČLK budou tvrdit, že nemají nic proti poučení pacienta, ale vadí jim byrokracie v podobě podepisování potvrzení o tom, že pacient byl informován a s konkrétní péčí souhlasí, je to jen absurdní výmluva, která v konečném důsledku bude nejvíce škodit právě lékařům. Samotné poučení samozřejmě trvá násobně déle než podpis jednoho (výjimečně více – pokud se separátně podepisuje souhlas s hospitalizací a anestézií) papíru. Zákon dokonce vyžaduje informovaný souhlas v povinně písemné formě jen v několika spíše výjimečných případech. Přesto je v drtivé většině nemocnic pravidelně udělován informovaný souhlas v písemné podobě i tehdy, pokud na tom zákon netrvá. Jde samozřejmě o ochranu lékaře, který bude u soudu v krajně nepříjemné důkazní situaci, bude-li pacient (třebas i s pomocí rodinných příslušníků) tvrdit, že informovaný či souhlas vůbec před konkrétním zákrokem chyběl.

Na druhou stranu jde i o ochranu pacienta – pokud bude stačit na jedno kliknutí do dokumentace doplnit větu, že bylo provedeno poučení a pacient souhlasí, v kolika případech půjde pacient na sál zcela bez informací? Jistě, leckdo z nás se bude sám po informacích pídit, lékaře se ptát a aktivně komunikovat, ale skutečně to zvládne i vaše osmdesátiletá babička?

Informovaný souhlas se samozřejmě neuděluje při příjmu na ARO, obavy (převážně laiků) z toho, že pacient v přímém ohrožení života bude muset pročítat stohy papírů a pak je podepisovat, nejsou na místě. Stejně tak nemá jít o nějaké strašení pacienta. Pokud někdo nechce veškeré informace slyšet, není nic jednoduššího, než to lékaři sdělit, a jedním podpisem konstatovat souhlas s čímkoli, co lékaři uznají za vhodné.

Pokud snad v některé nemocnici skutečně pacient musí podepisovat tlusté svazky papírů s informacemi, jimž nemá šanci porozumět, není to chyba systémová (legislativní), nýbrž selhání konkrétního nemocničního právníka a náměstka ředitele pro léčebnou a preventivní péči. Ti mají najít společnými silami takovou formu, která splní požadavky zákona a zároveň bude pro pacienty skutečně přínosná. V mnoha nemocnicích to jde bez problémů.

Skutečně se chceme vrátit do poměrů Nemocnice na kraji města, v níž (pozitivně vykreslovaní!) lékaři dávají pacientům jasně najevo: na nic se neptej, my tomu rozumíme lépe než ty, nemáš do léčby co mluvit. Možná poněkud naivně jsem si myslel na základě vlastních zkušeností, že tento přístup je už dávnou minulostí, přežívající výjimečně v praxi některých lékařů, kterým chybí doby minulé, když tu najednou vyplouvá jako všestranně škodlivý nápad vedení ČLK. Pane prezidente Kubku, prosím řekněte, že článek v LN byl zmatený, nepřesný či přímo nepravdivý. Já pak rád tento text odvolám. Boj proti nadměrné administrativní zátěži lékařů a dalších zdravotníků je samozřejmě na místě. Ve vyspělých zemích se však vede nástroji 21. nikoli první poloviny 20. století. Ale o tom zase někdy příště.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/omezit-informovany-souhlas-to-snad-nemysli-lekarska-komora-vazne/

Continue Reading

Ve zdravotnictví není místo pro „one man show“, říká poradce předsedy ODS

Občanská demokratická strana se vrací k tomu, co jí vždycky ctilo – k tvorbě skutečně odpracovaného politického programu. Právník Jan Klusáček má bohaté zkušenosti práce na ministerstvu zdravotnictví, které předminulý týden opustil. Dohodl se na spolupráci s předsedou ODS profesorem Fialou a stal se jeho poradcem pro zdravotnictví (mimo jiné). Právě vznik nového programu bude jeho hlavním úkolem.

Proč jste odešel z MZ, jak dlouho jste tam působil v jakých funkcích?

Působil jsem na Ministerstvu zdravotnictví už v letech 2007-10 jako poradce ministra pro legislativu, ředitel kabinetu a ředitel legislativy. Loni jsem se na ministerstvo vrátil s úkolem pomoci náměstkovi pro ekonomiku a přímo řízené organizace revitalizovat systém dohledu a řízení státních nemocnic, což se nám snad docela podařilo, byť řada úkolů, zejm. kvůli tragicky špatnému zákonu o státní službě, zůstává na mého nástupce.

Čím Vás státní správa a pobyt na MZ vybavil pro další působení jako experta na zdravotnictví?

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval na ministerstvu se skvělými lidmi, od nichž jsem se mnoho naučil. Dostal jsem do styku s řadou podob českého zdravotnictví, ať už jde o velké fakultní nemocnice, menší specializovaná zařízení, psychiatrické nemocnice nebo lázně, byl jsem v kontaktu s problematikou zdravotního pojištění, úhrad léků, e-healthu nebo zdravotních služeb. A teď bych rád tyto mnohostranné zkušenosti zužitkoval způsobem, na který budu moci být hrdý.

Co přesněji obnáší vaše role jako poradce předsedy Fialy pro zdravotnictví?

Mým hlavním úkolem bude přispět k tomu, aby ODS měla kvalitní, propracovaný a vyargumentovaný program ve zdravotnictví ale nejen tam a také, aby dokázala efektivně reagovat na aktuální události v této oblasti. ODS má řadu lidí, kteří mají ve zdravotnictví značné zkušenosti, ať už je to MUDr. Zimmermann jako člen expertního týmu, doc. Svoboda v poslaneckém klubu nebo třeba kandidát do Senátu MUDr. Hájek, jinak hlavní lékař polní nemocnice AČR. A pokud chceme mít skutečně kvalitní a realizovatelný program, jinak než ve vzájemné spolupráci ho nevytvoříme. Zdravotnictví je natolik komplexní systém, že v něm není místo na nějakou one man show.

 V českém prostředí zoufale chybí politická vize, konkrétní promyšlená a nejenom fráze, českého zdravotnictví, můžeme se něčeho takového dočkat od ODS?

S tímhle úkolem do služeb ODS přicházím a věřím, že k Vánocům takový dárek českým občanům, našim voličům dáme.

 Jaké jsou hlavní problémy současného českého zdravotnictví?

  1. Stále jsou špatně nastaveny role a motivace pro jednotlivé aktéry v systému (pacient, pojišťovny, poskytovatelé, stát).
  2. Není nastavený stabilní model financování (vládní strany se potácejí mezi dvěma nesmysly: „všeci kradnú“, stačí když přestanou krást anebo „více peněz ze státního rozpočtu“).
  3. Dostupnost péče ze zdravotního pojištění, na kterou má každý nárok, je nedostatečně definována a prakticky nevymáhána.
  4. Zdravotnictví je nastaveno na „průměrného pacienta“ a neumožňuje (čest výjimkám) zohlednění individuálních potřeb, preferencí a třeba i možností.
  5. Zdravotnictví není vstřícné, přátelské a moderní (stále se leckde nosí výsledky a žádanky na papíře, lékaři stále znova a znova vyplňují tytéž údaje…).
  6. Systém vzdělávání má zásadní nedostatky, které mj. vedou k nedostatku lékařů některých profesí.

Jak moc bude ODS odvážná sdělovat nepříjemné pravdy občanům, nezalekne se nutných změn – jako je vyšší spoluúčast, komerční připojištění, nebo se třeba vrátí i k myšlence spoření a individuálních účtů?

Zdravotnický program ODS pro volby v roce 2017 se stále tvoří, takže by bylo ne úplně korektní z něj mnoho prozrazovat. Co ale za sebe rozhodně slíbit můžu je to, že se nebudeme lakovat situaci na růžovo. Bez podstatných změn není možné v ČR dlouhodobě udržet současnou kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Trend klesajícího už tak nízkého podílu zdravotnictví na HDP a rostoucího velmi vysokého podíl veřejných výdajů na financování českého zdravotnictví (http://www.uzis.cz/rychle-informace/vydaje-na-zdravotnictvi-2010-2014) zjevně udržitelný není.

Které již uskutečněné a plánované kroky současné vlády ve zdravotnictví Vás nejvíce děsí?

Jako nejhorší krok bych určitě označil zrušení regulačních poplatků, to byl čirý populismus a já dokonce věřím, že i pan ministr jako bývalý zkušený ředitel velké nemocnice si uvědomoval, že to reálně pacientům nic nepřinese, spíše naopak, nicméně musel respektovat program své strany. Dosti absurdní mi přijde fascinace MZ protikuřáckým zákonem, opravdu myslím, že energie a politický kapitál, které byly vyplýtvány na tenhle předpis, včetně nekonečných diskusí o tom, zda na dětském dnu v Horní Dolní se může točit desítka či jedenáctka, mohly být využity na něco mnohem užitečnějšího.

Velmi skeptický jsem k neustálému vytváření nových zdravotních registrů. Jde o symptom současné mánie řídit celé české zdravotnictví z jednoho místa. A já skutečně nevěřím, že je užitečné, smysluplné a efektivní, aby stát centrálně plánoval zdravotní péči v ČR. Byl bych nerad, aby to skončilo, jako snahy o centrální plánování výroby toaletního papíru. O bezpečnostních rizicích systému, v němž jsou všechny zdravotní informace o všech českých pacientech ani nemluvě.

Největší zklamání je však nečinnost. V řadě oblastí (e-health skutečně přínosný pro pacienty, právní úprava univerzitních nemocnic, hodnocení nákladové efektivity…) se od voleb nestalo téměř nic a to je velký problém.

Které kroky byste naopak ocenil?

Určitě je dobře, že se začalo pracovat na projektu DRG Restart, i když se nechám příjemně překvapit, pokud se skutečně řediteli ÚZIS doc. Duškovi podaří naplnit všechna očekávání v oznámených termínech.

Nechybně velmi potřebná je reforma psychiatrické péče a jsem rád, že ministerstvo oproti některým výkřikům z minulosti (rušení poloviny psychiatrických nemocnic a ve zbylých poloviny lůžek) už uznalo, že psychiatrické nemocnice představují zásadní pilíř psychiatrické péče v ČR a počítá se s nimi jako s klíčovými stakeholdery.

Chválím také změny v úhradové vyhlášce, které vedly k záchraně českého lázeňství jako odvětví zdravotních služeb. Úhradové vyhlášky ministra Hegera reálně hrozily, že české lázně dílem zavřou, dílem se budou muset přeorientovat na čistě wellness centra. A to by při tradici českého lázeňství a nepochybných přínosech lázeňské péče při řadě diagnóz byla určitě škoda.

Vyšlo na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/2016/06/ve-zdravotnictvi-neni-misto-pro-one-man-show-rika-poradce-predsedy-ods/

Continue Reading

Za každým pangejtem policajt stát nemůže

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož okradený majitel obchodu neměl právo zveřejnit fotografii zloděje, jenž mu přímo pod kamerou ukradl drahé kolo, je společně s návrhy Evropské komise na omezení držení střelných zbraní příznakem dosti znepokojivého trendu. Stát tím de facto říká: „drazí občané, odevzdejte všechny své potřeby mně, já se o ně postarám“. Takový stát nestojí o svobodné, aktivní občany, kteří jsou připraveni hájit svá práva, nýbrž o poslušné poddané, kteří pokorně čekají, až jejich práva bude hájit nějaká státní instituce.

Zkušenost nám celkem jasně říká, že takhle to ale pořádně v praxi fungovat nemůže. Zrovna v případě drobné kriminality toho většinou policisté mnoho nenadělají. Případ zaevidují a čekají, zda na ukradené věci náhodou nenarazí při zátahu na překupníky. Pokud ne, smutně pokrčí rameny a případ odloží. V horším případě nic nezaevidují a přesvědčují okradeného, že o co přišel, stejně nemělo hodnotu ani 5000 Kč, takže nejde o trestný čin. Netřeba mít iluze o tom, že bez zveřejnění zlodějovy fotografie by majiteli cyklistického obchodu zbylo víc než pár papírů s policejní hlavičkou.
Za každým pangejtem prostě policajt (nebo příslušník Pomocné stráže VB), i když by se to možná leckomu líbilo, stát nemůže.

Jenže zatímco v případě ukradeného kola nebo navigace z auta jde spíš o mrzutost, se kterou se asi každý z nás nějak vyrovná, v případě návrhů na omezování střelných zbraní už může jít skutečně o život. Když stát odzbrojí slušné občany, zůstanou zbraně jen zločincům. Pokud tedy stát svým občanům říká, aby se nebránili, ale vyčkali příjezdu policie, zjevně tím také dává najevo, že 5-15 minut, které v optimálních podmínkách do příjezdu prvních policistů uplynou, ponechává své občany na pospas zločincům a je mu to vlastně jedno.
Já ale nechci žít ve státě, který jen bezmocně krčí rameny, když budu přepadený nebo okradený, ale zároveň mě citelně potrestá (obět se trestá ovšem jednodušeji než pachatel), pokud se začnu bránit sám. Naopak očekávám, že na prvním místě mám svá práva hájit sám a teprve když to nejde, zakročí stát. V takovém případě mi ovšem stát nemůže veškeré nástroje k obraně vzít.

Zásadní politická dělící linie začíná v poslední době opět být mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni, že stát je tu pro občana, a těmi kdo mají opačný pohled. Nezapomínejme na to u voleb…

Publikováno na České justici

Continue Reading

Palestina a ICC: Spíš neproduktivní překážka na cestě k míru

Přistoupení Palestinské autonomie k Římskému protokolu Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court – ICC) se zdá být spíše další neproduktivní překážkou míru než přirozeným krokem budování palestinské státnosti. Mahmúd Abbás a další představitelé vládního hnutí Fatah tím podporují přesvědčení, že je více než politický pokrok v jednáních s Izraelem zajímají PR příběhy umožňující jim stavět se do role obětí izraelské zvůle, a tím získávat peníze (zejména západních) dárcovských států.

Celá situace má však i řadu zajímavých právních aspektů. Některé z nich ICC vyřešil via facti, aniž by se s vyrovnal s jejich právní argumentací, což je jistě z naukového hlediska škoda. První otázkou je, zda vůbec může „Palestina“ být členem Mezinárodního trestního tribunálu (ICC), tedy zda ICC vůbec uzná její státnost, uvážíme-li, že ji neuznává Rada bezpečnosti OSN a hlasováním Valného shromáždění získala pouze pozorovatelský status.

Stejně tak je ale nejisté, kdo vůbec může mezinárodní smlouvu (pokud bychom jako teoretický konstrukt presumovali existenci státnosti) za Stát Palestina podepsat. Abbásův „prezidentský“ mandát skončil již v roce 2009 a od té doby je stále prodlužován s odkazem na faktickou nemožnost realizace všeobecných voleb na celém území, které pro Stát Palestina Abbás požaduje. Poslední volby do palestinského parlamentu proběhly v roce 2005 (a vyhrálo v nich teroristické hnutí Hamás), takže ani legální a legitimní parlament nebo vláda fakticky neexistují.

Akceptací podpisu Římského protokolu ICC uznal (naneštěstí bez jakékoli právní argumentace) jak právo Státu Palestina na členství, tak i právo Mahmúda Abbase za něj jednat.

Na jaké území se jurisdikce vztáhne?

izrael je náš

Velký oříšek je ale území, na nějž by se jurisdikce soudu měla vztahovat. Vzhledem k tomu, že Stát Palestina žádné území nemá a střídavě prohlašuje, že je ochotný jednat o územních výměnách, jindy nerealisticky trvá na hranicích z roku 67 a zároveň svým vlastním občanům komunikuje nárok na celé území dnešního Izraele (viz foto), budou mít nepochybně žalobce a soudci ICC dosti zamotanou hlavu s tím, jaké vlastně vůbec činy mohou soudit. Navíc Pásmo Gazy je ovládáno teroristickým hnutím Hamás a (nelegitimní a nelegální, ale přesto) vláda a prezident Státu Palestina v něm nemají žádný faktický vliv. Bude i tato oblast patřit do jurisdikce ICC?

Mírně řečeno nejasné jsou i praktické právní důsledky úspěšného přistoupení Státu Palestina (stále v tomto textu jen presumovaného!) pro izraelské vojáky a politiky. Aktivně legitimovaný je totiž v systému ICC pouze prokurátor, kterým je v současnosti Fatou Bensouda z Gambie. Pouze prokurátor se rozhoduje na základě tří základních kritérií (jurisdikce, přípustnost a zájmy spravedlnosti), který čin bude stíhat, a který nikoli.

Členské státy mohou pouze prokurátorovi zasílat podněty a je na něm, aby je posoudil. Vzhledem k dosti restriktivnímu přístupu, který doposud úřad prokurátora ICC demonstroval, nezdá se být zahájení řízení proti konkrétním Izraelcům příliš pravděpodobné. Za 12 let existence ICC bylo formálně obžalováno pouze 36 osob, z nichž ovšem ani zdaleka všichni před soudem fakticky nestanuli. Muammar Kaddáfí byl zabit krátce po svém svržení, Joseph Kony se skrývá a Omar Al-Bašír spokojeně dál prezidentuje v Súdánu.

Hrozí obžaloba i paletinským předákům?

Zajímavé bude i sledovat, jak se představitelé hnutí Fatah a Palestinské samosprávy vůbec poperou s problémem, že náhle i oni budou pasivně legitimováni před ICC. Nelze tedy vyloučit, že místo toho, aby se jim podařilo postavit před soud izraelské vojáky a politiky, budou obžalováni oni sami.

Z faktu, že aparát ICC, resp. úřad prokurátora, iniciativně zahájil předběžné vyšetřování již dva a půl měsíce před oficiálním termínem členství Palestiny v ICC, nejspíš není na místě přílišný optimismus ohledně nestrannosti prokurátora a soudu vůbec vůči Izraeli.

Nepřímé mimoprávní důsledky tohoto kroku jsou ovšem nepříjemné spíše pro Palestince než Izrael. Premiér Netanjahu už oznámil pozastavení výplaty některých daní, které pro Palestinskou samosprávu vybírají izraelské orgány. Tento krok na první pohled nespravedlivý lze snadno vysvětlit astronomickými dluhy, které u izraelských společností Palestinci mají. Už řadu let neplatí např. za dodávanou elektřinu, o podílu na extrémních nákladech, které si vyžaduje údržba vodních zdrojů, ani nemluvě. Následovat dost možná bude i další zpřísnění bezpečnostního režimu v zónách B a C Judeje a Samaří (kde vykonává bezpečnostní úkoly izraelská armáda) a pozastavení prací na některých rozvojových projektech financovaných Izraelem.

Pro Abbáse a spol. jsou nepříznivé i výsledky podzimních amerických voleb. Mnozí republikánští kongresmani a senátoři mají pocit, že vstřícný přístup prezidenta Obamy k Palestinské samosprávě příliš míru nepomáhá. Vysoce pravděpodobně tak Palestinci přijdou o další (nejméně) stamiliony dolarů americké rozvojové pomoci.

To vše je ovšem palestinským představitelům zjevně jedno, protože je zajímá spíše mediální pozornost a vykonstruovaný obraz oběti, a s tím spojená naděje na dárcovské miliardy dolarů od západních vlád i nevládních organizací (arabské státy tradičně více slibují, než platí). Trpělivé, důkladné a pracné vyjednává takovou pozornost ovšem zajišťuje podstatně hůře než jednostranné provokace s ICC.

Publikováno na České justici

Continue Reading

Goodbye, Mr. Holder!

Asi nejzávažnější bezprostřední důsledek drtivé porážky demokratů v „poločasových volbách“ pro prezidenta Obamu spočívá v potížích při obsazování některých postů v administrativě, zejména pak členů kabinetu a velvyslanců. První testem odhodlání republikánů zajistit Obamovi velmi nepříjemné poslední dva roky ve funkci bude schvalování Lorrety Lynch, jež má nahradit jednoho z posledních tří členů kabinetu, kteří Obamu doprovázeli od počátku jeho funkčního období – ministra spravedlnosti Holdera.

Pojďme se podívat na velikost bot, které bude mít za úkol Loretta Lynch vyplnit. Holder sloužil již ve druhém Clintonově období jako náměstek ministryně spravedlnosti Janet Reno, takže prostředí washingtonské politiky mu zdaleka nebylo neznámé. Za prezidentování George W. Bushe působil jako advokát a později jeden z nejbližších spolupracovníků prezidentského kandidáta Obamy, jenž již ani ne tři týdny po svém volebním vítězství oznámil jeho nominaci na ministra spravedlnosti. V této funkci zajišťoval právní oporu pro různé Obamovy kroky v oblasti národní bezpečnosti, jež byly pro řadu levicových voličů mírně řečeno kontroverzní (cílené zabíjení teroristů s využitím dronů nebo vojenské soudy pro teroristy uvězněné na Guantánamu).

Jako červený hadr na býka působilo na mnoho občanů USA Holderovy angažmá v otázkách souvisejících s imigrací. Jedním z cílů, s nímž vstupoval Barack Obama do svého úřadu, byla i reforma imigrační politiky. Je nepochybné, že není z praktických důvodů možné v krátkém časovém období identifikovat a následně deportovat všechny nebo alespoň drtivou většinu nelegálních imigrantů do USA zejména. z jižní Ameriky. Obamovy úvahy o masivní legalizaci jejich statutu však z dobrých důvodů narazily dokonce i u některých jeho spolustraníků. Nejen, že by šlo o brutální zásah do volební rovnováhy mezi demokraty a republikány, ale hlavně by to představovalo významnou motivaci pro další imigrační vlny. Naděje na získání amerického občanství by vedla další statisíce Hispánců k invazi přes mexicko-americkou hranici, což by představovalo zásadní hrozbu pro sociální, zdravotní i bezpečnostní systém v USA, o likvidaci sociální koheze a ghettoizaci dalších rozsáhlých území ani nemluvě.

I když v této agendě z legislativního hlediska Obama selhal, podařilo se mu alespoň sérií exekutivních rozhodnutí s diskutabilní legalitou i legitimitou (ale s mohutnou podporou Erica Holdera) omezit deportace zadržených ilegálních imigrantů a soudně útočit na přísné protiimigrační zákony, které přijímaly nejvíce postižené státy na jižní hranici USA (např. Arizona).

Navždy už s Ericem Holderem bude spojena kauza Fast and Furious, odkazující na krycí jméno operace, při níž agenti federální Agentury pro alkohol, tabák a střelné zbraně (ATF) umožnili prodej více než 2000 střelných zbraní bílým koňům, přes něž se dostaly až k mexickým drogovým kartelům. Cílem této operace bylo shromáždit důkazy pro zatčení a odsouzení vysoce postavených příslušníků jednotlivých kartelů. I člověka, který není bezpečnostní expert, ihned napadne několik rizik, které se pojí s plánem vydat větší množství výkonných zbraní pašerákům drog. Výsledkem této operace bylo zatčení a odsouzení několika bílých koní, ke skutečným pohlavárům kartelů se však federální agenti ani zdaleka nedostali. A to zdaleka není nejhorší výsledek této operace.

Záhy začaly být zbraně prodané se souhlasem ATF používány při stovkách trestných činů na obou stranách hranice mezi USA a Mexikem. Nejkřiklavějším případem, který nakonec zásadním způsobem přispěl ke zveřejnění celé kauzy a velkému problému pro samotného Holdera, byla vražda federálního agenta Briana Terryho 25. ledna 2011 skupinou Mexičanů nelegálně překračujících hranici. Po zadržení skupiny pachatelů u nich byly nalezeny čtyři pušky pocházející právě z operace Fast and Furious. Teprve potom se o kontroverzní praktiku ATF začaly zajímat další federální agentury, ale zejména příslušné výbory Kongresu (jež mají i nezanedbatelné vyšetřovací pravomoci). Jejich práci však Holderovo ministerstvo spíše sabotovalo, odmítalo poskytnout relevantní dokumenty a existují názory, že on sám se snažil kauzu zamést pod koberec. Holder se dostavil až pod pohrůžkou, že bude potrestán za pohrdání Kongresem (analogický institut známého „pohrdání soudem“), tedy neposkytnutí součinnosti. Ani svou výpovědí si však příliš nepomohl, a tak Sněmovna reprezentantů 29. června 2012 odhlasovala podání trestní i civilní žaloby na ministra spravedlnosti pro pohrdání Kongresem. Tento bezprecedentní krok vedl k hlasitému volání po Holderově odstoupení, pro úspěšný proces impeachmentu (odvolání hlasováním Kongresu) však až do posledních voleb nebyl v Senátu dostatek hlasů.

Ve světle neslavné operace Fast and Furious, která poskytla tisíce zbraní zločineckým kartelům, působí dosti zvláštně jeho intenzivní snaha o omezení přístupu ke zbraním pro americké občany, pro což se stal jedním z úhlavních nepřátel National Rifle Association, celoamerického sdružení hájícího zájmy střelců.

Příliš slavné nebylo ani jeho angažmá na poli volebním. V Obamově administrativě byl totiž jedním z nejhlasitějších odpůrců legislativy jednotlivých států USA zavádějící povinnost volit pouze s identifikačním průkazem. Téma, které je ve středoevropských podmínkách zcela nesrozumitelné (jak by se dalo dělat cokoli, tím spíše volit bez občanského průkazu?), hýbe americkou veřejnou diskusí už několik let. Laxní přístup k identifikaci voličů vede ke zvýšení účasti sociálně vyloučených voličů (na čemž není nic špatného) a ilegálních imigrantů (což už problém je), kteří pak v drtivé většině volí demokraty. Holderovo ministerstvo používalo veškerých dostupných právních možností, aby zabránilo snahám o jednoznačnou identifikaci voličů, jeho úspěšnost v soudních sporech tohoto druhu byla ovšem velmi malá.

V porovnání s kontroverzním Holderem se zdá být Loretta Lynch, byť dosavadní nominace na pozice veřejných žalobců byly spojeny s demokratickými administrativami, jako kompromisnější kandidát. Její postoje k významným problémům, které bude muset v příštích dvou letech řešit, jsou ovšem zatím spíše neznámé a bude zajímavé sledovat, jak se s nimi vypořádá. Leckteré z nich, zejména v bezpečnostní oblasti, totiž mají alespoň nepřímý vliv i na nás.

Pozice paní Lynch není zdaleka jistá – senátor za Texas a jeden z nejvlivnějších republikánských politiků Ted Cruz k tomu ještě v září (tedy před drtivým republikánským volebním vítězstvím) řekl: Ujistíme se, že bude naplněna spravedlnost a že příští ministr spravedlnosti nebude jen další extrémně stranickou figurkou, která bude stejně (jako Holder) ignorovat zákony.

Publikováno na České justici

Continue Reading

Služební zákon hlava, nehlava

Po jistých peripetiích se zdá, že se již úspěšně pohřbený služební zákon Sobotkova/Babišova vláda nakonec skutečně pokusí resuscitovat. Jak už to ale s oživlými mrtvolami bývá, nebude to pěkný pohled. Návrh, který vláda plánuje poslat do Poslanecké sněmovny, neřeší prakticky žádnou ze zásadních námitek, které se proti levicovým návrhům v této oblasti z poslední doby objevily.

Nejdůležitější připomínkou je ta, kterou se vláda nezabývala prakticky vůbec: ministr nebude mít k dispozici nástroje, aby mohl realizovat politické priority, s nimiž se do svého úřadu na základě vůle voličů dostal. Zastánci zákona mohou namítnout, že přeci úředníci musí pokyny ministra plnit a zákon s tím tak i počítá. Ale jak může nést ministr politickou odpovědnost za fungování svěřeného ministerstva v situaci, kdy sice může svým podřízeným udělovat pokyny a úkoly, ale v případě, že je nesplní, nemá faktickou možnost, jak je za to postihnout, a velmi omezenou možnost, jak je odměnit za jejich kvalitní splnění. Ministr, který nemůže úředníka propustit, nemůže mu snížit plat, nemůže mu ale ani udělit významnou odměnu (25% základního platu skutečně není žádná výhra) nebo ho povýšit, se musí spoléhat na úpěnlivé prosby a své pěkné oči.

Vzhledem k poměrně rozsáhlým čistkám, které na ministerstvech provedla Rusnokova a současná vláda (a do konce roku nepochybně ještě zvládne provést), budou účinností služebního zákona na klíčových místech zabetonováni úředníci s mandátem spíše politickým, než odborným. Žádná další vláda tak nebude schopna realizovat svůj odlišný politický program prostě proto, že na její ministry budou moci úředníci lidově řečeno ukázat beztrestně prostředníček. Ministrům pak nezbude (pokud nebudou chtít se založenýma rukama čekat na svoje odvolání), než si na psaní zákonů a strategických dokumentů najímat poradenské a právní firmy, bez ohledu na náklady.

I v dalších oblastech je zákon vyloženě slabý. Zcela nedostatečně například kategorizuje státní zaměstnance, fakticky znemožňuje najímání špičkových odborníků na dlouhodobé projekty, krajně komplikuje prostupnost mezi veřejnou a soukromou sférou (ke škodě veřejné!) a nesmyslně se vztahuje na příliš široký okruh manažerů ve státní správě.

Všechny tyto námitky by bylo možné vyřešit, do zákona zapracovat, vyhovět Evropské komisi a třeba i skutečně zkvalitnit veřejnou správu v České republice. Zatím je ovšem ze strany vlády vidět jen chuť prosadit zákon hlava nehlava, bez hlubší úvahy a důkladnějšího jednání s lidmi, kteří mají jiné názory, než Jiří Dientsbier…

Continue Reading