O tom, že v opatřeních proti pandemii COVID-19 epidemiologové (a naneštěstí i marketingoví mágové) často o několik koňských délek předbíhali právníky, už bylo napsáno dost. Nakonec i rozhodnutí Městského soudu v Praze, který označil opatření Ministerstva zdravotnictví (vydaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví) za nezákonná, bylo odůvodněno dostatečně pregnantně.
Je tu ale ještě jeden výkon, na který se nejspíš bude dlouho vzpomínat. Předvedlo jej Ministerstvo práce a sociálních věcí, které ústy svého náměstka Petra Hůrky (ten je v těchto dnech také jedním z kandidátů na tzv. superúředníka na Ministerstvu vnitra) už 16. března vydalo stanovisko, že dojde-li k uzavření pracoviště nebo omezení jeho provozu ve vazbě na usnesení vlády o přijetí krizového opatření, v důsledku čehož zaměstnavatel zaměstnanci nebude přidělovat práci, nejedná se o živelní událost, ale o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele.
Pro neprávníka jde nejspíš o zanedbatelný detail, jenže tato terminologická „marginálie“ může mít ekonomický dopad v hodnotě miliard korun. Při tzv. jiných překážkách na straně zaměstnavatele má totiž zaměstnanec nárok na 100 % svého průměrného výdělku, zatímco při živelní události pouze na 60 %. Dotčených zaměstnanců jsou i při velmi konzervativním odhadu statisíce, a to ve veřejném i v soukromém sektoru.
Může zaměstnavatel za epidemii víc než za záplavy?
Už 20. března ovšem vyšla analýza renomovaných akademiků, profesorů Pichrta a Běliny a doktorů Morávka a Tomšeje, která říká úplný opak toho, co tvrdí MPSV. Je pravda, že pandemie příliš neodpovídá tradičnímu pojetí živelní události (jako je např. zemětřesení). Český právní řád s pandemiemi explicitně nepočítá už proto, že jsme se v moderní historii s žádnou podobnou událostí s dramatickým dopadem na obyvatele nesetkali. Autoři nicméně uvádějí:
„Nastalá situace pandemie [má] všechny znaky celosvětové ‚nezadržitelné virové záplavy‘ – je to projev přírody a má do značné míry zničující účinky; to, že je pro nás novou zkušeností, by nám nemělo bránit zařadit tuto pandemii mezi ‚živelní události‘ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky, ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít, patří…
…Není právně odůvodnitelné, proč by zaměstnavatelé, kteří nemohou v důsledku rozhodnutí vlády a dopadu opatření přijímaných na území ČR k prevenci šíření koronaviru prodávat zboží nebo poskytovat dále své služby, ať již proto, že patří mezi dočasně ‚zakázané‘ prodeje či služby, či proto, že podnikají v obci, která byla ‚uzavřena‘ a/nebo zaměstnanci se k nim nesmí na pracoviště dostavit (zde však opět upozorňujeme na možný ‚souběh vzájemných překážek v práci‘), měli být v nesrovnatelně horším postavení než např. zaměstnavatelé při (přeci jen lokálních) záplavách v uplynulých letech.“
Pokud existují takto silné argumenty pro použití ustanovení o živelní události, je od Ministerstva práce a sociálních věcí přinejmenším nezodpovědné, že neaktualizovalo svoje stanovisko a s těmito argumenty se smysluplně nevyrovnalo.
MPSV tak hodilo přes palubu desetitisíce zaměstnavatelů ze soukromého sektoru, kteří kvůli vládním opatřením přišli o veškeré příjmy, svým zaměstnancům však v souladu s doporučením ministerstva platili 100 % průměrného výdělku. A stejně tak se ministerstvo vysmálo tisícům zaměstnavatelů z veřejného sektoru, kteří se výplatou 100 % průměrného výdělku dost možná nechtěně dopustili porušení povinností řádného hospodáře – s potenciálními zásadními rozpočtovými i trestněprávními dopady.
Jistě se dá pochopit, že vláda chtěla, aby zaměstnanci dostávali co nejvíce peněz, a měli v této těžké době na zaplacení všech životních nákladů. Jenže dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Ani sebelepší úmysly nemohou obhájit zjevně protiprávní postup. Tím spíše pokud stojí miliardy z veřejných i soukromých peněz. Pro leckteré zaměstnavatele dost možná půjde o poslední kapku, která přispěje k jejich úpadku.
Pokud měli zaměstnanci dostávat více peněz, než na co mají nárok podle platné právní úpravy, měla vláda (a zejména MPSV) hledat jiné cesty, které by nebyly v rozporu se zákonem. Je proto namístě se velmi hlasitě ptát, co s touto situací vláda plánuje udělat. A nikoli, čekat a mlčet není přijatelná odpověď.
Publikováno na Pravém břehu