Přistoupení Palestinské autonomie k Římskému protokolu Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court – ICC) se zdá být spíše další neproduktivní překážkou míru než přirozeným krokem budování palestinské státnosti. Mahmúd Abbás a další představitelé vládního hnutí Fatah tím podporují přesvědčení, že je více než politický pokrok v jednáních s Izraelem zajímají PR příběhy umožňující jim stavět se do role obětí izraelské zvůle, a tím získávat peníze (zejména západních) dárcovských států.
Celá situace má však i řadu zajímavých právních aspektů. Některé z nich ICC vyřešil via facti, aniž by se s vyrovnal s jejich právní argumentací, což je jistě z naukového hlediska škoda. První otázkou je, zda vůbec může „Palestina“ být členem Mezinárodního trestního tribunálu (ICC), tedy zda ICC vůbec uzná její státnost, uvážíme-li, že ji neuznává Rada bezpečnosti OSN a hlasováním Valného shromáždění získala pouze pozorovatelský status.
Stejně tak je ale nejisté, kdo vůbec může mezinárodní smlouvu (pokud bychom jako teoretický konstrukt presumovali existenci státnosti) za Stát Palestina podepsat. Abbásův „prezidentský“ mandát skončil již v roce 2009 a od té doby je stále prodlužován s odkazem na faktickou nemožnost realizace všeobecných voleb na celém území, které pro Stát Palestina Abbás požaduje. Poslední volby do palestinského parlamentu proběhly v roce 2005 (a vyhrálo v nich teroristické hnutí Hamás), takže ani legální a legitimní parlament nebo vláda fakticky neexistují.
Akceptací podpisu Římského protokolu ICC uznal (naneštěstí bez jakékoli právní argumentace) jak právo Státu Palestina na členství, tak i právo Mahmúda Abbase za něj jednat.
Na jaké území se jurisdikce vztáhne?
Velký oříšek je ale území, na nějž by se jurisdikce soudu měla vztahovat. Vzhledem k tomu, že Stát Palestina žádné území nemá a střídavě prohlašuje, že je ochotný jednat o územních výměnách, jindy nerealisticky trvá na hranicích z roku 67 a zároveň svým vlastním občanům komunikuje nárok na celé území dnešního Izraele (viz foto), budou mít nepochybně žalobce a soudci ICC dosti zamotanou hlavu s tím, jaké vlastně vůbec činy mohou soudit. Navíc Pásmo Gazy je ovládáno teroristickým hnutím Hamás a (nelegitimní a nelegální, ale přesto) vláda a prezident Státu Palestina v něm nemají žádný faktický vliv. Bude i tato oblast patřit do jurisdikce ICC?
Mírně řečeno nejasné jsou i praktické právní důsledky úspěšného přistoupení Státu Palestina (stále v tomto textu jen presumovaného!) pro izraelské vojáky a politiky. Aktivně legitimovaný je totiž v systému ICC pouze prokurátor, kterým je v současnosti Fatou Bensouda z Gambie. Pouze prokurátor se rozhoduje na základě tří základních kritérií (jurisdikce, přípustnost a zájmy spravedlnosti), který čin bude stíhat, a který nikoli.
Členské státy mohou pouze prokurátorovi zasílat podněty a je na něm, aby je posoudil. Vzhledem k dosti restriktivnímu přístupu, který doposud úřad prokurátora ICC demonstroval, nezdá se být zahájení řízení proti konkrétním Izraelcům příliš pravděpodobné. Za 12 let existence ICC bylo formálně obžalováno pouze 36 osob, z nichž ovšem ani zdaleka všichni před soudem fakticky nestanuli. Muammar Kaddáfí byl zabit krátce po svém svržení, Joseph Kony se skrývá a Omar Al-Bašír spokojeně dál prezidentuje v Súdánu.
Hrozí obžaloba i paletinským předákům?
Zajímavé bude i sledovat, jak se představitelé hnutí Fatah a Palestinské samosprávy vůbec poperou s problémem, že náhle i oni budou pasivně legitimováni před ICC. Nelze tedy vyloučit, že místo toho, aby se jim podařilo postavit před soud izraelské vojáky a politiky, budou obžalováni oni sami.
Z faktu, že aparát ICC, resp. úřad prokurátora, iniciativně zahájil předběžné vyšetřování již dva a půl měsíce před oficiálním termínem členství Palestiny v ICC, nejspíš není na místě přílišný optimismus ohledně nestrannosti prokurátora a soudu vůbec vůči Izraeli.
Nepřímé mimoprávní důsledky tohoto kroku jsou ovšem nepříjemné spíše pro Palestince než Izrael. Premiér Netanjahu už oznámil pozastavení výplaty některých daní, které pro Palestinskou samosprávu vybírají izraelské orgány. Tento krok na první pohled nespravedlivý lze snadno vysvětlit astronomickými dluhy, které u izraelských společností Palestinci mají. Už řadu let neplatí např. za dodávanou elektřinu, o podílu na extrémních nákladech, které si vyžaduje údržba vodních zdrojů, ani nemluvě. Následovat dost možná bude i další zpřísnění bezpečnostního režimu v zónách B a C Judeje a Samaří (kde vykonává bezpečnostní úkoly izraelská armáda) a pozastavení prací na některých rozvojových projektech financovaných Izraelem.
Pro Abbáse a spol. jsou nepříznivé i výsledky podzimních amerických voleb. Mnozí republikánští kongresmani a senátoři mají pocit, že vstřícný přístup prezidenta Obamy k Palestinské samosprávě příliš míru nepomáhá. Vysoce pravděpodobně tak Palestinci přijdou o další (nejméně) stamiliony dolarů americké rozvojové pomoci.
To vše je ovšem palestinským představitelům zjevně jedno, protože je zajímá spíše mediální pozornost a vykonstruovaný obraz oběti, a s tím spojená naděje na dárcovské miliardy dolarů od západních vlád i nevládních organizací (arabské státy tradičně více slibují, než platí). Trpělivé, důkladné a pracné vyjednává takovou pozornost ovšem zajišťuje podstatně hůře než jednostranné provokace s ICC.
Asi nejzávažnější bezprostřední důsledek drtivé porážky demokratů v „poločasových volbách“ pro prezidenta Obamu spočívá v potížích při obsazování některých postů v administrativě, zejména pak členů kabinetu a velvyslanců. První testem odhodlání republikánů zajistit Obamovi velmi nepříjemné poslední dva roky ve funkci bude schvalování Lorrety Lynch, jež má nahradit jednoho z posledních tří členů kabinetu, kteří Obamu doprovázeli od počátku jeho funkčního období – ministra spravedlnosti Holdera.
Pojďme se podívat na velikost bot, které bude mít za úkol Loretta Lynch vyplnit. Holder sloužil již ve druhém Clintonově období jako náměstek ministryně spravedlnosti Janet Reno, takže prostředí washingtonské politiky mu zdaleka nebylo neznámé. Za prezidentování George W. Bushe působil jako advokát a později jeden z nejbližších spolupracovníků prezidentského kandidáta Obamy, jenž již ani ne tři týdny po svém volebním vítězství oznámil jeho nominaci na ministra spravedlnosti. V této funkci zajišťoval právní oporu pro různé Obamovy kroky v oblasti národní bezpečnosti, jež byly pro řadu levicových voličů mírně řečeno kontroverzní (cílené zabíjení teroristů s využitím dronů nebo vojenské soudy pro teroristy uvězněné na Guantánamu).
Jako červený hadr na býka působilo na mnoho občanů USA Holderovy angažmá v otázkách souvisejících s imigrací. Jedním z cílů, s nímž vstupoval Barack Obama do svého úřadu, byla i reforma imigrační politiky. Je nepochybné, že není z praktických důvodů možné v krátkém časovém období identifikovat a následně deportovat všechny nebo alespoň drtivou většinu nelegálních imigrantů do USA zejména. z jižní Ameriky. Obamovy úvahy o masivní legalizaci jejich statutu však z dobrých důvodů narazily dokonce i u některých jeho spolustraníků. Nejen, že by šlo o brutální zásah do volební rovnováhy mezi demokraty a republikány, ale hlavně by to představovalo významnou motivaci pro další imigrační vlny. Naděje na získání amerického občanství by vedla další statisíce Hispánců k invazi přes mexicko-americkou hranici, což by představovalo zásadní hrozbu pro sociální, zdravotní i bezpečnostní systém v USA, o likvidaci sociální koheze a ghettoizaci dalších rozsáhlých území ani nemluvě.
I když v této agendě z legislativního hlediska Obama selhal, podařilo se mu alespoň sérií exekutivních rozhodnutí s diskutabilní legalitou i legitimitou (ale s mohutnou podporou Erica Holdera) omezit deportace zadržených ilegálních imigrantů a soudně útočit na přísné protiimigrační zákony, které přijímaly nejvíce postižené státy na jižní hranici USA (např. Arizona).
Navždy už s Ericem Holderem bude spojena kauza Fast and Furious, odkazující na krycí jméno operace, při níž agenti federální Agentury pro alkohol, tabák a střelné zbraně (ATF) umožnili prodej více než 2000 střelných zbraní bílým koňům, přes něž se dostaly až k mexickým drogovým kartelům. Cílem této operace bylo shromáždit důkazy pro zatčení a odsouzení vysoce postavených příslušníků jednotlivých kartelů. I člověka, který není bezpečnostní expert, ihned napadne několik rizik, které se pojí s plánem vydat větší množství výkonných zbraní pašerákům drog. Výsledkem této operace bylo zatčení a odsouzení několika bílých koní, ke skutečným pohlavárům kartelů se však federální agenti ani zdaleka nedostali. A to zdaleka není nejhorší výsledek této operace.
Záhy začaly být zbraně prodané se souhlasem ATF používány při stovkách trestných činů na obou stranách hranice mezi USA a Mexikem. Nejkřiklavějším případem, který nakonec zásadním způsobem přispěl ke zveřejnění celé kauzy a velkému problému pro samotného Holdera, byla vražda federálního agenta Briana Terryho 25. ledna 2011 skupinou Mexičanů nelegálně překračujících hranici. Po zadržení skupiny pachatelů u nich byly nalezeny čtyři pušky pocházející právě z operace Fast and Furious. Teprve potom se o kontroverzní praktiku ATF začaly zajímat další federální agentury, ale zejména příslušné výbory Kongresu (jež mají i nezanedbatelné vyšetřovací pravomoci). Jejich práci však Holderovo ministerstvo spíše sabotovalo, odmítalo poskytnout relevantní dokumenty a existují názory, že on sám se snažil kauzu zamést pod koberec. Holder se dostavil až pod pohrůžkou, že bude potrestán za pohrdání Kongresem (analogický institut známého „pohrdání soudem“), tedy neposkytnutí součinnosti. Ani svou výpovědí si však příliš nepomohl, a tak Sněmovna reprezentantů 29. června 2012 odhlasovala podání trestní i civilní žaloby na ministra spravedlnosti pro pohrdání Kongresem. Tento bezprecedentní krok vedl k hlasitému volání po Holderově odstoupení, pro úspěšný proces impeachmentu (odvolání hlasováním Kongresu) však až do posledních voleb nebyl v Senátu dostatek hlasů.
Ve světle neslavné operace Fast and Furious, která poskytla tisíce zbraní zločineckým kartelům, působí dosti zvláštně jeho intenzivní snaha o omezení přístupu ke zbraním pro americké občany, pro což se stal jedním z úhlavních nepřátel National Rifle Association, celoamerického sdružení hájícího zájmy střelců.
Příliš slavné nebylo ani jeho angažmá na poli volebním. V Obamově administrativě byl totiž jedním z nejhlasitějších odpůrců legislativy jednotlivých států USA zavádějící povinnost volit pouze s identifikačním průkazem. Téma, které je ve středoevropských podmínkách zcela nesrozumitelné (jak by se dalo dělat cokoli, tím spíše volit bez občanského průkazu?), hýbe americkou veřejnou diskusí už několik let. Laxní přístup k identifikaci voličů vede ke zvýšení účasti sociálně vyloučených voličů (na čemž není nic špatného) a ilegálních imigrantů (což už problém je), kteří pak v drtivé většině volí demokraty. Holderovo ministerstvo používalo veškerých dostupných právních možností, aby zabránilo snahám o jednoznačnou identifikaci voličů, jeho úspěšnost v soudních sporech tohoto druhu byla ovšem velmi malá.
V porovnání s kontroverzním Holderem se zdá být Loretta Lynch, byť dosavadní nominace na pozice veřejných žalobců byly spojeny s demokratickými administrativami, jako kompromisnější kandidát. Její postoje k významným problémům, které bude muset v příštích dvou letech řešit, jsou ovšem zatím spíše neznámé a bude zajímavé sledovat, jak se s nimi vypořádá. Leckteré z nich, zejména v bezpečnostní oblasti, totiž mají alespoň nepřímý vliv i na nás.
Pozice paní Lynch není zdaleka jistá – senátor za Texas a jeden z nejvlivnějších republikánských politiků Ted Cruz k tomu ještě v září (tedy před drtivým republikánským volebním vítězstvím) řekl: Ujistíme se, že bude naplněna spravedlnost a že příští ministr spravedlnosti nebude jen další extrémně stranickou figurkou, která bude stejně (jako Holder) ignorovat zákony.
Před dvěma týdny, 22. října, uznala porota federální soudu ve Washingtonu D.C. čtyři bývalé kontraktory ze společnosti Blackwater nepravomocně vinnými z vraždy, zabití a dalších trestných činů při takzvaném incidentu na Nisour Square 16. září 2007. Nicholas Slatten by tedy mohl strávit zbytek života za mřížemi, Paul Slough, Evan Liberty a Dustin Heard minimálně 30 let. V českých médiích toto soudní rozhodnutí prošumělo bez větší odezvy, typickým titulkem byl ten z Týdne „Soud uznal žoldáky Blackwater za vrahy. Zabili 14 Iráčanů“. Skutečnost je však (jako obvykle) podstatně komplikovanější a celý případ vyvolává úvahy o spravedlnosti v mediálním věku.
Historické pozadí
Společnost Blackwater založená bývalým příslušníkem elitních jednotek Navy SEALS Erikem Princem v roce 1997 se zpočátku zaměřovala na výcvik vojáků ze všech ozbrojených a policejních složek USA. Po teroristických útocích 11. září 2001 a propuknutí válek v Afghánistánu a Iráku zareagoval Prince na poptávku americké vlády a rozšířil svou nabídku o kontraktorské služby se zvláštním zaměřením na ochranu klíčových představitelů americké správy, v čele s Paulem Bremmerem, de facto americkým guvernérem v okupovaném Iráku v období 2003-4. I v dalších letech zajišťovali zaměstnanci Blackwateru ochranu stovkám příslušníků amerického ministerstva zahraničí, USAID i dalších amerických vládních organizací.
Nebyli jediní (v roce 2008, kdy se Operace Irácká svoboda účastnilo v Iráku samotném 160 734 příslušníků amerických ozbrojených sil, bylo kontraktorů v širším slova smyslu z několika stovek firem z celého světa ještě o 20 tisíc více – ne všichni ovšem spadali do kategorie PMC, tedy Private Military Contractor, sloužící se zbraní, mnozí z nich byli odborníci na logistiku, řidiči…), ale z řady různých důvodů na ně bylo nejvíce vidět. Nárůst protiválečných nálad v americké společnosti, jenž vedl nejdříve k totální porážce republikánů ve volbě do Sněmovny reprezentantů a Senátu v roce 2006 a ke zvolení Baracka Obamy prezidentem o dva roky později, se projevil také ve značném odporu vůči kontraktorským společnostem a jejich zaměstnancům.
Jistě, řada kritiků měla pravdu, jak už to tak bývá, mezi 180 000 lidmi není velký problém najít jisté procento dobrodruhů ochotných střílet po všem, co se hne, opilců, násilníků, bývalých trestanců a jiných padouchů. Jiné druhy kritiky prozrazovaly malou informovanost (cena služeb) a někteří levicoví novináři a politici volající po likvidaci soukromé armády, která ohrožuje americkou ústavu, vyloženě šířili poplašné zprávy.
Je také dobré si připomenout, že Irák měl v té době daleko do stabilního a bezpečného státu. Proti Američanům a jejich spojencům (vč. vojáků Armády ČR) stáli šíitské milice Muktady Sadra, sunnité z Al-Kájdy i bývalí příslušníci irácké armády a Saddámovy strany Baas, ale i tisíce příslušníků nejrůznějších gangů, které Saddám krátce před svým svržením dal propustit z vězení a oni teď profitovali na válečné nestabilitě. Od ledna do září 2007 padlo každý měsíc mezi 60 a 120 amerických vojáků. Pro kontraktory byly nejhorší roky 2004 a 2005, ale i tak se mrtví v jejich řadách za stejné období počítají na desítky, pět z nich přímo z řad Blackwateru (od začátku působení v Iráku zaznamenal Blackwater 24 obětí, což je s ohledem na jejich čistě defenzivní mandát nezanedbatelné číslo).
K negativní publicitě společnosti Blackwater v té době přispěla i dlouhodobá podpora republikánů ze strany Erika Prince a jeho rodiny, ale i několik (posléze neúspěšných) žalob, které na Blackwater podali pozůstalí po některých jeho padlých zaměstnancích, zejména po čtveřici zmasakrované povstalci ve Fallujah v roce 2004.
Co se vlastně stalo
V rámci smlouvy s americkým ministerstvem zahraničí na ochranu jejich personálu v Iráku zajišťoval tým Blackwateru ochranu Kerry Pelzman, ředitelky USAID v Iráku, na schůzce pět kilometrů od bagdádské zelené zóny. V místě schůzky na ně však místo partnerů k jednání čekala nálož, jejíž výbuch naštěstí neměl mezi Američany žádné oběti. Vzhledem k taktice povstalců nejdříve odpálit první nálož, počkat na vojáky a kontraktory, až začnou obhlížet situaci, a pak odpálit druhou a větší, rozhodl se velitel ochranky pro okamžitou evakuaci. Ze základny Blackwateru byly okamžitě vyslány další dva týmy obrněných vozidel, jeden měl přímo posílit ochranku Kerry Pelzman, druhý (Raven 23) zajistit průjezdnost klíčové křižovatky Nisour Square a zabránit možnému pokusu o útok ze zálohy.
Devatenáct kontraktorů se čtyřmi obrněnými vozidly dorazilo na Nisour Square, což je vlastně velmi nepřehledný kruhový objezd, ve 12.08 a okamžitě zablokovali dvě klíčové silnice tak, aby mohl konvoj s chráněnou osobou bez obtíží projet. Jedno z civilních aut ale i přes jasné signály nezastavilo a zrychlovalo směrem ke třetímu a čtvrtému obrněnci Blackwateru. Osobní auto naložené výbušninami by mohlo nejen obě obrněná vozidla zničit, ale také mohlo jít o začátek koordinovaného útoku z několika stran. Paul Slough proto (v souladu s pravidly pro užití zbraně, které stanovilo ministerstvo zahraničí) vystřelil, nejdříve do kapoty, vzápětí, když ani tak nezastavilo, zamířil na řidiče a zabil ho. V té chvíli k vozu přiskočil irácký policista, který doposud řídil dopravu. Auto stále nezastavovalo a běžel k němu další muž v policejní uniformě. Spolupráce iráckých policistů se vzbouřenci a jejich odpor k Američanům byly všechno, jen ne výjimkou. Kontraktoři vyhodnotili riziko jako příliš velké a pokračovali v palbě na nezastavující civilní auto z pušek M4 a podvěsných granátometů M203.
Vzápětí se z několikasethlavého davu, který se mezitím na náměstí shromáždil ze zastavených aut, začala ozývat střelba z pušek AK-47, které používala irácká policie i vzbouřenci. Velitelské vozidlo bylo zasaženo do nechráněné hadice chladícího systému a tím znehybněno. Evakuační tým Kerry Pelzman mezitím dostal pokyn vyhnout se nyní dosti horké křižovatce a členové týmu Raven 23 zatím pod palbou přivázali znehybněné vozidlo a začali ustupovat za asistence jednoho z vrtulníků Blackwateru, který mezitím dorazil.
Celý incident netrval ani 10 minut, ale zanechal za sebou obrovskou spoušť. Mimo nezanedbatelných materiálních škod irácké autority oznámily i 11 (a posléze 17) obětí na životech mezi Iráčany.
Co je na tom špatně?
Vyšetřování incidentu bylo mírně řečeno diskutabilní a rychlé výroky představitelů americké armády („kriminální čin“ nebo „jednostranný boj“) vyvolávají pochybnosti o jejich objektivitě. Když o dva dny později Nisour Square zkoumali agenti Diplomatic Security (federální agentury podřízené ministerstvu zahraničí, jejichž jurisdikce vyplývala ze smlouvy mezi Blackwaterem a ministerstvem), nalezli na místech, odkud byla na kontraktory podle jejich výpovědí vedena střelba, větší množství nábojnic ráže 7,62x39mm.
Celkově ovšem o vyšetřování nelze říci mnoho lichotivého. Neexistují prakticky žádné forenzní důkazy, což je zvláštní zejména v případě absence balistického znaleckého posudku a výsledků pitev obětí. Nelze tedy spojit konkrétní osoby na straně kontraktorů s konkrétními oběťmi.
Federální prokurátor se tedy opíral prakticky pouze o svědecké výpovědi. Ty ovšem (tím spíše po sedmi letech a v případě takto rychlého incidentu) mají poněkud pochybnou relevanci, tím spíše, že jednotliví svědkové (včetně obžalovaných a dalších členů týmu Raven 23) byli celou dobu masírování negativní publicitou v novinách, televizi i na internetu.
Totéž platí i pro porotce a soudce. Skutečně si může někdo zachovat objektivitu, pokud je řadu let zahlcován prakticky ze všech mainstreamových médiích výroky o žoldácích a vrazích? Společnost Blackwater samotná měla přitom jako součást smlouvy s ministerstvem zahraničí závazek mlčenlivosti, takže nemohla prezentovat svůj pohled na věc. O mimořádné síle tohoto obecného povědomí „Blackwater=zlo“ svědčí i v úvodu zmíněný článek z českého časopisu, který (i když je to právně nesmysl, kontraktoři Blackwateru nesplňují definici žoldnéře podle Doplňujícího Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci) mechanicky přebírá sentiment většiny amerických médií.
V případě jakéhokoli méně politicky citlivého případu by takové okolnosti v americkém soudním systému nutně znamenaly osvobození, bez forenzních důkazů je odstranění pochybností o vině nemožné. Je smutné, pokud ve snaze o zisk politických bodů – státní zástupce, který by případ proti Blackwateru prohrál, by se dozajista s další politickou (protože i tato pozice je v americkém systému politická) mohl rozloučit – nyní velmi reálně hrozí desítky let vězení lidem, kteří přijeli do Iráku nasazovat své životy při ochraně představitelů amerického ministerstva zahraničí.
Je to už přes rok a půl, co několik neziskových organizací zahájilo společný projekt Rekonstrukce státu, jehož cílem je „prosadit 9 klíčových zákonů, které pomohou zlepšit fungování státních institucí a politických stran tak, aby se nám všem v tomto státě dýchalo lépe“. Původní ambicí bylo prosazení příslušných zákonů do konce minulého volebního období (tj. červen 2014). V té době ovšem nikdo netušil, že Nečasova vláda skončí už o rok dříve a v říjnu 2013 proběhnou předčasné volby. Po nich představitelé Rekonstrukce státu tvrdili, že jejich návrhy byly hlavními tématy pro obě vítězné strany (ČSSD i ANO) a že mají zajištěnou ústavní většinu. Pojďme se tedy po roce od voleb podívat, co Rekonstrukci státu podařilo prosadit, a co nikoli.
1. Politika bez tajných sponzorů
Předmětem návrhu je nový zákon o financování politických stran, který by zavedl zejména povinné transparentní účty politických stran, detailní zveřejňování nákladů na kampaň, veřejně dostupné výroční zprávy a nový nezávislý úřad pro přezkoumávání hospodaření politických stran mimo statutárního auditu. Na pohled se zdá, že je proti tomuto návrhu těžko co namítat, snad jen náklady na zřízení nového úřadu a jeho zjevnou bezzubost proti anonymním negativním kampaním ve stylu důstojníka StB Vladimíra Zavadila.
Pamětníkům politického života v 90. letech se celkem oprávněně může zdát, že tento zákon řeší problémy dávno minulých dob. Problémem politických stran v posledních letech většinou nebývá přebytek „černých“ peněz někde na tajných účtech, které je třeba legalizovat, aby je bylo možno použít v kampani, jako spíš předluženost a hrozba konkurzu. Ovšem s výjimkou strany, jejíž předseda je zároveň jejím největším věřitelem v řádu desítek milionů (což s sebou ovšem přináší sadu jiných problémů, které takový návrh samozřejmě vyřešit nemůže). Leckterá ustanovení navrhovaného zákona jsou pak postupně hlavními stranami dobrovolně akceptována a dodržována, to se týká třeba přístupnosti výroční zprávy, roli nezávislého úřadu pak do jisté míry suplují aktivity různých neziskových organizací. Snad i proto, že reálný přínos bude dosti marginální, se zdá, že Rekonstrukce státu o tomto návrhu příliš nemluví a v rubrice aktuálně je již zcela irelevantní sněmovní hlasování ze 17. května 2013. Celkově: bída.
2. Majetková přiznání politiků
Návrh má zpřísnit dosavadní režim podávání majetkových přiznání podle zákona o střetu zájmů, který se vztahuje nejen na politiky, ale i vyšší státní úředníky, tak, aby byl přehlednější, kontrolovatelnější a zejména popisoval nejen změny majetku v době působení ve funkci, ale i majetek v okamžiku získání funkce. Změna to není nijak průlomová, Rekonstrukce státu ve svém návrhu bohužel ignorovala řadu podstatných technických detailů, ale proti kontrole, zda náhodou politici podezřele nebohatnou, asi bude málokdo co zásadního namítat. Nezdá se však, že by návrh, ať už bude nakonec (jestli bude) schválen v jakémkoli znění, byl s to zabránit náhlému řebíčkovskému stylu zbohatnutí ve funkci. Přesto i po uspořádání několika kulatých stolů, Rekonstrukce státu s prosazováním svého návrhu příliš daleko nepokročila, v současné době údajně probíhají analýzy implementace a dopadů zákona. Celkově: bída.
3. Smlouvy na internetu
Takzvaný „nejkrásnější zákon“ byl před loňskými volbami vlajkovou lodí Rekonstrukce státu. Jeho hlavním principem je, že žádná smlouva státu, obcí, krajů ani jim podřízených firem a organizací nebude platit, dokud nebude zveřejněna ve veřejně přístupném on-line registru smluv. Hlavní odpor vůči tomuto návrhu směřuje od obcí a jejich starostů, kteří mají pocit, že i bez této povinnosti mají administrativy více než dost a poukazují i na různá rizika, narušení právní jistoty smluvních stran a další rizika. Celkově se ještě na jaře zdálo, že (i pod vlivem blížících se komunálních a senátních voleb) zákon o registru smluv nakonec přeci jen přijat v dohledné době bude. V současné době je ovšem spokojeně tzv. zaparkován ve výborech, ústavně-právní výbor k němu přijal pozměňovací návrhy, výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj ho navrhl zamítnout a další dva výbory (hospodářský a kontrolní) ho doposud (od ledna!) nedoprojednaly. Osud zákona tedy není zcela beznadějný, bude zajímavé sledovat, zda větší úspěch zaznamenají mediálně viditelné přesvědčovací akce Rekonstrukce státu či utajenější, ale o to úpornější, tlak ze samospráv obsazených stranickými kolegy poslanců a senátorů. Celkově: žádná sláva, ale naděje umírá poslední.
4. Zrušení anonymních akcií
Zde není co řešit, zrušení institutu akcií na doručitele se podařilo Rekonstrukci státu prosadit ještě za Nečasovy vlády. Zlomyslný, nepřející člověk by mohl podotknout, že hlavním důvodem pro rychlý úspěch je zcela zanedbatelný praktický protikorupční dopad tohoto návrhu, ale nezbývá než celkově konstatovat: jasné vítězství Rekonstrukce státu.
5. Konec trafik ve státních firmách
Nastavení přísnějších pravidel pro obsazování dozorčích rad státních podniků a státních akciových společností je dalším z návrhů, proti nimž prakticky není slyšet žádnou opozici. O to zajímavější však je, že se Rekonstrukci státu nepodařilo s tímto návrhem sebeméně pokročit. Vláda zřídila Výbor pro nominace, jenž má obsazení těchto postů hlídat, ale ten zatím schválil každému ministrovi, koho si vybral, a i sama Rekonstrukce připouští, že problém „trafik“ nevyřešil. Obtížně řešitelným problémem pak zůstává situace, kdy někteří političtí „trafikanti“ mají (sakra, sakra) i nějaké vzdělání třeba v ekonomii nebo právu a dokonce i třebas někdy něco řídili. Pak ovšem žádné „dopředu formulované požadavky“ a „transparentní výběrový proces“ nezabrání, aby nějaký zlotřilý exposlanec nepronikl třeba do dozorčí rady Čepro a.s. Celkově: bída.
6. Odpolitizování státní služby
Zákon o státní službě byl snad nejdiskutovanějším předpisem Rekonstrukce státu vůbec. Nemá zde smysl podrobně vypisovat veškeré změny, jimiž v září Poslaneckou sněmovnou přijatý komplexní pozměňovací návrh zákona mění původní předpis, jenž drží český rekord v délce legisvakanční lhůty (platnost 28. 5. 2002, účinnost snad 1. 1. 2015). Nejkontroverznější změnou však jistě je jmenování a odvolávání státních tajemníků na jednotlivých ministerstvech vládou místo generálním ředitelem státní služby. Modelem, který v lecčems připomíná postavení tajemníků na městských úřadech, dostávají ministři alespoň určitou nepřímou možnost donutit jednotlivé úředníky pracovat. Rekonstrukce státu tvrdí, že takový mechanismus boří celý systém státní služby a politizuje úředníky. Autor tohoto textu zastává spíše názor, že vyjednaný kompromis je maximum možného a že není úplně od věci, aby byli úředníci motivováni legitimní politická zadání od vlády a ministra úplně nesabotovat. Nezúčastněný pozorovatel by už už Rekonstrukci státu blahopřál za další prosazený zákon, sami její představitelé to však považují za svůj velký neúspěch. Takže celkově opět: bída.
7. Nezávislé vyšetřování korupce
Další velké sousto, které si Rekonstrukce státu v legislativní oblasti ukousla, je nový zákon o státním zastupitelství, jenž má zajistit, aby vyšetřování korupčních kauz nekončilo na základě zásahů vysoce postavených státních zástupců. Vyjma posílení nezávislosti nejvyššího státního zástupce je hlavním bodem návrhu vznik specializovaného útvaru pro vyšetřování korupce při Nejvyšším státním zastupitelství. Fakticky tak požadavky Rekonstrukce státu korespondují s textem zákona připravovaného už od dob Jiřího Pospíšila na Ministerstvu spravedlnosti, vč. protikorupčního státního zastupitelství, jež má vzniknout po zrušení vrchních státních zastupitelství. U ministryně Válkové však padla s tímto návrhem kosa na kámen. Aktivity orgánů činných v trestním řízení, které se pravidelně odehrávají v podobném režimu (s velkým humbukem zatknout, chvíli nechat podusit ve vazbě, pokud to soudce dovolí, muset propustit a pak dlouho nic…) a reálně ohrožují fungování samosprávy, takže MSp místo zvyšování nezávislosti hodlá státním zástupcům spíše přitáhnout uzdu a podřídit je výraznějšímu politickému dohledu. Jaký bude konečný osud zákona, v tuto chvíli těžko odhadovat, ačkoli se pod požadavky Rekonstrukce státu podepsalo 157 poslanců a 25 senátorů, ale zdá se, že ministryně Válková tahá za delší konec provazu. Celkově: žádná sláva s vyhlídkou na naprostou bídu.
8. Zákony bez přílepků
Pozměňovací návrhy, které nesouvisí s původně navrhovaným zákonem, odmítl Ústavní soud již ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 „pro porušení dělby moci, s důsledky pro principy tvorby souladného, přehledného a předvídatelného práva“. Těžko tedy zakazovat zákonem praxi, která je již jasně deklarována jako neústavní. Posouzení, do jaké míry pozměňovací návrh souvisí s původně předkládaným předpisem, je nakonec vždy do jisté míry subjektivní a konečným arbitrem pak nemůže být nikdo jiný než Ústavní soud. Požadavky Rekonstrukce státu jsou však širší: identifikovatelnost předkladatelů pozměňovacích návrhů ve výborech, prodloužení lhůty mezi druhým a třetím čtením, otevření e-klepu veřejnosti. A s nimi v zásadě Rekonstrukce státu v zásadě uspěla. Poslanecká sněmovna i Senát schválily novelu jednacího řádu PS, která by měla naplnit první dva požadavky, e-klep je řešitelný exekutivním rozhodnutím na vládní úrovni. Celkově: jasný úspěch.
9. Rozšíření pravomocí NKÚ
Podle návrhu Rekonstrukce státu by měl Nejvyšší kontrolní úřad nově kontrolovat i obce, kraje, státní, krajské a obecní firmy (vč. společností, v nichž má stát, kraj nebo obec pouze nadpoloviční podíl), veřejné výzkumné instituce a řadu dalších subjektů veřejnoprávní povahy. Odhlédneme-li od argumentů, zda je NKÚ pod vedením exposlance ČSSD skutečně tím nejnezávislejším kontrolním orgánem, ozývají se zejména starostové a primátoři, kteří opět lají na zvýšenou administrativu. Je pravda, že znásobením počtu subjektů kontrolovaných NKÚ reálně hrozí dvě možnosti: buď odpovídajícím způsobem naroste i počet jejich zaměstnanců (Jak dlouho ale bude trvat než se z nich stanou kvalitní kontroloři? Kdo to zaplatí? Je akceptovatelná další zátěž obcí?) nebo budou kontroly výjimečné jako kulový blesk a změna nesplní svůj účel. Obavy představitelů územních samospráv, kteří mají na Rekonstrukci státu spadeno už kvůli „nejkrásnějšímu zákonu“, asi neradno zcela ignorovat (ostatně už jednou – v lednu 2013 – takovou novelu Ústavy prostřednictvím přátelsky nakloněných senátorů zamítli). Mocnými odpůrci jsou samozřejmě i manažeři ČEZu, kteří mají pocit, že jako akciová společnost obchodovaná na burze jsou už pod dostatečným drobnohledem.
Schválení nutné změny Ústavy v Poslanecké sněmovně bylo sice relativně hladké, získat potřebných 61 hlasů v Senátu bude podstatně větší oříšek. A to se ještě ani nezačal projednávat nutný prováděcí zákon, bez něhož je novela Ústavy jen prázdným plácnutím do vody a nejsou vyřešeny finanční otázky. Celkové hodnocení: zatím žádná sláva, Rekonstrukce státu má před sebou ještě velmi dlouhou cestu, než poprvé kontroloři NKÚ zaklepou na dveře kanceláří na Mariánském náměstí…
Za téměř 20 měsíců své činnosti se Rekonstrukci státu podařilo dotáhnout dva své návrhy do úspěšného konce, další dva jsou v legislativním procesu s nejistým výhledem, jeden byl již schválen ve znění, které Rekonstrukce státu oficiálně odmítla, a se čtyřmi to vypadá bledě. Přes respektuhodný objem práce, který na věcné argumentační i „píárové“ podpoře některých návrhů lidé z Rekonstrukce státu odvedli, to ani největší optimista nemůže označit za velký úspěch. A reakce poslanců, kteří se původně zavázali návrhy Rekonstrukce státu podpořit a nyní hlasují proti, ale i volební preference ukazují, že je to vlastně všem tak nějak jedno.
Trestní právo by mělo udržovat kontakt se společenskou realitou tak, aby jednotlivé skutkové podstaty, definované v trestním zákoníku, postihovaly pokud možno co nejúplněji činy přesahující definovanou míru společenské škodlivost. Nestává se příliš často, že by vznikla akutní naléhavá potřeba zavést trestnost činů, k nimž doposud prakticky nedocházelo. Obvykle bývá prostor pro dlouhou debatu v odborné i široké veřejnosti a důkladnou analýzu zahraničních zkušeností.
Zdá se však, že mezinárodní události posledních měsíců nás vybízejí k naléhavým úvahám o legislativních možnostech obrany proti rizikům spojeným s působení občanů České republiky v ozbrojených složkách nestátních a zájmům ČR nepřátelských subjektů. Po celé Evropě probíhají intenzivní diskuse o účasti občanů EU v jednotkách Islámského státu. Celkový počet Evropanů bojujících na straně této teroristické organizace dosahuje podle kvalifikovaných odhadů již více než 3000. Jak dlouho bude trvat, než se mezi nimi objeví i první občan České republiky? Menším, ale bližším a rozhodně nikoli zanedbatelným rizikem, je účast českých občanů v bojích proti ukrajinské vládě na straně proruských separatistů. První dva Češi v těchto jednotkách již podle dostupných informací zemřeli, kolik jich tam je celkově, ví pravděpodobně jen tajné služby (doufejme že alespoň ty).
Návrat lidí s českým pasem, vycvičených v metodách nepravidelné války a hluboce indoktrinovaných v ideologiích, jejichž principiální součástí je nenávist k základním náležitostem demokratického právního státu a západní civilizaci, představuje extrémně závažné bezpečnostní riziko, a to i pokud by byl počet takových osob jednociferný. V případě pokračování zmíněných konfliktů však nelze vyloučit i výrazný nárůst počtu takto „rizikových“ osob na českém území. Proto je žádoucí věnovat pozornost míře, v jaké je český právní řád připraven na takové riziko adekvátně reagovat. V dalším textu si dovolím nastínit několik de lege lata i de lege ferenda možností, jak hájit nástroji trestního práva zásadní bezpečnostní zájmy České republiky a současně naplnit mezinárodně právní závazky České republiky (např. rezoluce RB OSN 2170/2014).
Nejdříve je však třeba posoudit, jaké nástroje jsou již v současné době v rámci zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též TZ), dostupné. Islámský stát lze (byť by se jednalo v trestním řízení o skutečnost dokazovanou znaleckým posudkem) považovat za „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“ ve smyslu ust. § 403 odst. 1 TZ. Vzhledem k tomu můžou být jeho podporovatelé, a to ať už osoby vybírající finanční prostředky, propagátoři či přímo rekruti, stíháni za trestné činy Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 TZ a Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 TZ.
Aktivity Islámského státu vůči jiným muslimským frakcím, ale zejména křesťanům a jezídům mohou rovněž spadat pod skutkovou podstatu trestného činu Genocidia dle § 400 TZ, přičemž v takovém případě jsou trestné i další související činnosti, k nimž může docházet i na území ČR spadající do skutkové podstaty trestného činu Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 TZ. Pro samotné aktivní účastníky bojů na straně IS pak připadají v úvahu na základě dostupných informací i trestné činy Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje dle § 411 TZ a Válečná krutost dle § 412 TZ, případně Perzekuce obyvatelstva dle § 413 a Plenění v prostoru válečných operací dle § 414.
Je na místě připomenout, že Trestní zákoník ve svém ust. § 6 uznává princip personality a může být tedy podle něj stíhán i český občan (nebo osoba s trvalým pobytem v ČR), pokud spáchá trestný čin mimo území republiky. V případě trestných činů podle §§ 400, 411, 412, 413 a 414 navíc platí zásada univerzality a lze tedy stíhat za tyto činy stíhat kohokoli. Při kvalitní práci orgánů činných v trestním řízení ve spolupráci s tajnými službami (zejm. BIS) by tedy nemělo představovat neřešitelný problém trestněprávně postihnout české občany, které jakýmkoli způsobem budou podporovat IS a jeho aktivity, ať už na území ČR nebo přímo na Blízkém východě, vč. ev. účasti ve výcvikových táborech atp.
Do jisté míry hluchým místem je však situace, kdy občan ČR odjede do místa bojů, a i přes jeho spolupráci s Islámským státem nejsou s to OČTŘ jednoznačně prokázat jeho aktivní spáchání výše zmíněných trestných činů, jež by vyžadovalo buď přítomnost OČTŘ přímo na místě bojů nebo získání procesně použitelných svědeckých výpovědí, přičemž obě tyto varianty se jeví být vysoce teoretickými. Jedinou možností pak může být stíhání za trestný čin Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, u něhož ovšem rozpětí sazby odnětí svobody (a to i v kvalifikované skutkové podstatě dle odst. 2), tj. 3 až 10 let, nezajišťuje odpovídající ochranu základních zájmů ČR.
Trestněprávně ještě problematičtější situace pak je v případě osob, které se v rámci ozbrojených složek tzv. Doněcké a Luhanské republiky (a neoficiálně i ozbrojených složek Ruské federace) účastní války proti Ukrajině. I přes násilí, kterého se dopouštějí, a zjevnou absenci jakékoli legitimity nelze s největší pravděpodobností zahrnout tyto kvazistátní útvary pod zákonné vymezení „hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka“. I přes určité excesy nelze ani tvrdit (na rozdíl od praktik IS), že jejich standardním způsob boje spadá pod skutkovou podstatu Genocidia.
V případě trestných činů Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje a Válečná krutost je sice dle mediálně dostupných informací se značnou mírou pravděpodobnosti možné identifikovat, že je příslušníci proruských sil páchají, ale důkaz, jenž by obstál v trestním řízení v ČR, nejspíš bude zcela nedostupný. Opět tedy lze identifikovat hluché místo umožňující v tomto případě dokonce zcela svobodný návrat českých občanů účastnících se na východě Ukrajiny zjevně společensky vysoce škodlivých aktivit.
De lege ferenda by tedy bylo žádoucí do ust. § 403 zařadit další kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšším rozpětím sazby trestu odnětí svobody, do něhož by spadala podpora a propagace entit zařazených na seznamy teroristických a zájmům ČR nepřátelských organizací. V případě mezinárodních seznamů ovšem mohlo docházet k jednočinnému souběhu s trestným činem porušení mezinárodních sankcí dle § 410 TZ, což však nijak není na škodu. Odkaz na subjekty vymezené OSN a EU je relativně jednoznačný (ačkoli ani ten není zcela bez obtíží, lze si jistě představit účinnou obhajobu tvrdící, že v době, kdy příslušná organizace byla zařazena na seznam obžalovaný již byl jejím členem a snaha o její opuštění by mohla vést k riziku mučení a zabití), pro účely ochrany zájmů ČR jsou však tyto seznamy příliš úzce zaměřeny na „klasické teroristické“ organizace a nedostatečně zohledňují možnost obdobné míry společenské škodlivosti v případě participace na činnosti dalších kategorií státních a kvazistátních entit.
Proto se jeví být žádoucí, aby existoval zvláštní seznam zohledňující specifické zájmy ČR. V kontextu českého systému právních předpisů se jeví být nejlogičtější, aby takový seznam vydávala vláda jako svoje nařízení, přičemž v souladu s kompetenčním zákonem by příprava takového nařízení spadala do sdílené gesce ministerstev vnitra a zahraničí s tím, že by veškeré jeho novelizace vždy předjednala Bezpečnostní rada státu.
Otázkou pak je, ve kterém právním předpise by se mělo zmocnění pro vydání takového nařízení vlády nacházet. Trestní zákon samotný se nezdá být nejvhodnějším už proto, že příslušný seznam by mohl pro futuro sloužit i pro další účely mimo trestně právních. Přes veškerá úskalí novelizace ústavního zákona se tedy nabízí ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Legislativní úprava v trestněprávní oblasti je však jen jedním z mnoha aspektů, které by měly sloužit k posílení ochrany zájmů ČR před riziky vyplývajícími z návratu občanů ČR – příslušníků teroristických a vůbec ČR nepřátelských organizací.
Jako velmi žádoucí se jeví být i organizační změny v OČTŘ (posílení specializace na tuto skupinu trestných činů v rámci celostátních útvarů Policie ČR i v rámci vrchních státních zastupitelství), zkvalitnění spolupráce mezi OČTŘ a tajnými službami, komplexnější úpravy kompetencí (a zároveň kontrolních mechanismů!) tajných služeb a možná i určité změny v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. O tom ale zas až někdy příště…
Po jistých peripetiích se zdá, že se již úspěšně pohřbený služební zákon Sobotkova/Babišova vláda nakonec skutečně pokusí resuscitovat. Jak už to ale s oživlými mrtvolami bývá, nebude to pěkný pohled. Návrh, který vláda plánuje poslat do Poslanecké sněmovny, neřeší prakticky žádnou ze zásadních námitek, které se proti levicovým návrhům v této oblasti z poslední doby objevily.
Nejdůležitější připomínkou je ta, kterou se vláda nezabývala prakticky vůbec: ministr nebude mít k dispozici nástroje, aby mohl realizovat politické priority, s nimiž se do svého úřadu na základě vůle voličů dostal. Zastánci zákona mohou namítnout, že přeci úředníci musí pokyny ministra plnit a zákon s tím tak i počítá. Ale jak může nést ministr politickou odpovědnost za fungování svěřeného ministerstva v situaci, kdy sice může svým podřízeným udělovat pokyny a úkoly, ale v případě, že je nesplní, nemá faktickou možnost, jak je za to postihnout, a velmi omezenou možnost, jak je odměnit za jejich kvalitní splnění. Ministr, který nemůže úředníka propustit, nemůže mu snížit plat, nemůže mu ale ani udělit významnou odměnu (25% základního platu skutečně není žádná výhra) nebo ho povýšit, se musí spoléhat na úpěnlivé prosby a své pěkné oči.
Vzhledem k poměrně rozsáhlým čistkám, které na ministerstvech provedla Rusnokova a současná vláda (a do konce roku nepochybně ještě zvládne provést), budou účinností služebního zákona na klíčových místech zabetonováni úředníci s mandátem spíše politickým, než odborným. Žádná další vláda tak nebude schopna realizovat svůj odlišný politický program prostě proto, že na její ministry budou moci úředníci lidově řečeno ukázat beztrestně prostředníček. Ministrům pak nezbude (pokud nebudou chtít se založenýma rukama čekat na svoje odvolání), než si na psaní zákonů a strategických dokumentů najímat poradenské a právní firmy, bez ohledu na náklady.
I v dalších oblastech je zákon vyloženě slabý. Zcela nedostatečně například kategorizuje státní zaměstnance, fakticky znemožňuje najímání špičkových odborníků na dlouhodobé projekty, krajně komplikuje prostupnost mezi veřejnou a soukromou sférou (ke škodě veřejné!) a nesmyslně se vztahuje na příliš široký okruh manažerů ve státní správě.
Všechny tyto námitky by bylo možné vyřešit, do zákona zapracovat, vyhovět Evropské komisi a třeba i skutečně zkvalitnit veřejnou správu v České republice. Zatím je ovšem ze strany vlády vidět jen chuť prosadit zákon hlava nehlava, bez hlubší úvahy a důkladnějšího jednání s lidmi, kteří mají jiné názory, než Jiří Dientsbier…
Po týdnu od odvolání ředitele Hermana z čela Ústavu pro studium totalitních režimů se diskuse značně zamlžila a velká část veřejnosti si jistě říká společně s ministryní Hanákovou – kdoví jak to bylo, pokud málo bádali a mnoho politikařili, dobře jim tak. A když Šustrová za komunistů 2 roky seděla, jistě nebude dnes komunistům pomáhat. To ovšem prozrazuje nepochopení účelu k jehož dosažení byl ÚSTR zřízen i celé současné situace. Bylo by proto dobré vyvrátit několik mýtů, které o ÚSTR Dienstbier se Zaorálkem intenzivně šíří.
1) Ústav je primárně vědeckou institucí
Vědecké zkoumání dějin 20. století probíhá na univerzitní půdě i v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, na to by nebylo třeba zřizovat novou instituci. V zákoně o ÚSTR se také nemluví o zkoumání v úzce vymezeném vědeckém slova smyslu. Zkoumání a hodnocení (jak je popsáno v § 4 zákona o ÚSTR) je mnohem širší pojem. Argument, že články pracovníků ÚSTR málo vycházejí v renomovaných časopisech je zcela irelevantní, bleskový výstup v podobě tiskové zprávy sdělující, kdo si z dnešních morálních velikánů zadal s StB může být mnohem významnější a podstatně lépe naplňující poslání ÚSTR. Např. mikrobiolog se může stát profesorem a kapacitou svého oboru, aniž by se bezprostřední výsledky jeho práce kdy objevily v denním tisku – u pracovníka ÚSTR naopak očekávám více objevů publikovaných tou nejpřístupnější formou a méně článků v impaktovaných časopisech.
2) ÚSTR se podle zákona má zabývat vším, co se v ČS(S)R stalo mezi léty 39-45 a 48-89
To je velmi nebezpečná manipulace naznačující, že by se zaměstnanci ÚSTR měli věnovat spíše tomu, jak trávili volný čas horníci na Ostravsku v 80. letech, než tím kdo zavraždil Pavla Wonku. Zákon o ÚSTR ale výslovně mluví o antidemokratické a zločinné činnosti orgánů státu a KSČ nebo o příčinách a způsobech likvidace demokratického režimu. Sociologie rodiny v 60. letech je jistě také důležité téma, ale rozhodně nikoli pro ÚSTR.
3) Změny ve vedení ÚSTR nejsou v zájmu KSČM
Nikdo nepodsouvá paní Šustrové a dalším členům Rady ÚSTR, že se scházejí s Vojtěchem Filipem a kují pikle. Minimálně tři členové Rady (Jelínek, Bureš a Uhl) jsou ale přímo politicky napojeni na ČSSD, v jejímž zájmu je jakékoli informace o minulosti potlačovat. Jak jsme v posledních měsících viděli v Karlovarském (Sloup) či Jihočeském (Kučera) kraji, komunisté se dlouhodobě potýkají s neschopností nominovat do exekutivních funkcí politiky, kteří nespolupracovali s represivními složkami v době komunismu. Podobně je nevítané vytahovat minulost na různé sponzory (Zavadil) atp. V případě Jiřího Dientsbiera se navíc sbíhá jeho osobní vendeta za zveřejnění spolupráce jeho otce se Zpravodajskou službou Generálního štábu v 60. letech s tématem, kterým se snaží zůstat důležitým hráčem v ČSSD po nezdaru na posledním sjezdu, a to úzká spolupráce s KSČM. Takže ano – posílení důrazu na formálně vědecké výstupy (např. články v impaktovaných časopisech), opouštění popularizační role i důkladnější (a tedy řádově pomalejší) digitalizace Archivu bezpečnostních složek je v přímém zájmu KSČM a ČSSD, která stojí o bezproblémového koaličního partnera.
4) Petruška Šustrová je disidentka a tedy morální autorita, ta by nic špatného nedopustila
Odpor proti komunistickému režimu je rozhodně velmi záslužná činnost. A občas se stává, že se záslužné činnosti věnují i různá pochybná individua. Disidentem byl i Petr Cibulka nebo Slávek Popelka. Možná není od věci si připomenout, že Šustrová se dostala do střetu s KSČ nikoli pro své demokratické a svobodumilovné přesvědčení, ale jako mladá trockistka. Strom poznáš po ovoci a člověka po skutcích, pokud to, co dělá, nahrává komunistům a zastáncům spolupráce s nimi v ČSSD, zaslouží si morální odsouzení bez ohledu na to, co dělala v 80. letech.
Jednou ze stálic české politické diskuse je nepochybně zákon o úřednících státní správy (také zákon o státní službě nebo prostě zákon o úřednících). Jako člověka, který několik let ve státní správě působil mě nepřestává fascinovat míra neznalosti a amatérismu politiků, když hovoří o úřednících, bez nichž by politici sami byli zcela bezmocní. Vícepremiérka Peake tak svými výroky implicitně prokazuje, že ona i její strana de facto žádný politický program nemají, resp. nestojí o jeho prosazení (což je v zásadě totéž), jediným smyslem jejich politické existence je tedy udržení se u moci.
Základní omyl mj. paní Peake spočívá v představě, že všichni úředníci státní správy jsou vlastně stejní, jediné, co novopečený ministr potřebuje je tedy přivést si vlastního osobního tajemníka, ředitele kabinetu, politické náměstky a může úspěšně úřadovat, což automaticky povede k až zázračnému odbourání korupce, nekvalitního výkonu státní správy atp. To je ovšem naprostý nesmysl, který musí být zřejmý každému, kdo někdy přišel na ministerstvo se snahou o skutečné změny. Abych nebyl obviněn v diskusi z přihřívání si pravicové polívčičky, vcítím se teď do kůže ministra (třebas zdravotnictví) za ČSSD, který v červenci 2014 přichází poprvé na svůj úřad s deseti nejbližšími spolupracovníky. Všechny ostatní si podle v té době již platného a účinného zákona o úřednících ponechává po svých předchůdcích. V programu, se kterým ČSSD vyhrála volby, má již připravenu řadu kroků, které chce v rámci svého rezortu realizovat. Pozve si tedy náměstky a ředitele odborů na úvodní poradu a protože je to akční člověk, rovnou jim začne rozdávat úkoly.
Jenže ouha.
Po (několika)měsíčním napjatém očekávání dostane ministr na stůl řadu přípisů od jednotlivých ředitelů odborů, proč to, co chtěl, vlastně nelze splnit. Začne si tedy zvát ředitele jednotlivě a vysvětlovat jim, co a jak si přesně představuje. Někteří moudře pokývají hlavou a po čase zašlou mírně inovaný přípis vysvětlující řadu finančních, organizačních i právních překážek (ev. nám to zakazuje či zakázat plánuje Evropská komise). Jiní panu ministrovi vysvětlí, že by mu rádi pomohli, ale oni sami v této konkrétní oblasti nejsou odborníci (některé odbory mají desítky zaměstnanců a natolik širokou agendu, že ředitel být expert ve všech jednotlivostech) a jejich podřízení (nad něž ovšem odborně není) jim jasně sdělili, že tudy ne. Další odejdou z ministrovy kanceláře a skutečně se dají do práce, ale když se přiblíží termín, žádají o jeho posunutí, protože je třeba ještě konzultovat DG Sanco v Bruselu… Ti nejsofistikovanější se přes předchozí kroky dostanou (někdy ve třetím roce funkčního období) až do fáze napsaného zákona. Který má ovšem takové chyby, že jej Legislativní rada vlády rozcupuje na maličké kousíčky a uloží začít znovu. Jenže chyba úředníků to přeci není, jen plnili politický program pana ministra.
V extrémně nepravděpodobném případě, že by ministr přežil celé volební období, čelí v dalších volbách jeho strana neveselým jednociferným preferencím, protože stěží zvládla implementovat několik nejjednodušších slibů (třeba zrušení regulačních poplatků jistě zvládne sepsat i poradce či externí advokátní kancelář), ale jinak se např. systém zdravotního pojištění zcela zhroutil, neboť vláda nebyla schopna tváří v tvář odporu vlastních úředníků prosadit i ty nejpotřebnější reformy.
Závěr je jednoduchý – ministr nemůže být odpovědný za práci svých úředníků, které si je nemůže vybrat, nemůže je nijak motivovat (přísné zastropování odměn) ani potrestat (definitiva). Zákon o úřednících tak, jak ho prosazuje Karolína Peake by zcela paralyzoval státní správu a účinně znemožnil jakékoli vládě prosazovat jakékoli změny, ke kterým dostala mandát v demokratických volbách. Zákony přijímané Poslaneckou sněmovnou by tak s výjimkou transpozic evropských směrnic představovaly pouze produkty lobbyistických firem, které jediné by v ČR byly schopny zákony vytvářet. A to by snad cíl být neměl…
Podobná situace ovšem může nastat i v dalších oblastech – např. nad miliardovými finančními ztrátami vzniklými nečerpáním operačních programů evropských fondů by si každý ministr mohl umýt ruce, protože přeci nemůže odvolat ředitele odboru evropských fondů.
P.S. Samozřejmě, že se dá zákon o úřednících napsat tak, aby tyto chmurné vize nenastaly, třeba se k tomu dostanu v některém příštím blogovém příspěvku.
P.P.S. Kvůli nešťastnému diskusnímu systému bohužel nemůžu do diskuse k mému vlastnímu článku přidat víc, než jeden diskusní příspěvek, proto se může zdát, že mi názory čtenářů jsou ukradené, i když to není pravda :-).
Kdo by si myslel, že víkendové červenání Jiřího Paroubka má něco společného se studem, byl by jistě nenapravitelným naivkou. V jakékoli normální firmě (ba dokonce i ve státní správě), pokud šéfovi utíkají podřízení o 106, bývá to vnímáno jako důvod k sebereflexi, občas i k odvolání. Předseda ČSSD přišel za polovinu volebního období už o čtyři poslance, což je jev v českém parlamentu dávno neznámý (naposledy tímto způsobem ztratila ODS asi 20 poslanců na začátku roku 1998 po sarajevském atentátu). Expremiér na svoje zjevné selhání zareagoval typicky: zbrunátněl, ani na minutu si nepřipustil svoji chybu a obul se do ODS (…), kterou prakticky označil jako stranu zlotřilých korupčníků. (…) Předseda politické strany se nemůže divit, že když z ní udělá one man show a nedovolí ani vnitřní diskusi, ani jednání s vládou o otázkách národní bezpečnosti (na čem jiném by se měla vláda s opozicí shodnout?!), když provádí permanentní negativní kampaň a kohokoli, kdo dá najevo mírně odlišný názor, okamžitě zadupe do země, dříve nebo později se jeho ovečky vzbouří. (…) A to je důvod k červenání, nikoli brunátnění…
I když je odpor proti americkému radaru v Čechách nesmírně hloupý a ohrožuje českou vnější bezpečnost, je nezadatelným právem bláznivých příslušníků „ekologických“ organizací (co má společného ekologie a radar mi ovšem není zřejmé) i jedné vládní strany, aby dávali své negativní postoje najevo, tak hlasitě, jak chtějí.
Jak je potom možné, že vnímám včerejší zásah vojenské policie ve Brdech jako pozitivum a jen se divím, že k němu už nedošlo dávno? Každý může projevovat své názory dle libosti. Ovšem musí přitom dodržovat zákony. To není nic překvapivého ani objevného. Zjevně je to však postoj zcela cizí „antiradaristům“. Jejich „svatá válka“ (i když tento termín jistě používají jen některé protiradarové organizace – např. Svaz palestinských studentů v ČR) proti přítomnosti pár amerických vojáků (kéž by jich bylo víc) na našem území je zjevně, podle jejich názoru, opravňuje k ignoranci našeho právního řádu.
Zatímco tedy houbař nesmí do vojenského prostoru vstrčit ani palec u nohy, nemá-li patřičné povolení, pokud tím dává najevo svůj politický názor, může si sbírat houby až do aleluja kde chce a ještě si k tomu pozve diváky a novináře. Docela by mě zajímalo, zda-li protestovat proti dopravním zácpám a špatnému stavu našich silnic systematickým překračováním maximální povolené rychlosti a navíc si k tomu pozvu pár „melounových“ politiků, zda-li i státní a městská policie budou postupovat stejně velkoryse, jako to do včerejška činila policie vojenská.
Žijeme ve svobodné společnosti a každý má víc než dost příležitostí dát najevo s čím nesouhlasí a pokusit se to změnit. Využívání legálních možností ovšem postrádá prvek dobrodružství, adrenalinu, mírného rizika (nakonec všichni zadržení byli ještě včera propuštěni) a mediální atraktivity. Porušení zákona je ovšem stále jen jedno (právě proto, že žijeme v demokratické zemi) a policie by neměla rozlišovat, zda zákon porušuji pro zábavu nebo kvůli politice.
Pokud chci žít v demokratické zemi, musím prostě dodržovat nějaká pravidla, pokud s nimi nesouhlasím, můžu buď zvolit politiky, kteří ta pravidla chtějí změnit, nebo se odstěhovat do Iránu či Ruska, kde jistě budu uvítán s rozevřenou náručí a ještě dostanu štědrou apanáž (nakonec, když mě platili v ČR, proč by měli přestat doma?). Pak bych si měl ovšem dávat převeliký pozor, aby náhodou ta rozevřená náruč nebyla náručí velitele trestného tábora na Sibiři (to kdybych chtěl protestovat proti něčemu, co se zase nelíbí mým staronovým pánům).
