Končící vláda českému zdravotnictví mírně řečeno příliš nepomohla. Likvidace skvěle fungujícího systému letecké záchranné služby, zrušení regulačních poplatků, neschopnost investovat do přímo řízených organizací, škrcení příjmů soukromých lékařů ani zbabrané novely vzdělávacích zákonů ale nejsou tím nejhorším důsledkem čtyřletého působení ČSSD (a prostřednictvím náměstků a ředitelů odborů i ANO a KDU-ČSL) na Ministerstvu zdravotnictví. Kdybych ale měl vybrat nejhorší selhání, které reálně připravuje pacienty o život, bude to neschopnost zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné.

Ministerstvo zdravotnictví (a občas i zástupci Ministerstva financí) s oblibou ukazuje graf růstu výdajů na tzv. centrová léčiva – nejdražší léky pro nejtěžší omezení, jež předepisují pouze určená superspecializovaná centra. Přitom se tváří, jako by šlo o „problém, který je třeba řešit“. Ve skutečnosti ale jde o logický důsledek pozitivního jevu – farmaceutické firmy dávají na trh nová a nová léčiva, která zachraňují nebo prodlužují život tisícům nemocných s rakovinou, leukémií, roztroušenou sklerózou, revmatickou artritidou a dalšími chorobami, o které nikdo z nás nestojí a přitom se s nimi mnoho z nás v životě potká. Vývoj a testování těchto léků trvá 10-15 let a stojí i přes miliardu dolarů, leckteré navrhované léky pak končí např. kvůli vedlejším účinkům ve fázi klinického hodnocení a stamilionové investice padnou vniveč. Těžko se pak divit, že terapie takovými léky (tím spíš, pokud jsou přínosem jen pro menší skupiny pacientů) stojí desetitisíce či statisíce korun měsíčně. Na druhou stranu tu máme díky Tomáši Julínkovi referenční systém stanovování cen a úhrad, díky němuž výdaje veřejného zdravotního pojištění na „obyčejné“ léky klesají (mezi léty 2009-16 o téměř čtvrtinu).

Český právní řád má na první pohled celkem robustní systém, jak vstup moderních léků do systému úhrady z veřejného zdravotního pojištění zajistit. V zákoně č. 48/1997 Sb. a vyhlášce č. 376/2011 Sb., je upravena časově omezená a dalšími přísnými podmínkami svázaná možnost úhrady pro vysoce inovativní léčivé přípravky, pro něž je charakteristické, že jsou z povahy věci dražší než alternativní (ve smyslu doposud dostupná) léčba či nemají žádnou alternativu v podobě léčivého přípravku. Jako určitou záchrannou brzdu pak zákon o veřejném zdravotním pojištění obsahuje ust. §16 dle něhož „Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“

Je třeba připustit, že pro velkou část pacientů tento systém funguje. Jenže ne pro každého. A pokud se to stane vám, vaší rodině nebo nejbližším přátelům, asi vás nebude příliš zajímat, že plno jiných pacientů přístup k léčbě má. V červenci se v médiích objevil případ, kdy úhradu úplně ztratila biologická léčba pro ženy ve čtvrtém stádiu rakoviny prsu, takových je podle Národního onkologického registru v ČR 3307. V září pak částečný úspěch pacienta, který soudní cestou vymohl opětovný přezkum rozhodnutí, kterým VZP zamítla úhradu podle §16. Tento týden pak další případ pacienty s rakovinou, která musí co tři týdny platit téměř 100 000 Kč za svou léčbu. Všeobecná zdravotní pojišťovna argumentuje tím, že 90 procent žádostí podle §16 vyhoví. Zbylých 10 procent ovšem představuje stále 1400 pacientů, jejichž ošetřující lékař (renomovaný specialista ze superspecializovaného centra!) je přesvědčen, že konkrétní terapie je jediná možná, ale VZP ji hradit odmítne. Někteří se možná domůžou svých práv soudní cestou, ale při léčbě nejvážnějších onemocnění, kdy jde o každý týden, je mnohaměsíční čekání na pravomocný rozsudek často samo o sobě rozsudkem smrti. Týmem Tomáše Julínka připravená úprava stálého rozhodčího soudu, který by tyto spory řešil prioritně a minimem formalit v řádu dnů či jednotek týdnů, padla pod stůl bez náhrady už před 8 lety.

Ve snaze šlápnout na brzdu rostoucím nákladům na moderní léčbu navíc Ministerstvo zdravotnictví připravuje další zpřísnění požadavků na úhradu vysoce inovativních léčiv. Další tisíce pacientů se tak nedostanou k existující léčbě, která může znamenat jejich vyléčení nebo aspoň prodloužení života. Jenže právě v tom spočívá často omílaná solidarita a bezplatnost českého zdravotnictví: ne v solidaritě úplně zdravých s těmi, co mají chřipku, ale v solidaritě s těmi, jejichž léčba nejvážnějších nemocí stojí tolik, že si to bez prodeje střechy nad hlavou nemůže drtivá většina občanů ČR dovolit. A právě to také byla logika současnou koalicí zrušených regulačních poplatků: každý sice, když půjde k lékaři nebo do lékárny něco málo zaplatí, ale pokud bude vážně nemocný, dostane se k nejlepší dostupné léčbě. Sociální demokracie (ve spolupráci s ANO a KDU-ČSL, pod jejímž náměstkem jsou mj. odbory zdravotního pojištění, farmacie i Státní ústav pro kontrolu léčiv) však prosazuje opačný přístup – paralen při chřipce zdarma, za rakovinu si ale připlatíte.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vlada-neschopna-zajistit-dostupnost-moderni-lecby-nejvazneji-nemocne/

V Poslanecké sněmovně se aktuálně projednává návrh zákona o léčivech, k němuž předseda zdravotního výboru Vyzula přidal svůj pozměňovací návrh, jenž má za cíl významně zpomalit nárůst nákladů na léčbu centrovými léky, které  raketově rostou. Tedy… Raketově podle poslance Vyzuly a ministra Němečka, který se vrhl do podpory tohoto návrhu s vervou až nebývalou, uvážíme-li, že běžně se sociálnědemokratický ministr s koaličními kolegy z ANO neshodne ani na tom, který je den v týdnu.

V absolutních číslech situace zdaleka tak dramatická není. Nárůst o 3,8 mld. Kč za pět let jistě není zanedbatelný, pořád ale jde o třetinu méně peněz, než o které připravila tato vláda české zdravotnictví zrušením regulačních poplatků. Anebo něco málo přes polovinu nárůstu nákladů v důsledku navýšení tabulkových platů nemocničních lékařů od 1. 1. 2017. V kontextu cca 250 mld. Kč ročně, které systémem veřejného zdravotního pojištění protečou, jde asi o 1,5%. Jsou to přitom léčiva sloužící pro léčbu nejzávažnějších onemocnění onkologických, hematologických a hematoonkologických (zejména leukémie), neurologických a dalších. Mohou se předepisovat jen ve vybraných superspecializovaných centrech (těch onkologických pro dospělé je v ČR 15) a zásadním způsobem zkvalitňují péči o nejvážněji nemocné pacienty. S ohledem na diagnózy, na které se centrové léky používají, se dá celkem jednoznačně vyloučit jejich zneužívání, plýtvání, předepisování více než je potřeba atp., jak to známe u běžných léků, které si vyzvedáváme v lékárně. Jen nespotřebovaných a vyhozených léků je přitom v českém zdravotnictví každý rok za 1,2 mld. Kč, o slibu ministra Němečka ušetřit na zdravotnických prostředcích 6 mld. Kč ročně (v čemž nepodnikl nic) ani nemluvě.

Centrové léky jsou samozřejmě velmi nákladné, ale zároveň představují zdaleka nejefektivnější způsob, jak konkrétní velmi závažné nemoci léčit. A nejde samozřejmě jen o nějakou dojmologii. Registry České onkologické společnosti JEP, údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu jasně ukazují, že právě vysoce inovativní léky, které z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění u nás nazýváme centrové, měly podstatný podíl na prodloužení průměrného věku dožití v České republice. Podobné statistiky pak existují i v dalších zemích. Jasně přitom prokazují ještě jednu věc: v zemích, kde jsou inovativní (centrové) léky rychle dostupné (tedy co nejdříve po provedení potřebných administrativních úkonů), jako třeba v Německu, roste věk dožití znatelně rychleji než tam, kde jsou jim kladeny v cestě k pacientům umělé překážky, jakkoli třebas i z pochopitelných ekonomických důvodů, např. ve Francii či, přiznejme si upřímně, v České republice. Ve snaze o dosažení co nejnižších cen léčiv jsme už jednou málem vylili s vaničkou i dítě. Kvůli stanovování úhrady na úrovni nejnižších cen v EU začala být řada léčivých přípravků v ČR nedostupná, prostě se přestalo vyplácet distributorům je sem vůbec vozit (anebo obratem skončily za hranicemi v rámci reexportů). Nebylo by od věci se poučit a přestat se honit za úsporami
na úkor pacientů.

Současná koalice pak místo toho, aby vymýšlela, jak na český trh co nejrychleji přivést vysoce inovativní léčiva tak, aby co nejdříve a nejefektivněji mohly zachraňovat, prodlužovat nebo alespoň
zkvalitňovat zbytek života vážně nemocným pacientům, hledá cesty, jak na těchto pacientech ušetřit, hlavně když paralen na předpis zůstane nadále bez doplatku. Ano, pacientů léčených za roky 2009-15 není podle údajů ministerstva ani 100 000. To asi není pro současnou vládu dostatečně zajímavá voličská skupina. Jenže když pacientovi sdělí lékař krutou, třeba onkologickou diagnózu, začne ho zajímat jediné: jak se co nejdříve dostat k nejefektivnější léčbě. Řekli by pánové Vyzula a Němeček i takovému pacientovi do očí: sorry, na vás musíme ušetřit, lék sice existuje, ale povolíme mu vstup na náš trh až za dva roky, když ho výrobce zlevní?

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vladni-koalice-chce-setrit-na-lecich-pro-vazne-nemocne-rekne-jim-to-do-oci/