Ministerstvo zdravotnictví

12 úkolů pro nového ministra zdravotnictví

13. 10. 2021 Žádné komentáře

Máme po volbách a už je jasné, že příštím ministrem zdravotnictví nebude naštěstí nějaký mopslík Andreje Babiše, ale příčetný nominant některé z pěti demokratických stran. Osobně myslím, že by až do jmenování nové vlády měl ve funkci zůstat Adam Vojtěch a neodjíždět za 3 týdny do Finska. Nedovedu si představit, že by člověka, který byl za dlouhou sérii selhání v boji proti pandemii a zejména za otrockou loajalitu vůči Babišovi odměněn diplomatickou funkci, nová vláda na ambasádě ponechala. Moje ambice takto vysoko nesahají, ale v rámci na Infu probíhající živé diskuse o budoucnosti českého zdravotnictví bych si dovolil přidat ještě jeden příspěvek. Za minulý jsem byl kárán, že je příliš negativistický a nenavrhuji „jak to udělat, aby to šlo“. Tak tady je konkrétních tuctu oblastí, kterým by se měl věnovat nový ministr zdravotnictví.

Tým

Správné sestavení týmu na ministerstvu naprosto nezbytným základem pro jakékoli další kroky. Bez kvalitního týmu se nepodaří realizovat vůbec nic smysluplného. Bohužel v sestavování kvalitního týmu brání současná podoba služebního zákona. Já nicméně věřím, že lidé, kteří se zcela odborně zdiskreditovali v době pandemie (Svrčinová nebo Policar) budou mít dostatek sebekritičnosti a zároveň sebeúcty, aby rezignovali na své funkce bez velkého křiku a volání po zastání od státního tajemníka. Obdobný osud by měl postihnout i některé veřejnosti možná méně známé ředitele odborů, kteří se do svých funkcí dostali jako čistě političtí nominanti – někteří z nich zvládli i změnit politický dres – a mírně řečeno nepředvedli oslnivé výkony (Krausová, Marounek). Velkou výzvou budou důvěryhodné obsazení významné funkce ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky, kde prof. Dušek přes nepochybné charisma a odborné kvality, proslul spíš v oblasti utajování než zveřejňování informací. Bude ochotný pracovat v rámci úplně opačného paradigmatu? Noví lidé pak musí v sobě spojovat dvě kvality: odbornost a politicko-odborný výtlak. Jakékoli změny ve zdravotnictví vždy vyvolávají značné tlaky od nejrůznějších stakeholderů a jedině tým, který bude odborně neprůstřelný a zároveň schopný zajistit podporu od koaličních stran (proto nesmí být jednobarevný), ale i významných lékařských společností atp. Mimo funkcionářů ministerstva a podřízených státních organizací bude muset ministr sestavit špičkový tým analytiků a poradců, který mu zajistí neprůstřelnou odbornou a datovou podporu. Poradcem ministra nemá být dědula, který si k dosavadním 24 funkcím na lékařské fakultě, fakultní nemocnici, odborné společnosti (nejméně třech) přidá pětadvacátý řádek s názvem „poradce ministra“, ale člověk, který bude 12 hodin denně makat na realizaci vize svého šéfa (tak, jako to dělali třeba poradci Tomáše Julínka).

Programové prohlášení

Co si dělat starosti s programovým prohlášením, však koaliční strany už mají jasnou většinu a nemusí nikoho extra přesvědčovat. Navíc nový ministr se stejně bude učit, kde je záchod, shánět loajální sekretářku a vybavovat si kancelář, tak programové prohlášení se nějak odbyde. Jenže tak to nejde. Ve standardně fungující vládě plní ambiciózní programové prohlášení dvě funkce: za prvé je to základ komunikace s veřejností ve stylu „podívejte se, co všechno chceme změnit k lepšímu“! Zároveň ale působí jako nástroj pro udržení pořádku ve vlastních řadách. Přes 100 poslanců, z nichž každý si myslí něco jiného, jsou ideologicky rozprostřeni od soucitných konzervativců přes fiskální konzervativce s ekonomickým libertariánským nádechem až po ostrůvky liberální (v anglosaském slova smyslu) levice. Jakmile se reformní program podaří jednoznačně zakotvit v programovém prohlášení, které podpoří svým hlasováním, výrazně se jim zmenší možnost nějakého manévrování při projednávání konkrétních zákonů.

Komunikace s veřejností

Zdravotnictví je horší než fotbal. Zatímco fotbalu rozumí každý druhý občan, na to, jak má fungovat zdravotnictví (nejlépe všechno zadarmo, úroveň péče o každého, jak v případě amerického prezidenta, záchranka při zadřené třísce do 15 min), má názor úplně každý. Proto je od první sekundy ve funkci nutná promyšlená a pravdivá komunikace. Naši voliči nejsou blbí, uvědomují si, že zdravotnictví potřebuje mnohem větší změny než jen každoroční přisypávání peněz, které ostatně nemáme, uvědomují si, že bez soukromých peněz zdravotnictví fungovat nemůže. Chtějí ale slyšet kompetentní, realistický a ufinancovatelný plán, který bude zohledňovat demografické změny, růst nákladů na léčbu v mnoha segmentech a možnosti českých veřejných financí. Jakmile ministr nechá vyrůst nějakého nového Ratha, který bude každičkou změnu ostřelovat větami „šetříte na nemocných“ a „zdraví nemá být za peníze“, už to nepůjde napravit.

Komunikace s poslanci a senátory

Ministrem může být jen jeden člověk, ale lékařů (ale i farmaceutů a dalších zdravotnických povolání) je mezi koaličními poslanci řada. Mnozí z nich jsou politicky i odborně těžké váhy. A každý bude mít vlastní priority, vlastní pohled na to, co by měla nová vláda prosazovat. Ministr a jeho tým musí věnovat obrovskou pozornost komunikaci s nimi, přičemž komunikace v rámci zdravotních výborů obou komor ani zdaleka nestačí. Není to často žádná zábava, je to náročné a někdy i otravné, ale v dlouhodobém horizontu se vždycky vyplatí, když se vlastní poslanci necourají za premiérem se stížnostmi na ministra a tu lépe, tu hůře skrývanými návrhy „kdyby to jinak nešlo, tak já bych se toho teda ujal“.

Quick-wins

Je lákavé se hned z kraje nové vlády pustit do velkých reforem. Samozřejmě, to, co se nezačne připravovat hned a za rok a půl nebude ve Sněmovně, to už se neprosadí. Ale nemá smysl se upnout na velké věci, pokud zároveň hned do pár týdnů či měsíců nedokáže ministr ukázat pozitivní změny. Ty nemusí být ani optimální ani finální, ale musí dát najevo voličům i zájmovým skupinám: pracujeme a už jsme vám pomohli, počkejte, jaké skvělé věci na vás ještě čekají. Například takové zveřejňování dat o kvalitě péče je projekt na léta, aby to fungovalo opravdu tak jak má, neznevýhodňovalo to nemocnice s komplikovanějšími pacienty atp. Zveřejňovat počty vybraných výkonů, což je také relevantní ukazatel, je úkol na pár týdnů. Uložit přímo řízeným organizacím, aby se pravidelně účastnili hodnocení kvality očima pacientů a dohodnout se na tomtéž s kraji, alespoň těmi, kde je radní pro zdravotnictví ze stejné koalice jako ministr, je otázka pár dnů. Nahradí to úplná data o kvalitě péče? Určitě ne! Ukáže to vůli kvalitu řešit? Rozhodně!

Přímo řízené organizace

Ministerstvo zdravotnictví teoreticky přímo řídí desítky nemocnic, fakultních, psychiatrických, ale i specializovaných léčeben a dalších poskytovatelů. Těch opravdu velkých s obratem v řádu miliard je 14. Na tento počet přitom ministerstvo disponuje ansámblem stěží deseti mizerně placených úředníků. Ti pak samozřejmě nic neřídí, stěží jsou schopni zajišťovat bazální komunikaci s přímo řízenými a zejména ekonomickou administrativu. Někteří ředitelé – tady už jmenovat raději nebudu – se do funkce dostali čistě kvůli své stranické afiliaci, jiní napůl omylem, někteří kvůli osobním vztahům, další kvůli ostrým loktům. Našel bych i takové, kteří tam jsou skutečně díky svým manažerským kvalitám. Pro všechny ale platí, že aspoň trochu schopný ředitel má větší politickou a ekonomickou sílu, ale zároveň i stabilitu, než téměř kterýkoli ministr zdravotnictví. Ten pak má jedinou možnost, jak ředitele k něčemu donutit: pohrozit mu odvoláním, případně hrozbu realizovat. Přesobsazení alespoň těch zjevně nejpolitičtějších a nejméně schopných ředitelů bude naprosto zřejmý úkol pro nového ministra. Pro naplňování svých programových priorit přitom potřebuje bezvýhradnou podporu svých ředitelů, některé kroky – zveřejňování dat, projekty na zvýšení přívětivosti vůči pacientům – si totiž vyžadují pro plošné nasazení legislativní změny, ale na půdě přímo řízených stačí spolupráce, která zároveň prokáže jejich proveditelnost a přínosnost.

Otevřenost

A teď už se dostáváme ke konkrétním změnám věcného, nikoli jen organizačně-procesního charakteru. Pro celou vládu by mělo platit, že každý kus dat, který není třeba utajovat z národně-bezpečnostního důvodu nebo pro ochranu osobních údajů konkrétních lidí, musí být zveřejněn, a to způsobem, který umožňuje jeho další zpracování. Státu není vůbec nic do toho, co si kdo s těmi počne. Samozřejmě to nejde udělat jedním rozhodnutím k jednomu okamžiku. Ale právě proto je třeba začít co nejdřív. Už nikdy se nesmí stát, že jeden z klíčových státních úředníků začne veřejně spekulovat o tom, že v konkrétním okamžiku nejsledovanější údaj (počet denních úmrtí na covid) by se vlastně nemusel zveřejňovat nebo třeba až s delším zpožděním. Otevírání dveří k datům ministerstva zdravotnictví (a potažmo zdravotních pojišťoven) se musí řídit projektově, za účasti expertů. Osobně si klidně dovedu představit náměstka pro open data, třeba takového Michala Bláhu. Já vím, že nás nemá rád, ale tohle by ho zaujmout mohlo.

Digitalizace

Strašný hype. Všechno budeme digitalizovat, zakázky se budou točit, pro iťáky bude práce. Jenže ono to má fakt smysl. Aby si lidé nemuseli vozit papírovou dokumentaci z nemocnice v jednom kraji do fakultky ve vedlejším. Aby záchranáři svoje parere nemuseli psát rukou a předávat je urgentnímu příjmu na papíře (ano, někde se to pořád ještě děje). Abych mohl zjistit, jak často se ty předepsané léky mají brát i jinak než pohledem na rukou psaný hieroglyf na krabičce. Poměrně překvapivě musím uznat, že v tomto ohledu už dosavadní vedení ministerstva nějakou práci odvedlo. Máme elektronické recepty a neschopenky, máme lékový záznam. Ale pořád ještě chybí obrovské množství práce, je to celé takové těžkopádné, nevstřícné, uživatelsky nepříjemné. Na něco je potřeba nová legislativa, takže to bude trvat, na něco stačí zatlačit na přímo řízené nemocnice a třeba se i domluvit s přilehlými krajskými.

Soukromé peníze do zdravotnictví

Tak tohle nebude populární bod. Ale marná sláva. Je absurdní, že české zdravotnictví aktivně brání lidem, kteří si to mohou dovolit a rádi by si připlatili za něco hezčího nebo komfortnějšího. V absolutních i relativních – k HDP – číslech dáváme na zdravotnictví v rámci EU podprůměrné částky. Německé zdravotnictví za rumunské peníze ale provozovat dlouhodobě nejde. Ne, nevolám po omezení péče pro ty, kteří si nemohou přímé platby dovolit. Ale legalizovat model, kdy pacient, který chce třeba nějaký pohodlnější materiál, platí pouze rozdíl mezi základním a „nadstandardním“, je legislativně-technicky velmi jednoduchá změna, která může přinést zvýšení spokojenosti pacientů a víc peněz do systému jako celku. Zcela zásadně by se zvýšila spokojenost pacientů, kdyby se při rekonstrukcích počítalo s mnohem více jednolůžkovými pokoji byť za příplatek. Nevím o jediné dobře vedené nemocnici, která nemá nadstandardní pokoje zarezervované na dlouho dopředu. Ne, regulační poplatky v podobě, v jaké byly přijaty v roce 2008, jsou, i přes všechna jejich pozitiva a vlastně naprosto zanedbatelná negativa, z politického hlediska mrtvé. Ale bez soukromých peněz se kvalitní a zároveň dostupné zdravotnictví udržet nedá.

Dostupnost

V Praze nám to tak možná nepřijde, ale nezanedbatelná část českých občanů cítí zcela objektivní zhoršení dostupnosti zdravotních služeb. Prostě tam, kde měli zubaře a praktika ve své vesnici, dnes nejsou a musí dojíždět do vedlejší. Před 10 lety přijala vláda (složená z většiny stran dnešní nové koalice) nařízení o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb, které stanovuje parametry, v nichž musí zdravotní pojišťovny zajistit pro své pojištěnce péči. V poslední době ale ministerstvo dosti rezignovalo na vymáhání této povinnosti po zdravotních pojišťovnách. „Nikdo se nám nepřihlásil“ pokrčí rameny ředitel pojišťovny. Ano, český systém veřejného zdravotního pojištění nemá ani zdroje ani nástroje (umístěnky už jsou naštěstí zrušeny), aby zajistil ideální dostupnost v každé části země. Leckde by vyšlo najevo posílat pro pacienty taxi, než aby dostal smlouvu lékař, který se za normálních podmínek na takovém místě nemůže uživit. Ale to musí nový ministr jasně a férově vysvětlit a obhájit. Zároveň ale jsou nepochybně místa, kde dostupnost péče představuje doslova otázku života a smrti. Tam má smysl platit za stejný výkon 2x tolik než ve velkém krajském městě prostě proto, že není morálně přijatelné nechat někoho umřít jen kvůli tomu, že žije na „špatné straně“ Červenohorského sedla.

Prevence

Zlepšení zdravotního stavu obyvatel nám nezajistí jen lepší a účinnější léčba, ale musíme začít přemýšlet o posílení role prevence. Státní zdravotní ústav, který by v této oblasti měl plnit dost podstatnou roli, zamrzl někde na úrovni letáčků z 80. let. I v prevenci jsou známy postupy dobré praxe, nemusíme vymýšlet kolo, ale inspirovat se v zahraničí. Nakonec nám nezbude než motivovat i finančně, ale než se dostaneme do téhle fáze vyžadující legislativní změny, dá se nastartovat řada programů i čistě exekutivně. Zároveň prevence může posílit a zvýraznit roli praktických lékařů, kteří opravdu nejsou jen rozesílačem ke specialistům, ale mají být úhelným kamenem, na němž stojí celý systém péče o zdraví. Je to také příležitost pro lékárníky, které se někteří aktéři snaží degradovat na pouhé prodavače, ale ve skutečnosti jsou to zdravotníci – odborníci se špičkovým vzděláním. Pojďme je tak systematicky využívat!

Příprava dlouhodobé transformace

Ministr zdravotnictví v této vládě nebude mít prostor dělat nějaké radikální reformy. Bude mít plné práce s nápravou škod po vládě Andreje Babiše a po pandemii. Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat. Demografické změny, nové technologie, vzácné choroby a jejich drahá léčba, civilizačně podmíněné choroby, pandemie. To všechno jsou výzvy, kterým české zdravotnictví a česká vláda vůbec budou čelit v příštích letech. Nelze zavřít před nimi oči a uši s nadějí, že to bude při průměrné době působení ve funkci ministra zdravotnictví problém někoho úplně jiného. Zároveň je do této diskuse potřeba zapojit široký okruh expertů i mimo ministerstvo a snažit se dosáhnout alespoň bazální shody na potřebě řešení nejen na půdorysu vládní koalice.

Zdraví 25

Férové ministerstvo!

22. 1. 2021 Žádné komentáře

Na systému veřejného zdravotního pojištění poskytují zdravotní služby nemocnice státní, krajské, městské, soukromé i církevní. Ministerstvo se k nim ale nechová fér.

Investiční dotace tečou prakticky jen do státních a ty ještě čas od času dostanou „pár“ miliard na oddlužení. Investiční dotace jsou navíc zcela netransparentní a rozdělované čistě podle podle politického klíče. Takhle to dál nejde!

Veřejné peníze musí být poskytovatelům zdravotních služeb rozdělovány férově a transparentně, bez ohledu na to, kdo je jejich zřizovatelem. #Zdraví25

Zdraví 25

Vstřícné zdravotnictví!

8. 1. 2021 Žádné komentáře

I když jsme za posledních 30 let urazili velký kus cesty od paternalistického přístupu nemocnice na kraji města k modernímu vztahu, kde pacient je středobodem, a tedy i klíčovým aktérem péče, něco se podařilo už přijetím zákona o zdravotních službách, řada konkrétních kroků ale stále chybí. Vláda těžko může vnutit svou představu nemocnicím krajským nebo soukromým, ale může připravit podmínky a ve svých – přímo řízených nemocnicích ukázat, jak se to dá také dělat. Ministerstvo by se u svých nemocnic mělo povinně vrátit k projektu Kvalita očima pacientů, jenž hodnotí právě přístup nemocnic k pacientům a jejich subjektivní spokojenost. Ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami měla vzniknout jednotná platforma pro objednávání pacientů k plánovaným vyšetřením a zákrokům. Objednávání na konkrétní čas také musí být respektováno – ne, opravdu není normální a nutné, aby objednaný pacient čekal několik hodin. Zkvalitnit je ostatně potřeba celou “zákaznickou zkušenost” pacienta v jeho cestě po zdravotnickém zařízení. Nemusí to stát mnoho, velká část jsou organizační opatření, lepší a srozumitelnější informace nebo standardy chování zdravotnických pracovníků a jejich vzdělání v této oblasti, rozdíl pro pacienta je ale obrovský. Tohle je další bod, který se nedá splnit jedním legislativním nebo exekutivním rozhodnutím. Je to práce na řadu let postupných změn, ale právě proto je nejvyšší čas se do toho pořádně pustit. #Zdraví25

Komentáře

Mrtvě narozený pes

18. 11. 2020 Žádné komentáře

Ministerstvo zdravotnictví nás obdařilo Protiepidemickým systémem ČR, tedy „psem“. Tuhle zkratku si zjevně na odboru komunikace zamilovali natolik, že k ní připravili i grafiku s tu spokojeně slintajícím zeleným, tu zlobně vrčícím fialovým dobrmanem. Inu, není divu, že se do svého nového vynálezu zamilovali, opozice i odborná veřejnost po nich chtěli konkrétní systém opatření založený na datech už dávno. Jenže ono to tak docela nevyšlo. Tenhle pes se narodil mrtvý.

Už jinde jsem psal, že klíčovým faktorem účinnosti protiepidemických opatření je důvěryhodnost toho, kdo je vydává a tvoří. PES ovšem přispěl spíše k dalšímu poklesu důvěryhodnosti Ministerstva zdravotnictví, je-li to vůbec možné. Těžko tomu mohlo být jinak, když na oficiálních stránkách je index rizika (klíčový souhrnný ukazatel) uveden jako 70, na těch samých stránkách je číslu 70 přiřazen stupeň opatření červený – ten bychom tu teoreticky měli mít už od 9. listopadu, ale místo toho máme stupeň opatření přísnější, tedy fialový. To nemluvím o skutečnosti, že hned první grafika na stránkách naznačuje, že se míra rizika a tedy opatření bude počítat podle krajů. Celá ČR je ovšem ve fialové barvě, i když situace v Praze odpovídá spíše oranžové. Do toho pak přišly úpravy opatření tak nějak „mimo tabulku“, nejspíš rozhodnuté na základě kdovíjakého lobbování. Ať hledám, jak hledám, otevření psích salonů v „psí“ tabulce najít neumím. Zdá se tedy, že z vládního psa se nám hned v prvním týdnu stal spíše kočkopes.

A to jsou prosím zjištění jen z titulní stránky celého systému. Pokud rozkliknu „Matici opatření“, mám rázem problémy věřit nejen Ministerstvu zdravotnictví, ale i vlastním očím. Ústředním problémem je samozřejmě to, že pro nařízení opatření i v nejmírnější úrovni rizika, tedy zelené, je třeba nouzového stavu. To je ovšem zjevně nerealistický předpoklad, v případě desítek pozitivních testů denně by musel za každým vládním poslancem stát pan Faltýnek s karabáčem, aby je donutil prohlasovat nouzový stav.

Jedním z klíčových požadavků na moderní medicínu je to, aby byla založená na důkazech. Velká část konkrétních opatřeních v tabulce Ministerstva zdravotnictví ovšem žádnou evidence neviděla ani z rychlíku. Nejflagrantnějším příkladem je ovšem zákaz nočního vycházení. Zrnko logiky v podobě snahy o zamezení domácích večírků bylo naprosto zahlušeno faktem, že takový zákaz je v praxi nevymahatelný. Musí v sobě samozřejmě obsahovat řadu výjimek (např. pro výkon povolání), do nichž se ovšem s trochou snahy vejde prakticky každý. Třeba milion držitelů živnostenského oprávnění, kteří si stanovují pracovní dobu sami. De iure drastický zásah do osobních svobod se tak de facto stává bezzubým ratlíkem, který možná obtěžuje zápachem, ale ve skutečnosti žádný efekt nemá.

Další opatření jsou pak zjevně provirová. Pokud je cílem snížit počet blízkých kontaktů, nelze se tomuto cíli snad vyhnout efektivněji, než když omezím otevírací dobu obchodů. Zatímco v oranžovém stupni se člověk v rizikové skupině mohl vyhnout frontám návštěvou třeba non-stop hypermarketu, ve vyšším – červeném stupni má smůlu a musí se mačkat před obchodem pěkně společně se všemi ostatními nakupujícími. Ideálně ještě v sobotu odpoledne, když počty nakupujících zvedají i ti, kteří by jinak vyrazili do krámu až v neděli. Z podobného ranku je omezení úředních hodin vycházející zjevně z názoru, že občan si návštěvu úřadu užívá, chodí na úřad často, opakovaně, zbytečně, vlastně v jakési frivolní touze po vřelém lidském kontaktu s milým úředníkem. Jinak si totiž nelze vysvětlit úvahu, která vedla úředníky Ministerstva zdravotnictví (či snad samotného ministra?) k závěru, že omezením úřední doby se sníží počet kontaktů. Nekonečné fronty na úřadech dokládají mírně řečeno nesprávnost této úvahy.

V posledních dnech je ve veřejném prostoru živě diskutované omezení počtu zákazníků podle počtu čtverečních metrů. Odhlédneme-li od zjevných mezer jako jsou např. děti, nebylo by to možná úplně nesmyslné opatření. Ministerstvo se ovšem neobtěžovalo zdůvodnit, jaktože je v ČR coronavirus nakažlivější než v jiných evropských zemích, kde stačí na jednoho nakupujícího 10 m2. K aktivnímu managementu front vevnitř i venku mě napadá jediné: viděl doc. Blatný někdy klasickou venkovskou one-(wo)man-show COOPu na venkově, která zavírá v pondělí, středu a pátek v 15.00?

Nejpalčivější otázka kolem obchodů ovšem přetrvává z doby před-psí, omezením kapacity obchodů je pouze posílena: jaktože si můžu koupit boty nebo severskou detektivku v hypermarketu Albert, ale nikoli v malém krámku s obuví či knihami? Jsem milovník antikvariátů, ale málokdy jsem v něm potkal někoho jiného než personál, frontu jsem tam nezažil nikdy. Skutečně je menší riziko nákazy v managované frontě v hypermarketu než v obchůdku, kde jsem sám s prodavačem?

Totéž ostatně platí i pro muzea a galerie. Já chápu, že pro některé úředníky to je provozovna k nerozeznání od herny, ale skutečně je nutné i normálně obvykle poloprázdné galerie ve dvou nejvyšších stupních rizika úplně zavírat? Nestačilo by omezit počet návštěvníků podle počtu metrů čtverečních podlahové plochy? Divadla jsou na tom ještě hůř, ta budou zavřena i v prostředním stupni. Opravdu je to pro zarouškované diváky sedící obsedadlo takové riziko? Prof. Prymula ještě v říjnu tvrdil, že divadla při dodržení určitých opatření bezpečná. Co se od té doby změnilo? Máme nové studie, silná data?

Mnoho otázek, žádné odpovědi, mnoho zákazů, žádná důvěryhodnost. Ministerstvo zdravotnictví při vytváření důvěryhodné a relevantní matice rizik a opatření opět selhalo. Neříkám to rád, protože věřím, že důvěryhodná a tedy dobrovolně dodržovaná opatření jsou nejúčinnějším nástrojem boje proti pandemii.

Publikováno na Zdravotnickém deníku 18. 11. 2020 https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/mrtve-narozeny-pes/

Komentáře

Nenechme se připravit o otevřené hranice!

30. 3. 2020 Žádné komentáře

Když se kácí les, létají třísky. Zdá se, že tohle přísloví si vybral náměstek ministra zdravotnictví Prymula jako motto svého působení v čele Ústředního krizového štábu. Když se bojuje proti koronaviru, prostě se ničí lidské životy. O tom, že mimořádná opatření nutná k omezení růstu případů nákazy omezují některá lidská práva legitimně a legálně asi netřeba pochybovat, krizový zákon s tím ostatně výslovně počítá, smysl některých omezení ale zůstává minimálně pochybný.

Asi nejkontroverznějším omezením v tomto smyslu je úplné uzavření hranic pro volný pohyb osob (zboží stále přes hranice putuje, i když pouze vozidly mezinárodní kamionové dopravy). Legrace a jistý optimismus ovšem člověka musí přejít v situaci, kdy slyší v médiích opakovat plukovníka v.v. Prymulu tvrzení, že hranice budou uzavřeny ještě rok či dva a minimálně pro letošek je třeba úplně zapomenout na „zájezdy“. O to horší je pak významné mlčení – kdo mlčí, zdá se, že souhlasí – od těch, které jsme na rozdíl od prof. Prymuly demokraticky zvolili, aby rozhodovali a nesli odpovědnost, tedy od ministrů a zákonodárců.

Proč nesmíme ven?

Za poslední tři desítky let jsme se učili žít v otevřeném světě. Hranice jsme nejprve překračovali jen rychlým ukázáním pasu a v posledních dvanácti letech jsme si je zvykli ignorovat úplně. Pro statisíce lidí je běžné vyrážet na nákupy do německých supermarketů, pracovat v rakouských firmách anebo si pořídit chalupu pár kilometrů za slovenskou hranicí. Někdo jezdí do německého autoservisu, jiný zas opravuje Rakušanům kapající kohoutky. Desítky tisíc českých studentů zažilo semestr nebo dva na univerzitách v EU. Stali jsme se v praxi, když už ne cítěním, skutečnými evropskými občany. Pokud bychom o tyto svobody měli pod záminkou boje proti koronaviru přijít, bylo by to nesrovnatelně horší než nejhorší scénáře samotné pandemie.

Reálná účinnost takového omezení je navíc minimálně pochybná. Hranice pro cizince zavřela jen menší část států EU. ČR je unikátní v tom, že vlastním občanům zakazuje opuštění země, aniž by to zjevně mělo jakýkoli epidemiologický efekt. O něm je ovšem těžko hovořit i v případě uzavření hranic se zeměmi, které mají menší nebo podobný podíl nakažených na celkové populaci. Zůstává záhadou, proč stát brání českému občanovi vyjet třeba za prací třeba do Saska-Anhaltska, kde je šance na nakažení mnohem menší než například v Praze.

Budiž, po pár týdnech třeba ještě není úplně jasné, jak si která země s pandemií poradí, kde je situace slušná a kde jen čeká na výbuch. Pokud některé zemi důvěřuji, že si s pandemií poradí efektivněji než Česko, je to Německo. A představme si, že mám pravdu. Vážně plánuje vláda v takovém případě držet zavřené hranice do Německa ještě řadu následujících měsíců? Uvědomuje si náměstek Prymula, kolika lidem tímto rozhodnutím zničí život? Cesty přes hranice totiž nejsou jen zbytné „zájezdy“ třeba na adventní trhy v Norimberku, ale naprosto zásadní součástí každodenního života statisíců našich spoluobčanů.

Koho všechno vláda uzavřením hranic hází přes palubu?

Desetitisíce lidí, kteří žijí v Česku a pracují jinde, nejčastěji v Německu nebo Rakousku. (Ne, model tři týdny v práci bez rodiny, dva týdny v karanténě bez peněz skutečně není smysluplný.)
Desetitisíce lidí ve smíšených rodinách, kteří se s polovinou svých nejbližších mohou najednou spojit jen po Skypu.
Tisíce českých studentů na zahraničních univerzitách, tisíce vědců na špičkových pracovištích u nás i po celém světě, kteří se bez cestování nemohou obejít.
A v neposlední řadě čtvrt milionu našich občanů, které živí cestovní ruch. To je jen ta nejviditelnější úroveň.

Dalšími postiženými jsou zahraniční pracovníci v ČR. Dvě stě tisíc Slováků, sto padesát tisíc Ukrajinců, padesát tisíc Poláků – ti všichni se teď musí rozhodovat, zda přijít o živobytí, možná napořád, nebo zda se mnoho měsíců neuvidí se svými blízkými. Situace mých sousedů, milého ukrajinského páru, který si dlouho legálně vydělává v Česku, své malé děti ale nechal v péči prarodičů na Ukrajině, kam za nimi každé dva nebo tři měsíce jezdí, jistě není výjimečná. Kdo myslí na ty, jejichž práce vyžaduje pravidelný osobní kontakt s klienty, dodavateli a obchodními partnery za hranicemi? Jejichž podnikání se bez cizinců neobejde?

A pak jsou tu i méně obvyklé, ale ne méně dramatické situace. Čech, jehož exmanželka s dětmi se odstěhovala do Německa a on si je co dva týdny (a každé prázdniny) vyzvedává a vozí domů. Jiný Čech, který s rodinou bydlí ve Vídni, ale několikrát týdně dojíždí do Brna za prací špičkového vědeckého pracovníka. Laskavý čtenář si jistě dovede představit i desítky dalších podobných, a přitom odlišných problémů skutečých lidí a jejich rodin.

Nesmíme se připravit o svobodu

To možná nejsmutnější zjištění je však ještě někde jinde. Podle průzkumu společnosti STEM pro Seznam Zprávy celá třetina občanů České republiky volá po tom, že by omezení a kontroly na hranicích měly mít trvalejší podobu. Nejde tedy jen o pár křiklounů v diskusích na Novinkách, kteří blábolí o tom, že třicet let otevřených hranic stačilo, ale každý třetí náš spoluobčan považuje uzavřené hranice za cosi přínosného bez ohledu na počet zničených lidských osudů. Další téměř třetina lidí si přeje mít zavřené hranice „jen“ do konce roku…

Z otázky zavřených hranic je třeba udělat jedno z klíčových témat veřejné diskuse. Tato diskuse je a bude odborná-epidemiologická jen z menší části, na prvním místě půjde o diskusi politickou, završenou politickým rozhodnutím ležícím na bedrech volených politiků. Nenechme se pod záminkou bezpečnosti připravit o svobodu, protože jak známo, kdo mezi svobodou a bezpečností volí bezpečnost, přijde nakonec o oboje.

Publikováno na Pravém břehu

Nenechme se připravit o otevřené hranice!

Komentáře

Země, kterou vláda ničí víc než koronavirus

20. 3. 2020 Žádné komentáře

Tento týden se Českou republikou přelila vlna rouškování. Pod heslem „Roušky všem“ se nošení (ale i domácí šití a distribuce) roušek zakrývajících ústa a nos stalo postupně nejen právní povinností, ale i povinností společenskou vynucovanou nezřídka ošklivými pohledy i zvýšeným hlasem. Domácí výroba roušek je pěkným příkladem české schopnosti improvizovat a vzájemně si pomáhat tváří v tvář drastickému selhání vlády. Nesmíme přitom ovšem zapomínat, že kdyby dostatek roušek a respirátorů pro všechny vláda dávno zajistila, nařídila jejich nošení a nastavila systém masivního testování, mohla být pandemie dávno pod kontrolou, a to za cenu minimálních zásahů do běžného života společnosti.

Místo toho se ovšem vládní představitelé předhánějí, kdo přijde s drsnějším omezením a dá tak najevo, že právě on je ten kompetentní politik silné ruky, který bojuje s koronavirem jako sv. Jiří s drakem. Naposledy se takto „předvedl“ náměstek ministra zdravotnictví profesor Prymula, který začal přemítat o úplném zákazu vycházení, aniž by ovšem specifikoval, jak si takové opatření představuje.

Vzhledem k tomu, že v symbolické podobě platí plošná karanténa již dnes, můžeme se jen dohadovat, jak by v praxi další zpřísnění vypadalo. Předpokládám ovšem, že v nejlepší tradici české státní správy půjde o brutálně byrokratické opatření, které se opře v první řadě o udavače (pane esenbák, Máňa ze sousedního vchodu šla do obchodu podruhé, i když máme povoleno chodit jen jednou denně) a přes přetížení příslušníků Policie ČR bude prakticky nevymahatelné.

Drsná omezení bez praktického přínosu mají ovšem jedno obrovské riziko, na něž se v touze po akční vládě pevné ruky často zapomíná. Dávají smrtící ránu české ekonomice, která se už tak bude z koronaviru vzpamatovávat ještě velmi dlouho.

Každý živnostník nebo majitel malé firmy, který kvůli nesofistikovaným opatřením zbankrotuje, každý zaměstnanec, který přijde o práci, představuje na jedné straně výpadek příjmů státu (a to v nejširším slova smyslu, stejně tak o peníze přijdou třeba i zdravotní pojišťovny), a na druhé straně další nataženou ruku se slovy „vládo pomoz!“ Po zkušenostech šesti let vlád ANO a ČSSD asi nemusíme mít přílišná očekávání od toho, nakolik bude tato pomoc smysluplná, efektivní a jak rychle pomůže postiženým se zase postavit na vlastní ekonomické nohy.

Objevují se argumenty, že pro záchranu byť jediného života není žádná cena příliš veliká. To ovšem možná platí v morální filozofii, ale nikoli v reálné politice a ekonomice, a to ze dvou důvodů.

Za prvé: peníze, které budou ve veřejných rozpočtech chybět, se negativně podepíší na stavu zdravotnického systému. A při stagnaci (ale nám ve skutečnosti velmi reálně hrozí spíše zhoršování kvality a dostupnosti) budou umírat lidé. Onkologicky nemocní, kteří nedostanou extrémně drahou biologickou léčbu nebo nový preparát, který na český trh z rozpočtových důvodů přijde o dva roky později než na německý. Lidé s mozkovou mrtvicí nebo infarktem, pro které přijede sanitka příliš pozdě.

Pokud Němci zvládnou pandemii mnohem lépe než my (což je dost realistické očekávání), začnou se dramaticky rozevírat mzdové nůžky pro zdravotnický personál, v Německu se platy budou zvyšovat, u nás ne. Další lékaři a sestry tedy odejdou a budu chybět českým pacientům, zhorší se dostupnost péče a kvůli tomu budou opět umírat lidé.

Za druhé: chudoba zabíjí. Existuje řada studií, které dokazují souvislost mezi špatným zdravotním stavem a nízkou úrovní příjmů, vč. podstatně kratší doby dožití u těch nejchudších. Každý člověk, který se kvůli vládním opatřením propadne z nižší střední do nejchudší třídy, každá rodina, která skončí na ubytovně, každý nový bezdomovec, představují také oběti. Nikoli koronaviru, ale nekompetentního boje proti němu.

Ano, tito mrtví jsou na první pohled hůř spočitatelní než ti na koronavirus a neobjevují se v každodenně aktualizovaných tabulkách v televizi. Ale nejsou o nic méně reální.

Publikováno na Info.cz

https://www.info.cz/nazory/klusacek-zeme-kterou-vlada-nici-vic-nez-koronavirus

Komentáře

Zajištění dostupnosti služeb? Příliš málo, příliš pozdě

15. 4. 2019 Žádné komentáře

Když jsem se dočetl, že ministr zdravotnictví plánuje sledovat dostupnost zdravotních služeb, musel jsem se podívat do kalendáře, abych se přesvědčil, zda není prvního dubna. Vzápětí jsem si tamtéž pro jistotu ověřil, že ministr Vojtěch s tímto objevem přichází skutečně v roce 2019.

Nařízení vlády o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb je totiž účinné v současné podobě od 1. ledna 2013, z toho od 29. ledna 2014 (tedy přes pět let) je Ministerstvo zdravotnictví v držení stran současné vládní koalice. O problematice dostupnosti zdravotních služeb se diskutuje ještě podstatně delší dobu, ostatně tato diskuse vedla ke vzniku samotného nařízení.

Je tedy jistě na místě údiv, že tři poslední ministři zdravotnictví neprojevili doposud žádný zájem o to, jestli zdravotní pojišťovny plní jednu z nejdůležitějších povinností – tedy zda zajišťují pro své pojištěnce dostupné zdravotní služby. Ministerstvo zdravotnictví v tom rozhodně není bezmocné (i když kdyby byly přijaty již připravené zákony z doby Tomáše Julínka, mělo by v ruce mnohem silnější a jednoznačnější nástroje) a přesto očividně doposud nekonalo. Jakkoli mohli a měli konat úředníci ze sekce zdravotního pojištění, konečná odpovědnost vždy dopadá na ministra. Současný ministr navíc v předchozím volebním období měl na starosti oblast zdravotnictví jako poradce ministra financí, takže jeho podíl na současném stavu skutečně není zanedbatelný.

Úmysl zahájit ve spolupráci s Ministerstvem financí kontroly je jistě pěkný, ačkoli velmi opožděný, ale chybí říct, co bude následovat, pokud se kontrolou zjistí, že v České republice existují oblasti, v nichž pojištěnci dostupnou zdravotní péči nemají. Současná legislativa (zejména zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) je totiž v možnosti tlaku Ministerstva zdravotnictví na zdravotní pojišťovny dosti neflexibilně konstruovaná: asi těžko kvůli nedostatku stomatologů ve Šluknovském výběžku bude kupříkladu na VZP uvalena nucená správa, odpovídající finanční penalizace je pak velmi problematická.

Zkrátka a dobře: opět se ukazuje, že činnost současného Ministerstva zdravotnictví lze popsat jako „příliš málo, příliš pozdě“. Dobrý úmysl nemůže zahladit mnohaleté zpoždění ani naprostou praktickou a legislativní nepřipravenost. Nezbývá tedy než doufat, že některý z příštích ministrů zdravotnictví konečně pochopí, že bez komplexní, promyšlené a propracované reformy systému zdravotního pojištění se české zdravotnictví neobejde.

Publikováno na Zdravotnickém deníku 15. 4. 2019

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zajisteni-dostupnosti-sluzeb-prilis-malo-prilis-pozde/

Komentáře

Zákon o šarlatánech aneb tudy cesta nepovede

17. 1. 2019 Žádné komentáře

Tomáš Cikrt v rámci Legislativního monitoringu Zdravotnického deníku obsáhle rozebral klíčová ustanovení navrhovaného zákona o léčitelích. A že je věru, co rozebírat – úprava myslí na vše, od registrace, přes léčitelskou dokumentaci až po sankce pro případ, kdy by snad někdo chtěl poskytovat léčitelské služby takříkajíc nadivoko. Je ovšem smutný pohled na práci ministerských legislativců, z nichž mnoho znám a vážím si jich, kterou nelze než okomentovat slavnou větou z Pelíšků „Teda to muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost, co“!

Český právní řád (a ostatně i právní řády prakticky všech vyspělých zemí) z dobrého důvodu definuje, co jsou to zdravotní služby, a kdo je může poskytovat. Klade také přísné nároky na věcné vybavení poskytovatele a stanoví poskytovatelům významné administrativní povinnosti. Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci a získat informovaný (!) souhlas není jen promyšlenou byrokratickou šikanou lékařů, ale nezbytným nástrojem, jak ověřit, že byla péče poskytována lege artis, tedy v souladu s vědeckým poznáním, a že pacient věděl, jaké jsou přínosy i rizika služby. Je zcela absurdní podobné povinnosti stanovovat i léčitelům.

Budou si nechávat od svých klientů podepisovat informovaný souhlas začínající větou „beru na vědomí, že daný postup je v rozporu s fyzikálními zákony“? A v dokumentaci se dočteme „kroužil jsem virgulí nad třetí čakrou a pronášel magickou formuli abrakadabra“? Bude magická formule „abrakadabra“ považována za postup lege artis (pharmacopolam circumforaneum), zatímco „simsalabim“ již bude příznakem neodborné péče? Bude v rámci zpřísňování zákona, které je trendem prakticky ve všech oblastech veřejného práva, příští novela obsahovat i zkoušky, zda léčitelé znají správné postupy pro ovládnutí sil vědou nezjistitelných v souladu s jejich vybraným odvětvím? Budou mezi povolená odvětví zahrnuta i kouzla z Harryho Pottera (zlomeniny se léčí kouzlem Ferula, nikoli Reparo!). Doufejme, že nikoli.

Návrh zákona zjevně představuje spíše karikaturu vhodnou pro humoristickou rubriku studentského časopisu právnické fakulty, než seriozní právní předpis. To ovšem není (jako by to nestačilo) jeho největší problém. Zásadním rizikem zákona je matoucí sdělení vůči pacientům. Zatímco pojmovým znakem léčitele je fakt, že jeho činnost není založena na vědeckém poznání a neexistují proto důkazy o její přínosnosti z hlediska zdravotního stavu (ba dokonce jsou důkazy o tom, že tvrzení léčitelů jsou v rozporu s fyzikálními zákony), splněním primitivních podmínek získává takový léčitel mocný marketingový nástroj – státní uznání. Stát tím pacientům říká „ano, jsou zde lékaři, které uznávám a registruji, stejně ale uznávám a registruji i léčitele, ti i ti se snaží o zlepšení zdravotního stavu.“ Že tak jedni činí v souladu a druzí v rozporu s vědeckým poznáním, to už zůstane spíše v poznámce pod čarou.

V době, kdy se rozmáhá zpochybňování evidence based medicine (EBM), kdy čakrabáby, biomatky a lesany svým odporem proti očkování u dětí vyvolaly největší epidemie spalniček a jiných chorob za mnoho desetiletí, kdy se Čína (bohužel za asistence i některých vlivných českých politiků) snaží tlačit svou tzv. tradiční čínskou medicínu jako relevantní alternativu medicíny západní, je jakákoli legitimizace pavědeckých metod v péči o zdraví ze strany státu jednoznačně škodlivé a nebezpečné.

Nevolám po zákazu léčitelů a jejich postihování, pokud se nedopouštějí činů již dnes trestných, pokud nepřesvědčují nemocné, aby ukončili léčbu metodami EBM, pokud nezneužívají citlivé postavení pacientů, jimž lékaři sdělili nepříznivou diagnózu, aby je obrali o poslední úspory. Ale stát jim nesmí přidávat ani gram vážnosti tím, že by je registroval, uznával a kladl na ně jakékoli požadavky. Nemocný, který překročí práh léčitelovy kanceláře, musí vědět, že se dobrovolně vzdává ochrany státu, který jinak přísnými požadavky na vzdělání a podmínky poskytování zdravotních služeb garantuje a vymáhá jejich kvalitu.

Zákon o léčitelích je nejen zbytečný, ale i velmi nebezpečný. Jako takový by nejenže neměl být přijat, ale pokud jej přeci jen současná vláda ve své snaze každému hodit nějakou kostičku prosadí, jakákoli další by měla považovat za významnou prioritu jeho co nejrychlejší zrušení bez náhrady.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zakon-sarlatanech-aneb-tudy-cesta-nepovede/

Komentáře

Vláda je neschopná zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné

18. 10. 2017 Žádné komentáře

Končící vláda českému zdravotnictví mírně řečeno příliš nepomohla. Likvidace skvěle fungujícího systému letecké záchranné služby, zrušení regulačních poplatků, neschopnost investovat do přímo řízených organizací, škrcení příjmů soukromých lékařů ani zbabrané novely vzdělávacích zákonů ale nejsou tím nejhorším důsledkem čtyřletého působení ČSSD (a prostřednictvím náměstků a ředitelů odborů i ANO a KDU-ČSL) na Ministerstvu zdravotnictví. Kdybych ale měl vybrat nejhorší selhání, které reálně připravuje pacienty o život, bude to neschopnost zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné.

Ministerstvo zdravotnictví (a občas i zástupci Ministerstva financí) s oblibou ukazuje graf růstu výdajů na tzv. centrová léčiva – nejdražší léky pro nejtěžší omezení, jež předepisují pouze určená superspecializovaná centra. Přitom se tváří, jako by šlo o „problém, který je třeba řešit“. Ve skutečnosti ale jde o logický důsledek pozitivního jevu – farmaceutické firmy dávají na trh nová a nová léčiva, která zachraňují nebo prodlužují život tisícům nemocných s rakovinou, leukémií, roztroušenou sklerózou, revmatickou artritidou a dalšími chorobami, o které nikdo z nás nestojí a přitom se s nimi mnoho z nás v životě potká. Vývoj a testování těchto léků trvá 10-15 let a stojí i přes miliardu dolarů, leckteré navrhované léky pak končí např. kvůli vedlejším účinkům ve fázi klinického hodnocení a stamilionové investice padnou vniveč. Těžko se pak divit, že terapie takovými léky (tím spíš, pokud jsou přínosem jen pro menší skupiny pacientů) stojí desetitisíce či statisíce korun měsíčně. Na druhou stranu tu máme díky Tomáši Julínkovi referenční systém stanovování cen a úhrad, díky němuž výdaje veřejného zdravotního pojištění na „obyčejné“ léky klesají (mezi léty 2009-16 o téměř čtvrtinu).

Český právní řád má na první pohled celkem robustní systém, jak vstup moderních léků do systému úhrady z veřejného zdravotního pojištění zajistit. V zákoně č. 48/1997 Sb. a vyhlášce č. 376/2011 Sb., je upravena časově omezená a dalšími přísnými podmínkami svázaná možnost úhrady pro vysoce inovativní léčivé přípravky, pro něž je charakteristické, že jsou z povahy věci dražší než alternativní (ve smyslu doposud dostupná) léčba či nemají žádnou alternativu v podobě léčivého přípravku. Jako určitou záchrannou brzdu pak zákon o veřejném zdravotním pojištění obsahuje ust. §16 dle něhož „Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“

Je třeba připustit, že pro velkou část pacientů tento systém funguje. Jenže ne pro každého. A pokud se to stane vám, vaší rodině nebo nejbližším přátelům, asi vás nebude příliš zajímat, že plno jiných pacientů přístup k léčbě má. V červenci se v médiích objevil případ, kdy úhradu úplně ztratila biologická léčba pro ženy ve čtvrtém stádiu rakoviny prsu, takových je podle Národního onkologického registru v ČR 3307. V září pak částečný úspěch pacienta, který soudní cestou vymohl opětovný přezkum rozhodnutí, kterým VZP zamítla úhradu podle §16. Tento týden pak další případ pacienty s rakovinou, která musí co tři týdny platit téměř 100 000 Kč za svou léčbu. Všeobecná zdravotní pojišťovna argumentuje tím, že 90 procent žádostí podle §16 vyhoví. Zbylých 10 procent ovšem představuje stále 1400 pacientů, jejichž ošetřující lékař (renomovaný specialista ze superspecializovaného centra!) je přesvědčen, že konkrétní terapie je jediná možná, ale VZP ji hradit odmítne. Někteří se možná domůžou svých práv soudní cestou, ale při léčbě nejvážnějších onemocnění, kdy jde o každý týden, je mnohaměsíční čekání na pravomocný rozsudek často samo o sobě rozsudkem smrti. Týmem Tomáše Julínka připravená úprava stálého rozhodčího soudu, který by tyto spory řešil prioritně a minimem formalit v řádu dnů či jednotek týdnů, padla pod stůl bez náhrady už před 8 lety.

Ve snaze šlápnout na brzdu rostoucím nákladům na moderní léčbu navíc Ministerstvo zdravotnictví připravuje další zpřísnění požadavků na úhradu vysoce inovativních léčiv. Další tisíce pacientů se tak nedostanou k existující léčbě, která může znamenat jejich vyléčení nebo aspoň prodloužení života. Jenže právě v tom spočívá často omílaná solidarita a bezplatnost českého zdravotnictví: ne v solidaritě úplně zdravých s těmi, co mají chřipku, ale v solidaritě s těmi, jejichž léčba nejvážnějších nemocí stojí tolik, že si to bez prodeje střechy nad hlavou nemůže drtivá většina občanů ČR dovolit. A právě to také byla logika současnou koalicí zrušených regulačních poplatků: každý sice, když půjde k lékaři nebo do lékárny něco málo zaplatí, ale pokud bude vážně nemocný, dostane se k nejlepší dostupné léčbě. Sociální demokracie (ve spolupráci s ANO a KDU-ČSL, pod jejímž náměstkem jsou mj. odbory zdravotního pojištění, farmacie i Státní ústav pro kontrolu léčiv) však prosazuje opačný přístup – paralen při chřipce zdarma, za rakovinu si ale připlatíte.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vlada-neschopna-zajistit-dostupnost-moderni-lecby-nejvazneji-nemocne/

Komentáře

Vládní koalice chce šetřit na lécích pro vážně nemocné

4. 11. 2016 Žádné komentáře

V Poslanecké sněmovně se aktuálně projednává návrh zákona o léčivech, k němuž předseda zdravotního výboru Vyzula přidal svůj pozměňovací návrh, jenž má za cíl významně zpomalit nárůst nákladů na léčbu centrovými léky, které raketově rostou. Tedy… Raketově podle poslance Vyzuly a ministra Němečka, který se vrhl do podpory tohoto návrhu s vervou až nebývalou, uvážíme-li, že běžně se sociálnědemokratický ministr s koaličními kolegy z ANO neshodne ani na tom, který je den v týdnu.

V absolutních číslech situace zdaleka tak dramatická není. Nárůst o 3,8 mld. Kč za pět let jistě není zanedbatelný, pořád ale jde o třetinu méně peněz, než o které připravila tato vláda české zdravotnictví zrušením regulačních poplatků. Anebo něco málo přes polovinu nárůstu nákladů v důsledku navýšení tabulkových platů nemocničních lékařů od 1. 1. 2017. V kontextu cca 250 mld. Kč ročně, které systémem veřejného zdravotního pojištění protečou, jde asi o 1,5%. Jsou to přitom léčiva sloužící pro léčbu nejzávažnějších onemocnění onkologických, hematologických a hematoonkologických (zejména leukémie), neurologických a dalších. Mohou se předepisovat jen ve vybraných superspecializovaných centrech (těch onkologických pro dospělé je v ČR 15) a zásadním způsobem zkvalitňují péči o nejvážněji nemocné pacienty. S ohledem na diagnózy, na které se centrové léky používají, se dá celkem jednoznačně vyloučit jejich zneužívání, plýtvání, předepisování více než je potřeba atp., jak to známe u běžných léků, které si vyzvedáváme v lékárně. Jen nespotřebovaných a vyhozených léků je přitom v českém zdravotnictví každý rok za 1,2 mld. Kč, o slibu ministra Němečka ušetřit na zdravotnických prostředcích 6 mld. Kč ročně (v čemž nepodnikl nic) ani nemluvě.

Centrové léky jsou samozřejmě velmi nákladné, ale zároveň představují zdaleka nejefektivnější způsob, jak konkrétní velmi závažné nemoci léčit. A nejde samozřejmě jen o nějakou dojmologii. Registry České onkologické společnosti JEP, údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu jasně ukazují, že právě vysoce inovativní léky, které z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění u nás nazýváme centrové, měly podstatný podíl na prodloužení průměrného věku dožití v České republice. Podobné statistiky pak existují i v dalších zemích. Jasně přitom prokazují ještě jednu věc: v zemích, kde jsou inovativní (centrové) léky rychle dostupné (tedy co nejdříve po provedení potřebných administrativních úkonů), jako třeba v Německu, roste věk dožití znatelně rychleji než tam, kde jsou jim kladeny v cestě k pacientům umělé překážky, jakkoli třebas i z pochopitelných ekonomických důvodů, např. ve Francii či, přiznejme si upřímně, v České republice. Ve snaze o dosažení co nejnižších cen léčiv jsme už jednou málem vylili s vaničkou i dítě. Kvůli stanovování úhrady na úrovni nejnižších cen v EU začala být řada léčivých přípravků v ČR nedostupná, prostě se přestalo vyplácet distributorům je sem vůbec vozit (anebo obratem skončily za hranicemi v rámci reexportů). Nebylo by od věci se poučit a přestat se honit za úsporami
na úkor pacientů.

Současná koalice pak místo toho, aby vymýšlela, jak na český trh co nejrychleji přivést vysoce inovativní léčiva tak, aby co nejdříve a nejefektivněji mohly zachraňovat, prodlužovat nebo alespoň
zkvalitňovat zbytek života vážně nemocným pacientům, hledá cesty, jak na těchto pacientech ušetřit, hlavně když paralen na předpis zůstane nadále bez doplatku. Ano, pacientů léčených za roky 2009-15 není podle údajů ministerstva ani 100 000. To asi není pro současnou vládu dostatečně zajímavá voličská skupina. Jenže když pacientovi sdělí lékař krutou, třeba onkologickou diagnózu, začne ho zajímat jediné: jak se co nejdříve dostat k nejefektivnější léčbě. Řekli by pánové Vyzula a Němeček i takovému pacientovi do očí: sorry, na vás musíme ušetřit, lék sice existuje, ale povolíme mu vstup na náš trh až za dva roky, když ho výrobce zlevní?

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vladni-koalice-chce-setrit-na-lecich-pro-vazne-nemocne-rekne-jim-to-do-oci/

1 2 Další »