Vstřícné zdravotnictví!

I když jsme za posledních 30 let urazili velký kus cesty od paternalistického přístupu nemocnice na kraji města k modernímu vztahu, kde pacient je středobodem, a tedy i klíčovým aktérem péče, něco se podařilo už přijetím zákona o zdravotních službách, řada konkrétních kroků ale stále chybí. Vláda těžko může vnutit svou představu nemocnicím krajským nebo soukromým, ale může připravit podmínky a ve svých – přímo řízených nemocnicích ukázat, jak se to dá také dělat. Ministerstvo by se u svých nemocnic mělo povinně vrátit k projektu Kvalita očima pacientů, jenž hodnotí právě přístup nemocnic k pacientům a jejich subjektivní spokojenost. Ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami měla vzniknout jednotná platforma pro objednávání pacientů k plánovaným vyšetřením a zákrokům. Objednávání na konkrétní čas také musí být respektováno – ne, opravdu není normální a nutné, aby objednaný pacient čekal několik hodin. Zkvalitnit je ostatně potřeba celou “zákaznickou zkušenost” pacienta v jeho cestě po zdravotnickém zařízení. Nemusí to stát mnoho, velká část jsou organizační opatření, lepší a srozumitelnější informace nebo standardy chování zdravotnických pracovníků a jejich vzdělání v této oblasti, rozdíl pro pacienta je ale obrovský. Tohle je další bod, který se nedá splnit jedním legislativním nebo exekutivním rozhodnutím. Je to práce na řadu let postupných změn, ale právě proto je nejvyšší čas se do toho pořádně pustit. #Zdraví25

Continue Reading

Mrtvě narozený pes

Ministerstvo zdravotnictví nás obdařilo Protiepidemickým systémem ČR, tedy „psem“. Tuhle zkratku si zjevně na odboru komunikace zamilovali natolik, že k ní připravili i grafiku s tu spokojeně slintajícím zeleným, tu zlobně vrčícím fialovým dobrmanem. Inu, není divu, že se do svého nového vynálezu zamilovali, opozice i odborná veřejnost po nich chtěli konkrétní systém opatření založený na datech už dávno. Jenže ono to tak docela nevyšlo. Tenhle pes se narodil mrtvý.

Už jinde jsem psal, že klíčovým faktorem účinnosti protiepidemických opatření je důvěryhodnost toho, kdo je vydává a tvoří. PES ovšem přispěl spíše k dalšímu poklesu důvěryhodnosti Ministerstva zdravotnictví, je-li to vůbec možné. Těžko tomu mohlo být jinak, když na oficiálních stránkách je index rizika (klíčový souhrnný ukazatel) uveden jako 70, na těch samých stránkách je číslu 70 přiřazen stupeň opatření červený – ten bychom tu teoreticky měli mít už od 9. listopadu, ale místo toho máme stupeň opatření přísnější, tedy fialový. To nemluvím o skutečnosti, že hned první grafika na stránkách naznačuje, že se míra rizika a tedy opatření bude počítat podle krajů. Celá ČR je ovšem ve fialové barvě, i když situace v Praze odpovídá spíše oranžové. Do toho pak přišly úpravy opatření tak nějak „mimo tabulku“, nejspíš rozhodnuté na základě kdovíjakého lobbování. Ať hledám, jak hledám, otevření psích salonů v „psí“ tabulce najít neumím. Zdá se tedy, že z vládního psa se nám hned v prvním týdnu stal spíše kočkopes.

A to jsou prosím zjištění jen z titulní stránky celého systému. Pokud rozkliknu „Matici opatření“, mám rázem problémy věřit nejen Ministerstvu zdravotnictví, ale i vlastním očím. Ústředním problémem je samozřejmě to, že pro nařízení opatření i v nejmírnější úrovni rizika, tedy zelené, je třeba nouzového stavu. To je ovšem zjevně nerealistický předpoklad, v případě desítek pozitivních testů denně by musel za každým vládním poslancem stát pan Faltýnek s karabáčem, aby je donutil prohlasovat nouzový stav.

Jedním z klíčových požadavků na moderní medicínu je to, aby byla založená na důkazech. Velká část konkrétních opatřeních v tabulce Ministerstva zdravotnictví ovšem žádnou evidence neviděla ani z rychlíku. Nejflagrantnějším příkladem je ovšem zákaz nočního vycházení. Zrnko logiky v podobě snahy o zamezení domácích večírků bylo naprosto zahlušeno faktem, že takový zákaz je v praxi nevymahatelný. Musí v sobě samozřejmě obsahovat řadu výjimek (např. pro výkon povolání), do nichž se ovšem s trochou snahy vejde prakticky každý. Třeba milion držitelů živnostenského oprávnění, kteří si stanovují pracovní dobu sami. De iure drastický zásah do osobních svobod se tak de facto stává bezzubým ratlíkem, který možná obtěžuje zápachem, ale ve skutečnosti žádný efekt nemá.

Další opatření jsou pak zjevně provirová. Pokud je cílem snížit počet blízkých kontaktů, nelze se tomuto cíli snad vyhnout efektivněji, než když omezím otevírací dobu obchodů. Zatímco v oranžovém stupni se člověk v rizikové skupině mohl vyhnout frontám návštěvou třeba non-stop hypermarketu, ve vyšším – červeném stupni má smůlu a musí se mačkat před obchodem pěkně společně se všemi ostatními nakupujícími. Ideálně ještě v sobotu odpoledne, když počty nakupujících zvedají i ti, kteří by jinak vyrazili do krámu až v neděli. Z podobného ranku je omezení úředních hodin vycházející zjevně z názoru, že občan si návštěvu úřadu užívá, chodí na úřad často, opakovaně, zbytečně, vlastně v jakési frivolní touze po vřelém lidském kontaktu s milým úředníkem. Jinak si totiž nelze vysvětlit úvahu, která vedla úředníky Ministerstva zdravotnictví (či snad samotného ministra?) k závěru, že omezením úřední doby se sníží počet kontaktů. Nekonečné fronty na úřadech dokládají mírně řečeno nesprávnost této úvahy.

V posledních dnech je ve veřejném prostoru živě diskutované omezení počtu zákazníků podle počtu čtverečních metrů. Odhlédneme-li od zjevných mezer jako jsou např. děti, nebylo by to možná úplně nesmyslné opatření. Ministerstvo se ovšem neobtěžovalo zdůvodnit, jaktože je v ČR coronavirus nakažlivější než v jiných evropských zemích, kde stačí na jednoho nakupujícího 10 m2. K aktivnímu managementu front vevnitř i venku mě napadá jediné: viděl doc. Blatný někdy klasickou venkovskou one-(wo)man-show COOPu na venkově, která zavírá v pondělí, středu a pátek v 15.00?

Nejpalčivější otázka kolem obchodů ovšem přetrvává z doby před-psí, omezením kapacity obchodů je pouze posílena: jaktože si můžu koupit boty nebo severskou detektivku v hypermarketu Albert, ale nikoli v malém krámku s obuví či knihami? Jsem milovník antikvariátů, ale málokdy jsem v něm potkal někoho jiného než personál, frontu jsem tam nezažil nikdy. Skutečně je menší riziko nákazy v managované frontě v hypermarketu než v obchůdku, kde jsem sám s prodavačem?

Totéž ostatně platí i pro muzea a galerie. Já chápu, že pro některé úředníky to je provozovna k nerozeznání od herny, ale skutečně je nutné i normálně obvykle poloprázdné galerie ve dvou nejvyšších stupních rizika úplně zavírat? Nestačilo by omezit počet návštěvníků podle počtu metrů čtverečních podlahové plochy? Divadla jsou na tom ještě hůř, ta budou zavřena i v prostředním stupni. Opravdu je to pro zarouškované diváky sedící obsedadlo takové riziko? Prof. Prymula ještě v říjnu tvrdil, že divadla při dodržení určitých opatření bezpečná. Co se od té doby změnilo? Máme nové studie, silná data?

Mnoho otázek, žádné odpovědi, mnoho zákazů, žádná důvěryhodnost. Ministerstvo zdravotnictví při vytváření důvěryhodné a relevantní matice rizik a opatření opět selhalo. Neříkám to rád, protože věřím, že důvěryhodná a tedy dobrovolně dodržovaná opatření jsou nejúčinnějším nástrojem boje proti pandemii.

Publikováno na Zdravotnickém deníku 18. 11. 2020 https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/mrtve-narozeny-pes/

Continue Reading

Nenechme se připravit o otevřené hranice!

Když se kácí les, létají třísky. Zdá se, že tohle přísloví si vybral náměstek ministra zdravotnictví Prymula jako motto svého působení v čele Ústředního krizového štábu. Když se bojuje proti koronaviru, prostě se ničí lidské životy. O tom, že mimořádná opatření nutná k omezení růstu případů nákazy omezují některá lidská práva legitimně a legálně asi netřeba pochybovat, krizový zákon s tím ostatně výslovně počítá, smysl některých omezení ale zůstává minimálně pochybný.

Asi nejkontroverznějším omezením v tomto smyslu je úplné uzavření hranic pro volný pohyb osob (zboží stále přes hranice putuje, i když pouze vozidly mezinárodní kamionové dopravy). Legrace a jistý optimismus ovšem člověka musí přejít v situaci, kdy slyší v médiích opakovat plukovníka v.v. Prymulu tvrzení, že hranice budou uzavřeny ještě rok či dva a minimálně pro letošek je třeba úplně zapomenout na „zájezdy“. O to horší je pak významné mlčení – kdo mlčí, zdá se, že souhlasí – od těch, které jsme na rozdíl od prof. Prymuly demokraticky zvolili, aby rozhodovali a nesli odpovědnost, tedy od ministrů a zákonodárců.

Proč nesmíme ven?

Za poslední tři desítky let jsme se učili žít v otevřeném světě. Hranice jsme nejprve překračovali jen rychlým ukázáním pasu a v posledních dvanácti letech jsme si je zvykli ignorovat úplně. Pro statisíce lidí je běžné vyrážet na nákupy do německých supermarketů, pracovat v rakouských firmách anebo si pořídit chalupu pár kilometrů za slovenskou hranicí. Někdo jezdí do německého autoservisu, jiný zas opravuje Rakušanům kapající kohoutky. Desítky tisíc českých studentů zažilo semestr nebo dva na univerzitách v EU. Stali jsme se v praxi, když už ne cítěním, skutečnými evropskými občany. Pokud bychom o tyto svobody měli pod záminkou boje proti koronaviru přijít, bylo by to nesrovnatelně horší než nejhorší scénáře samotné pandemie.

Reálná účinnost takového omezení je navíc minimálně pochybná. Hranice pro cizince zavřela jen menší část států EU. ČR je unikátní v tom, že vlastním občanům zakazuje opuštění země, aniž by to zjevně mělo jakýkoli epidemiologický efekt. O něm je ovšem těžko hovořit i v případě uzavření hranic se zeměmi, které mají menší nebo podobný podíl nakažených na celkové populaci. Zůstává záhadou, proč stát brání českému občanovi vyjet třeba za prací třeba do Saska-Anhaltska, kde je šance na nakažení mnohem menší než například v Praze.

Budiž, po pár týdnech třeba ještě není úplně jasné, jak si která země s pandemií poradí, kde je situace slušná a kde jen čeká na výbuch. Pokud některé zemi důvěřuji, že si s pandemií poradí efektivněji než Česko, je to Německo. A představme si, že mám pravdu. Vážně plánuje vláda v takovém případě držet zavřené hranice do Německa ještě řadu následujících měsíců? Uvědomuje si náměstek Prymula, kolika lidem tímto rozhodnutím zničí život? Cesty přes hranice totiž nejsou jen zbytné „zájezdy“ třeba na adventní trhy v Norimberku, ale naprosto zásadní součástí každodenního života statisíců našich spoluobčanů.

Koho všechno vláda uzavřením hranic hází přes palubu?

  • Desetitisíce lidí, kteří žijí v Česku a pracují jinde, nejčastěji v Německu nebo Rakousku. (Ne, model tři týdny v práci bez rodiny, dva týdny v karanténě bez peněz skutečně není smysluplný.)
  • Desetitisíce lidí ve smíšených rodinách, kteří se s polovinou svých nejbližších mohou najednou spojit jen po Skypu.
  • Tisíce českých studentů na zahraničních univerzitách, tisíce vědců na špičkových pracovištích u nás i po celém světě, kteří se bez cestování nemohou obejít.
  • A v neposlední řadě čtvrt milionu našich občanů, které živí cestovní ruch. To je jen ta nejviditelnější úroveň.

Dalšími postiženými jsou zahraniční pracovníci v ČR. Dvě stě tisíc Slováků, sto padesát tisíc Ukrajinců, padesát tisíc Poláků – ti všichni se teď musí rozhodovat, zda přijít o živobytí, možná napořád, nebo zda se mnoho měsíců neuvidí se svými blízkými. Situace mých sousedů, milého ukrajinského páru, který si dlouho legálně vydělává v Česku, své malé děti ale nechal v péči prarodičů na Ukrajině, kam za nimi každé dva nebo tři měsíce jezdí, jistě není výjimečná. Kdo myslí na ty, jejichž práce vyžaduje pravidelný osobní kontakt s klienty, dodavateli a obchodními partnery za hranicemi? Jejichž podnikání se bez cizinců neobejde?

A pak jsou tu i méně obvyklé, ale ne méně dramatické situace. Čech, jehož exmanželka s dětmi se odstěhovala do Německa a on si je co dva týdny (a každé prázdniny) vyzvedává a vozí domů. Jiný Čech, který s rodinou bydlí ve Vídni, ale několikrát týdně dojíždí do Brna za prací špičkového vědeckého pracovníka. Laskavý čtenář si jistě dovede představit i desítky dalších podobných, a přitom odlišných problémů skutečých lidí a jejich rodin.

Nesmíme se připravit o svobodu

To možná nejsmutnější zjištění je však ještě někde jinde. Podle průzkumu společnosti STEM pro Seznam Zprávy celá třetina občanů České republiky volá po tom, že by omezení a kontroly na hranicích měly mít trvalejší podobu. Nejde tedy jen o pár křiklounů v diskusích na Novinkách, kteří blábolí o tom, že třicet let otevřených hranic stačilo, ale každý třetí náš spoluobčan považuje uzavřené hranice za cosi přínosného bez ohledu na počet zničených lidských osudů. Další téměř třetina lidí si přeje mít zavřené hranice „jen“ do konce roku…

Z otázky zavřených hranic je třeba udělat jedno z klíčových témat veřejné diskuse. Tato diskuse je a bude odborná-epidemiologická jen z menší části, na prvním místě půjde o diskusi politickou, završenou politickým rozhodnutím ležícím na bedrech volených politiků. Nenechme se pod záminkou bezpečnosti připravit o svobodu, protože jak známo, kdo mezi svobodou a bezpečností volí bezpečnost, přijde nakonec o oboje.

Publikováno na Pravém břehu

Continue Reading

Země, kterou vláda ničí víc než koronavirus

Tento týden se Českou republikou přelila vlna rouškování. Pod heslem „Roušky všem“ se nošení (ale i domácí šití a distribuce) roušek zakrývajících ústa a nos stalo postupně nejen právní povinností, ale i povinností společenskou vynucovanou nezřídka ošklivými pohledy i zvýšeným hlasem. Domácí výroba roušek je pěkným příkladem české schopnosti improvizovat a vzájemně si pomáhat tváří v tvář drastickému selhání vlády. Nesmíme přitom ovšem zapomínat, že kdyby dostatek roušek a respirátorů pro všechny vláda dávno zajistila, nařídila jejich nošení a nastavila systém masivního testování, mohla být pandemie dávno pod kontrolou, a to za cenu minimálních zásahů do běžného života společnosti.

Místo toho se ovšem vládní představitelé předhánějí, kdo přijde s drsnějším omezením a dá tak najevo, že právě on je ten kompetentní politik silné ruky, který bojuje s koronavirem jako sv. Jiří s drakem. Naposledy se takto „předvedl“ náměstek ministra zdravotnictví profesor Prymula, který začal přemítat o úplném zákazu vycházení, aniž by ovšem specifikoval, jak si takové opatření představuje.

Vzhledem k tomu, že v symbolické podobě platí plošná karanténa již dnes, můžeme se jen dohadovat, jak by v praxi další zpřísnění vypadalo. Předpokládám ovšem, že v nejlepší tradici české státní správy půjde o brutálně byrokratické opatření, které se opře v první řadě o udavače (pane esenbák, Máňa ze sousedního vchodu šla do obchodu podruhé, i když máme povoleno chodit jen jednou denně) a přes přetížení příslušníků Policie ČR bude prakticky nevymahatelné.

Drsná omezení bez praktického přínosu mají ovšem jedno obrovské riziko, na něž se v touze po akční vládě pevné ruky často zapomíná. Dávají smrtící ránu české ekonomice, která se už tak bude z koronaviru vzpamatovávat ještě velmi dlouho.

Každý živnostník nebo majitel malé firmy, který kvůli nesofistikovaným opatřením zbankrotuje, každý zaměstnanec, který přijde o práci, představuje na jedné straně výpadek příjmů státu (a to v nejširším slova smyslu, stejně tak o peníze přijdou třeba i zdravotní pojišťovny), a na druhé straně další nataženou ruku se slovy „vládo pomoz!“ Po zkušenostech šesti let vlád ANO a ČSSD asi nemusíme mít přílišná očekávání od toho, nakolik bude tato pomoc smysluplná, efektivní a jak rychle pomůže postiženým se zase postavit na vlastní ekonomické nohy.

Objevují se argumenty, že pro záchranu byť jediného života není žádná cena příliš veliká. To ovšem možná platí v morální filozofii, ale nikoli v reálné politice a ekonomice, a to ze dvou důvodů.

Za prvé: peníze, které budou ve veřejných rozpočtech chybět, se negativně podepíší na stavu zdravotnického systému. A při stagnaci (ale nám ve skutečnosti velmi reálně hrozí spíše zhoršování kvality a dostupnosti) budou umírat lidé. Onkologicky nemocní, kteří nedostanou extrémně drahou biologickou léčbu nebo nový preparát, který na český trh z rozpočtových důvodů přijde o dva roky později než na německý. Lidé s mozkovou mrtvicí nebo infarktem, pro které přijede sanitka příliš pozdě.

Pokud Němci zvládnou pandemii mnohem lépe než my (což je dost realistické očekávání), začnou se dramaticky rozevírat mzdové nůžky pro zdravotnický personál, v Německu se platy budou zvyšovat, u nás ne. Další lékaři a sestry tedy odejdou a budu chybět českým pacientům, zhorší se dostupnost péče a kvůli tomu budou opět umírat lidé.

Za druhé: chudoba zabíjí. Existuje řada studií, které dokazují souvislost mezi špatným zdravotním stavem a nízkou úrovní příjmů, vč. podstatně kratší doby dožití u těch nejchudších. Každý člověk, který se kvůli vládním opatřením propadne z nižší střední do nejchudší třídy, každá rodina, která skončí na ubytovně, každý nový bezdomovec, představují také oběti. Nikoli koronaviru, ale nekompetentního boje proti němu.

Ano, tito mrtví jsou na první pohled hůř spočitatelní než ti na koronavirus a neobjevují se v každodenně aktualizovaných tabulkách v televizi. Ale nejsou o nic méně reální.

Publikováno na Info.cz

https://www.info.cz/nazory/klusacek-zeme-kterou-vlada-nici-vic-nez-koronavirus

Continue Reading

Zajištění dostupnosti služeb? Příliš málo, příliš pozdě

Když jsem se dočetl, že ministr zdravotnictví plánuje sledovat dostupnost zdravotních služeb, musel jsem se podívat do kalendáře, abych se přesvědčil, zda není prvního dubna. Vzápětí jsem si tamtéž pro jistotu ověřil, že ministr Vojtěch s tímto objevem přichází skutečně v roce 2019.

Nařízení vlády o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb je totiž účinné v současné podobě od 1. ledna 2013, z toho od 29. ledna 2014 (tedy přes pět let) je Ministerstvo zdravotnictví v držení stran současné vládní koalice. O problematice dostupnosti zdravotních služeb se diskutuje ještě podstatně delší dobu, ostatně tato diskuse vedla ke vzniku samotného nařízení.

Je tedy jistě na místě údiv, že tři poslední ministři zdravotnictví neprojevili doposud žádný zájem o to, jestli zdravotní pojišťovny plní jednu z nejdůležitějších povinností – tedy zda zajišťují pro své pojištěnce dostupné zdravotní služby. Ministerstvo zdravotnictví v tom rozhodně není bezmocné (i když kdyby byly přijaty již připravené zákony z doby Tomáše Julínka, mělo by v ruce mnohem silnější a jednoznačnější nástroje) a přesto očividně doposud nekonalo. Jakkoli mohli a měli konat úředníci ze sekce zdravotního pojištění, konečná odpovědnost vždy dopadá na ministra. Současný ministr navíc v předchozím volebním období měl na starosti oblast zdravotnictví jako poradce ministra financí, takže jeho podíl na současném stavu skutečně není zanedbatelný.

Úmysl zahájit ve spolupráci s Ministerstvem financí kontroly je jistě pěkný, ačkoli velmi opožděný, ale chybí říct, co bude následovat, pokud se kontrolou zjistí, že v České republice existují oblasti,  v nichž pojištěnci dostupnou zdravotní péči nemají. Současná legislativa (zejména zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) je totiž v možnosti tlaku Ministerstva zdravotnictví na zdravotní pojišťovny dosti neflexibilně konstruovaná: asi těžko kvůli nedostatku stomatologů ve Šluknovském výběžku bude kupříkladu na VZP uvalena nucená správa, odpovídající finanční penalizace je pak velmi problematická.

Zkrátka a dobře: opět se ukazuje, že činnost současného Ministerstva zdravotnictví lze popsat jako „příliš málo, příliš pozdě“. Dobrý úmysl nemůže zahladit mnohaleté zpoždění ani naprostou praktickou a legislativní nepřipravenost. Nezbývá tedy než doufat, že některý z příštích ministrů zdravotnictví konečně pochopí, že bez komplexní, promyšlené a propracované reformy systému zdravotního pojištění se české zdravotnictví neobejde.

Publikováno na Zdravotnickém deníku 15. 4. 2019

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zajisteni-dostupnosti-sluzeb-prilis-malo-prilis-pozde/

Continue Reading

Zákon o šarlatánech aneb tudy cesta nepovede

Tomáš Cikrt v rámci Legislativního monitoringu Zdravotnického deníku obsáhle rozebral klíčová ustanovení navrhovaného zákona o léčitelích. A že je věru, co rozebírat – úprava myslí na vše, od registrace, přes léčitelskou dokumentaci až po sankce pro případ, kdy by snad někdo chtěl poskytovat léčitelské služby takříkajíc nadivoko. Je ovšem smutný pohled na práci ministerských legislativců, z nichž mnoho znám a vážím si jich, kterou nelze než okomentovat slavnou větou z Pelíšků „Teda to muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost, co“!

Český právní řád (a ostatně i právní řády prakticky všech vyspělých zemí) z dobrého důvodu definuje, co jsou to zdravotní služby, a kdo je může poskytovat. Klade také přísné nároky na věcné vybavení poskytovatele a stanoví poskytovatelům významné administrativní povinnosti. Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci a získat informovaný (!) souhlas není jen promyšlenou byrokratickou šikanou lékařů, ale nezbytným nástrojem, jak ověřit, že byla péče poskytována lege artis, tedy v souladu s vědeckým poznáním, a že pacient věděl, jaké jsou přínosy i rizika služby. Je zcela absurdní podobné povinnosti stanovovat i léčitelům.

Budou si nechávat od svých klientů podepisovat informovaný souhlas začínající větou „beru na vědomí, že daný postup je v rozporu s fyzikálními zákony“? A v dokumentaci se dočteme „kroužil jsem virgulí nad třetí čakrou a pronášel magickou formuli abrakadabra“? Bude magická formule „abrakadabra“ považována za postup lege artis (pharmacopolam circumforaneum), zatímco „simsalabim“ již bude příznakem neodborné péče? Bude v rámci zpřísňování zákona, které je trendem prakticky ve všech oblastech veřejného práva, příští novela obsahovat i zkoušky, zda léčitelé znají správné postupy pro ovládnutí sil vědou nezjistitelných v souladu s jejich vybraným odvětvím? Budou mezi povolená odvětví zahrnuta i kouzla z Harryho Pottera (zlomeniny se léčí kouzlem Ferula, nikoli Reparo!). Doufejme, že nikoli.

Návrh zákona zjevně představuje spíše karikaturu vhodnou pro humoristickou rubriku studentského časopisu právnické fakulty, než seriozní právní předpis. To ovšem není (jako by to nestačilo) jeho největší problém. Zásadním rizikem zákona je matoucí sdělení vůči pacientům. Zatímco pojmovým znakem léčitele je fakt, že jeho činnost není založena na vědeckém poznání a neexistují proto důkazy o její přínosnosti z hlediska zdravotního stavu (ba dokonce jsou důkazy o tom, že tvrzení léčitelů jsou v rozporu s fyzikálními zákony), splněním primitivních podmínek získává takový léčitel mocný marketingový nástroj – státní uznání. Stát tím pacientům říká „ano, jsou zde lékaři, které uznávám a registruji, stejně ale uznávám a registruji i léčitele, ti i ti se snaží o zlepšení zdravotního stavu.“ Že tak jedni činí v souladu a druzí v rozporu s vědeckým poznáním, to už zůstane spíše v poznámce pod čarou.

V době, kdy se rozmáhá zpochybňování evidence based medicine (EBM), kdy čakrabáby, biomatky a lesany svým odporem proti očkování u dětí vyvolaly největší epidemie spalniček a jiných chorob za mnoho desetiletí, kdy se Čína (bohužel za asistence i některých vlivných českých politiků) snaží tlačit svou tzv. tradiční čínskou medicínu jako relevantní alternativu medicíny západní, je jakákoli legitimizace pavědeckých metod v péči o zdraví ze strany státu jednoznačně škodlivé a nebezpečné.

Nevolám po zákazu léčitelů a jejich postihování, pokud se nedopouštějí činů již dnes trestných, pokud nepřesvědčují nemocné, aby ukončili léčbu metodami EBM, pokud nezneužívají citlivé postavení pacientů, jimž lékaři sdělili nepříznivou diagnózu, aby je obrali o poslední úspory. Ale stát jim nesmí přidávat ani gram vážnosti tím, že by je registroval, uznával a kladl na ně jakékoli požadavky. Nemocný, který překročí práh léčitelovy kanceláře, musí vědět, že se dobrovolně vzdává ochrany státu, který jinak přísnými požadavky na vzdělání a podmínky poskytování zdravotních služeb garantuje a vymáhá jejich kvalitu.

Zákon o léčitelích je nejen zbytečný, ale i velmi nebezpečný. Jako takový by nejenže neměl být přijat, ale pokud jej přeci jen současná vláda ve své snaze každému hodit nějakou kostičku prosadí, jakákoli další by měla považovat za významnou prioritu jeho co nejrychlejší zrušení bez náhrady.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zakon-sarlatanech-aneb-tudy-cesta-nepovede/

Continue Reading

Vláda je neschopná zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné

Končící vláda českému zdravotnictví mírně řečeno příliš nepomohla. Likvidace skvěle fungujícího systému letecké záchranné služby, zrušení regulačních poplatků, neschopnost investovat do přímo řízených organizací, škrcení příjmů soukromých lékařů ani zbabrané novely vzdělávacích zákonů ale nejsou tím nejhorším důsledkem čtyřletého působení ČSSD (a prostřednictvím náměstků a ředitelů odborů i ANO a KDU-ČSL) na Ministerstvu zdravotnictví. Kdybych ale měl vybrat nejhorší selhání, které reálně připravuje pacienty o život, bude to neschopnost zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné.

Ministerstvo zdravotnictví (a občas i zástupci Ministerstva financí) s oblibou ukazuje graf růstu výdajů na tzv. centrová léčiva – nejdražší léky pro nejtěžší omezení, jež předepisují pouze určená superspecializovaná centra. Přitom se tváří, jako by šlo o „problém, který je třeba řešit“. Ve skutečnosti ale jde o logický důsledek pozitivního jevu – farmaceutické firmy dávají na trh nová a nová léčiva, která zachraňují nebo prodlužují život tisícům nemocných s rakovinou, leukémií, roztroušenou sklerózou, revmatickou artritidou a dalšími chorobami, o které nikdo z nás nestojí a přitom se s nimi mnoho z nás v životě potká. Vývoj a testování těchto léků trvá 10-15 let a stojí i přes miliardu dolarů, leckteré navrhované léky pak končí např. kvůli vedlejším účinkům ve fázi klinického hodnocení a stamilionové investice padnou vniveč. Těžko se pak divit, že terapie takovými léky (tím spíš, pokud jsou přínosem jen pro menší skupiny pacientů) stojí desetitisíce či statisíce korun měsíčně. Na druhou stranu tu máme díky Tomáši Julínkovi referenční systém stanovování cen a úhrad, díky němuž výdaje veřejného zdravotního pojištění na „obyčejné“ léky klesají (mezi léty 2009-16 o téměř čtvrtinu).

Český právní řád má na první pohled celkem robustní systém, jak vstup moderních léků do systému úhrady z veřejného zdravotního pojištění zajistit. V zákoně č. 48/1997 Sb. a vyhlášce č. 376/2011 Sb., je upravena časově omezená a dalšími přísnými podmínkami svázaná možnost úhrady pro vysoce inovativní léčivé přípravky, pro něž je charakteristické, že jsou z povahy věci dražší než alternativní (ve smyslu doposud dostupná) léčba či nemají žádnou alternativu v podobě léčivého přípravku. Jako určitou záchrannou brzdu pak zákon o veřejném zdravotním pojištění obsahuje ust. §16 dle něhož „Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“

Je třeba připustit, že pro velkou část pacientů tento systém funguje. Jenže ne pro každého. A pokud se to stane vám, vaší rodině nebo nejbližším přátelům, asi vás nebude příliš zajímat, že plno jiných pacientů přístup k léčbě má. V červenci se v médiích objevil případ, kdy úhradu úplně ztratila biologická léčba pro ženy ve čtvrtém stádiu rakoviny prsu, takových je podle Národního onkologického registru v ČR 3307. V září pak částečný úspěch pacienta, který soudní cestou vymohl opětovný přezkum rozhodnutí, kterým VZP zamítla úhradu podle §16. Tento týden pak další případ pacienty s rakovinou, která musí co tři týdny platit téměř 100 000 Kč za svou léčbu. Všeobecná zdravotní pojišťovna argumentuje tím, že 90 procent žádostí podle §16 vyhoví. Zbylých 10 procent ovšem představuje stále 1400 pacientů, jejichž ošetřující lékař (renomovaný specialista ze superspecializovaného centra!) je přesvědčen, že konkrétní terapie je jediná možná, ale VZP ji hradit odmítne. Někteří se možná domůžou svých práv soudní cestou, ale při léčbě nejvážnějších onemocnění, kdy jde o každý týden, je mnohaměsíční čekání na pravomocný rozsudek často samo o sobě rozsudkem smrti. Týmem Tomáše Julínka připravená úprava stálého rozhodčího soudu, který by tyto spory řešil prioritně a minimem formalit v řádu dnů či jednotek týdnů, padla pod stůl bez náhrady už před 8 lety.

Ve snaze šlápnout na brzdu rostoucím nákladům na moderní léčbu navíc Ministerstvo zdravotnictví připravuje další zpřísnění požadavků na úhradu vysoce inovativních léčiv. Další tisíce pacientů se tak nedostanou k existující léčbě, která může znamenat jejich vyléčení nebo aspoň prodloužení života. Jenže právě v tom spočívá často omílaná solidarita a bezplatnost českého zdravotnictví: ne v solidaritě úplně zdravých s těmi, co mají chřipku, ale v solidaritě s těmi, jejichž léčba nejvážnějších nemocí stojí tolik, že si to bez prodeje střechy nad hlavou nemůže drtivá většina občanů ČR dovolit. A právě to také byla logika současnou koalicí zrušených regulačních poplatků: každý sice, když půjde k lékaři nebo do lékárny něco málo zaplatí, ale pokud bude vážně nemocný, dostane se k nejlepší dostupné léčbě. Sociální demokracie (ve spolupráci s ANO a KDU-ČSL, pod jejímž náměstkem jsou mj. odbory zdravotního pojištění, farmacie i Státní ústav pro kontrolu léčiv) však prosazuje opačný přístup – paralen při chřipce zdarma, za rakovinu si ale připlatíte.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vlada-neschopna-zajistit-dostupnost-moderni-lecby-nejvazneji-nemocne/

Continue Reading

Vládní koalice chce šetřit na lécích pro vážně nemocné

V Poslanecké sněmovně se aktuálně projednává návrh zákona o léčivech, k němuž předseda zdravotního výboru Vyzula přidal svůj pozměňovací návrh, jenž má za cíl významně zpomalit nárůst nákladů na léčbu centrovými léky, které  raketově rostou. Tedy… Raketově podle poslance Vyzuly a ministra Němečka, který se vrhl do podpory tohoto návrhu s vervou až nebývalou, uvážíme-li, že běžně se sociálnědemokratický ministr s koaličními kolegy z ANO neshodne ani na tom, který je den v týdnu.

V absolutních číslech situace zdaleka tak dramatická není. Nárůst o 3,8 mld. Kč za pět let jistě není zanedbatelný, pořád ale jde o třetinu méně peněz, než o které připravila tato vláda české zdravotnictví zrušením regulačních poplatků. Anebo něco málo přes polovinu nárůstu nákladů v důsledku navýšení tabulkových platů nemocničních lékařů od 1. 1. 2017. V kontextu cca 250 mld. Kč ročně, které systémem veřejného zdravotního pojištění protečou, jde asi o 1,5%. Jsou to přitom léčiva sloužící pro léčbu nejzávažnějších onemocnění onkologických, hematologických a hematoonkologických (zejména leukémie), neurologických a dalších. Mohou se předepisovat jen ve vybraných superspecializovaných centrech (těch onkologických pro dospělé je v ČR 15) a zásadním způsobem zkvalitňují péči o nejvážněji nemocné pacienty. S ohledem na diagnózy, na které se centrové léky používají, se dá celkem jednoznačně vyloučit jejich zneužívání, plýtvání, předepisování více než je potřeba atp., jak to známe u běžných léků, které si vyzvedáváme v lékárně. Jen nespotřebovaných a vyhozených léků je přitom v českém zdravotnictví každý rok za 1,2 mld. Kč, o slibu ministra Němečka ušetřit na zdravotnických prostředcích 6 mld. Kč ročně (v čemž nepodnikl nic) ani nemluvě.

Centrové léky jsou samozřejmě velmi nákladné, ale zároveň představují zdaleka nejefektivnější způsob, jak konkrétní velmi závažné nemoci léčit. A nejde samozřejmě jen o nějakou dojmologii. Registry České onkologické společnosti JEP, údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu jasně ukazují, že právě vysoce inovativní léky, které z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění u nás nazýváme centrové, měly podstatný podíl na prodloužení průměrného věku dožití v České republice. Podobné statistiky pak existují i v dalších zemích. Jasně přitom prokazují ještě jednu věc: v zemích, kde jsou inovativní (centrové) léky rychle dostupné (tedy co nejdříve po provedení potřebných administrativních úkonů), jako třeba v Německu, roste věk dožití znatelně rychleji než tam, kde jsou jim kladeny v cestě k pacientům umělé překážky, jakkoli třebas i z pochopitelných ekonomických důvodů, např. ve Francii či, přiznejme si upřímně, v České republice. Ve snaze o dosažení co nejnižších cen léčiv jsme už jednou málem vylili s vaničkou i dítě. Kvůli stanovování úhrady na úrovni nejnižších cen v EU začala být řada léčivých přípravků v ČR nedostupná, prostě se přestalo vyplácet distributorům je sem vůbec vozit (anebo obratem skončily za hranicemi v rámci reexportů). Nebylo by od věci se poučit a přestat se honit za úsporami
na úkor pacientů.

Současná koalice pak místo toho, aby vymýšlela, jak na český trh co nejrychleji přivést vysoce inovativní léčiva tak, aby co nejdříve a nejefektivněji mohly zachraňovat, prodlužovat nebo alespoň
zkvalitňovat zbytek života vážně nemocným pacientům, hledá cesty, jak na těchto pacientech ušetřit, hlavně když paralen na předpis zůstane nadále bez doplatku. Ano, pacientů léčených za roky 2009-15 není podle údajů ministerstva ani 100 000. To asi není pro současnou vládu dostatečně zajímavá voličská skupina. Jenže když pacientovi sdělí lékař krutou, třeba onkologickou diagnózu, začne ho zajímat jediné: jak se co nejdříve dostat k nejefektivnější léčbě. Řekli by pánové Vyzula a Němeček i takovému pacientovi do očí: sorry, na vás musíme ušetřit, lék sice existuje, ale povolíme mu vstup na náš trh až za dva roky, když ho výrobce zlevní?

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vladni-koalice-chce-setrit-na-lecich-pro-vazne-nemocne-rekne-jim-to-do-oci/

Continue Reading

V případě LZS raději vláda neměla dělat nic, to jí jde nejlépe

Současná vláda pro české zdravotnictví udělala pramálo. Paralyzována permanentními spory mezi ministry financí a zdravotnictví zvládla jen využívat růstu daňových příjmů k občasnému přisypání pár miliard na zvýšení tabulkových platů zdravotnického personálu a zrušit regulační poplatky, čímž zase zdravotnictví o více než pět miliard připravila. V tomto případě však pravidlo „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ neplatí. Vláda prostě tu a tam o něčem rozhodnout musí. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než rozhodnutí o pokračování systému zajištění Letecké záchranné služby: za celou dobu, co dosavadní model funguje, nedošlo k jedinému problému, služby jsou poskytovány na špičkové kvalitativní úrovni a za částku, o níž ani přes řadu politicky motivovaných policejních vyšetřování nikdo nedokázal objektivně říci, že by byla neadekvátně vysoká (naopak se prokázalo, že minimálně Armáda ČR létá na svém stanovišti podstatně dráž).

Ještě z kraje tohoto roku to – byť minutu po dvanácté, protože ministerstvo zdravotnictví s vypsáním nového tendru nepochopitelně otálelo – vypadalo, že se nakonec vše podaří bez větších komplikací dotáhnout v zásadě na půdorysu současného systému (1 základna policie, 1  armáda, 8 soukromí poskytovatelé LZS). Pak ale i do letecké záchranky zasáhla neblahá ruka Andreje Babiše, který se začal ohánět dávno vyvráceným znaleckým posudkem, od něhož se následně distancovalo domovské pracoviště zpracovatelů, a tvrdit, že „všeci kradnú“ a chystá se rozkradení i tohoto tendru. Ať už to udělal z důvodů čistě politických, protože neodolal jedním hysterickým záchvatem zaútočit zároveň na sociálně-demokratického i občansko-demokratického ministra zdravotnictví, anebo jsou pravdivé zprávy, že se jeho investiční fond zajímal o koupi jednoho z dosavadních poskytovatelů, a když byl velmi důrazně odmítnut, rozhodl se pomstít, začal trvat na tom, že LZS má zajišťovat jedině stát. Názorová konzistence ho v tomto případě zjevně nezajímala, nad jeho několikaletým intenzivním bojem za privatizace Horských lázní Karlova Studánka a SLL Janské lázně, se už zavřela voda.

Ministr Němeček pár měsíců kladl odpor, protože si uvědomoval, že budování nového státního podniku, který by měl zajišťovat leteckou záchrannou službu, je ekonomický i organizační nesmysl, ale pak, což mu není příliš ke cti, pokrčil rameny a rozhodl se v zájmu koaličního klidu leteckou záchranku obětovat. Protože je ovšem vyloučeno, aby se miliardová státní organizace dala postavit dříve než za tři roky, musel pět minut po dvanácté vyhlásit veřejnou zakázku na zajištění LZS po přechodnou dobu tří let. Ani tu mu ovšem ministr Babiš nedovolil vyhlásit smysluplně, protože trval na snížení počtu základen, z nichž budou soukromí poskytovatelé létat. Policie a armáda tak od 1. 1. 2017 dostanou k dosavadním základnám (každá složka jednu) i další dvě, o něž se budou muset postarat. Nikoho na dotčených úřadech přitom zjevně nerozrušuje, že už dnes PČR a AČR létají LZS mírně řečeno na hraně – nebo spíše za ní – zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 216/2008 a nařízení Komise č. 965/2012. Porušování předpisů ovšem zajímá Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví a European Helicopter Association. O „drobných provozních detailech“ v řádu desítek milionů, jakým je např. nově zrekonstruovaná základna LZS za krajské peníze v Plané, z níž ovšem AČR létat kvůli svým příliš těžkým a velkým vrtulníkům nemůže, takže bude využívat armádní základnu v Bechyni, čímž přijde celá investice na zmar, ani nemluvě.

Výsledky tendru je v tuto chvíli obtížné komentovat, každý ze tří uchazečů by měl podle hodnotící komise získat smlouvu na dvě stanoviště, ovšem je veřejným tajemstvím, že toto rozhodnutí je v řadě bodů minimálně diskutabilní, takže ministerstvo zdravotnictví se v nejbližších dnech nejspíš stane adresátem dlouhého seznamu námitek. Místo všech technických otazníků, o nichž si cvrlikají vrabci na střeše, stojí snad za pozornost otázka, kde vezme slovenský uchazeč dostatek pilotů na dvě přidělená stanoviště, když ti, které uvedl do nabídky, dnes létají nepřetržitou službu na slovenských základnách. I pokud námitky smete ministerstvo ze stolu, zdaleka to neznamená, že stejně rychlý bude i Úřad na ochranu hospodářské soutěže. S předběžným opatřením, které zakázalo uzavření smlouvy, už má ostatně ministerstvo zdravotnictví zkušenosti z loňského roku, kdy de facto popravilo pilotní tendr na centrální nákup zdravotnických prostředků. Zatímco ovšem injekční stříkačky může každá nemocnice nakupovat dále sama, zůstává záhadou, co si plánuje ministerstvo počít, pokud 31. 12. 2016 skončí dosavadní smlouvy, ale nové bude mít zakázáno uzavřít od ÚOHS. Ťokovská cesta přes JŘBÚ („prostě jsme to nestihli“) prodloužit dosavadní smlouvy není možná, už kvůli likvidaci jedné ze společností, které LZS zajišťují doposud.

Co se ovšem diskutovat dá již dnes celkem dobře, je materiál, jenž MZ poslalo před deseti dny do připomínkového řízení. Jde o výstup práce pracovní komise k dlouhodobému nastavení systému fungování LZS, v němž se doporučuje opětovné snížení počtu základen obsluhovaných policií a armádou na 1+1 od roku 2020 s tím, že ostatní provoz LZS z ostatních základen bude zajišťovat nově založený státní podnik. Přesněji řečeno: účelem dokumentu, jak se píše v úvodu, je analýza současného stavu a posouzení variant do budoucna, ale již při velmi letmém čtení je zřejmé, že vznikl pouze jako obhajoba již a priorně definovaného cíle, bez ohledu na jakékoli věcné argumentu. Tento dokument mimo jiné velmi ledabyle kvantifikuje náklady na vznik a činnost takového státního podniku, přičemž se pohybuje na tenké hraně mezi krajním ekonomickým optimismem a čirým pohádkářstvím a vůbec se seriózně nezabývá riziky vzniku nového státního podniku (např. co když se zasekne kterákoli z desítek veřejných zakázek, které bude nutno před zahájením činnosti realizovat, co když se výrobce opozdí s dodáním vrtulníků nebo některého vybavení, co když se nepodaří získat do služeb státního podniku nezbytný personál…).

Vládě v případě letecké záchranné služby stačilo jediné, to co jí jde ve zdravotnictví nejlépe: nedělat nic. V zásadě bylo třeba jen zopakovat s dostatečném časovým předstihem před koncem dosavadní smlouvy, tendr z roku 2008. I tohle ale dokázala, ať už z mocenských či čistě politických důvodů, pokazit. Nezbývá než doufat, že nová vláda, která vzejde z voleb v roce 2017, mizerný dokument o vzniku nového státního podniku zahodí a vrátí se k ověřenému, funkčnímu a efektivnímu modelu. Jen škoda nesmyslně utracených peněz a nejistoty pro české pacienty i zdravotníky.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/v-pripade-letecke-zachranky-radeji-vlada-nemela-delat-nic-to-ji-jde-nejlepe/

Continue Reading

Ve zdravotnictví není místo pro „one man show“, říká poradce předsedy ODS

Občanská demokratická strana se vrací k tomu, co jí vždycky ctilo – k tvorbě skutečně odpracovaného politického programu. Právník Jan Klusáček má bohaté zkušenosti práce na ministerstvu zdravotnictví, které předminulý týden opustil. Dohodl se na spolupráci s předsedou ODS profesorem Fialou a stal se jeho poradcem pro zdravotnictví (mimo jiné). Právě vznik nového programu bude jeho hlavním úkolem.

Proč jste odešel z MZ, jak dlouho jste tam působil v jakých funkcích?

Působil jsem na Ministerstvu zdravotnictví už v letech 2007-10 jako poradce ministra pro legislativu, ředitel kabinetu a ředitel legislativy. Loni jsem se na ministerstvo vrátil s úkolem pomoci náměstkovi pro ekonomiku a přímo řízené organizace revitalizovat systém dohledu a řízení státních nemocnic, což se nám snad docela podařilo, byť řada úkolů, zejm. kvůli tragicky špatnému zákonu o státní službě, zůstává na mého nástupce.

Čím Vás státní správa a pobyt na MZ vybavil pro další působení jako experta na zdravotnictví?

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval na ministerstvu se skvělými lidmi, od nichž jsem se mnoho naučil. Dostal jsem do styku s řadou podob českého zdravotnictví, ať už jde o velké fakultní nemocnice, menší specializovaná zařízení, psychiatrické nemocnice nebo lázně, byl jsem v kontaktu s problematikou zdravotního pojištění, úhrad léků, e-healthu nebo zdravotních služeb. A teď bych rád tyto mnohostranné zkušenosti zužitkoval způsobem, na který budu moci být hrdý.

Co přesněji obnáší vaše role jako poradce předsedy Fialy pro zdravotnictví?

Mým hlavním úkolem bude přispět k tomu, aby ODS měla kvalitní, propracovaný a vyargumentovaný program ve zdravotnictví ale nejen tam a také, aby dokázala efektivně reagovat na aktuální události v této oblasti. ODS má řadu lidí, kteří mají ve zdravotnictví značné zkušenosti, ať už je to MUDr. Zimmermann jako člen expertního týmu, doc. Svoboda v poslaneckém klubu nebo třeba kandidát do Senátu MUDr. Hájek, jinak hlavní lékař polní nemocnice AČR. A pokud chceme mít skutečně kvalitní a realizovatelný program, jinak než ve vzájemné spolupráci ho nevytvoříme. Zdravotnictví je natolik komplexní systém, že v něm není místo na nějakou one man show.

 V českém prostředí zoufale chybí politická vize, konkrétní promyšlená a nejenom fráze, českého zdravotnictví, můžeme se něčeho takového dočkat od ODS?

S tímhle úkolem do služeb ODS přicházím a věřím, že k Vánocům takový dárek českým občanům, našim voličům dáme.

 Jaké jsou hlavní problémy současného českého zdravotnictví?

  1. Stále jsou špatně nastaveny role a motivace pro jednotlivé aktéry v systému (pacient, pojišťovny, poskytovatelé, stát).
  2. Není nastavený stabilní model financování (vládní strany se potácejí mezi dvěma nesmysly: „všeci kradnú“, stačí když přestanou krást anebo „více peněz ze státního rozpočtu“).
  3. Dostupnost péče ze zdravotního pojištění, na kterou má každý nárok, je nedostatečně definována a prakticky nevymáhána.
  4. Zdravotnictví je nastaveno na „průměrného pacienta“ a neumožňuje (čest výjimkám) zohlednění individuálních potřeb, preferencí a třeba i možností.
  5. Zdravotnictví není vstřícné, přátelské a moderní (stále se leckde nosí výsledky a žádanky na papíře, lékaři stále znova a znova vyplňují tytéž údaje…).
  6. Systém vzdělávání má zásadní nedostatky, které mj. vedou k nedostatku lékařů některých profesí.

Jak moc bude ODS odvážná sdělovat nepříjemné pravdy občanům, nezalekne se nutných změn – jako je vyšší spoluúčast, komerční připojištění, nebo se třeba vrátí i k myšlence spoření a individuálních účtů?

Zdravotnický program ODS pro volby v roce 2017 se stále tvoří, takže by bylo ne úplně korektní z něj mnoho prozrazovat. Co ale za sebe rozhodně slíbit můžu je to, že se nebudeme lakovat situaci na růžovo. Bez podstatných změn není možné v ČR dlouhodobě udržet současnou kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Trend klesajícího už tak nízkého podílu zdravotnictví na HDP a rostoucího velmi vysokého podíl veřejných výdajů na financování českého zdravotnictví (http://www.uzis.cz/rychle-informace/vydaje-na-zdravotnictvi-2010-2014) zjevně udržitelný není.

Které již uskutečněné a plánované kroky současné vlády ve zdravotnictví Vás nejvíce děsí?

Jako nejhorší krok bych určitě označil zrušení regulačních poplatků, to byl čirý populismus a já dokonce věřím, že i pan ministr jako bývalý zkušený ředitel velké nemocnice si uvědomoval, že to reálně pacientům nic nepřinese, spíše naopak, nicméně musel respektovat program své strany. Dosti absurdní mi přijde fascinace MZ protikuřáckým zákonem, opravdu myslím, že energie a politický kapitál, které byly vyplýtvány na tenhle předpis, včetně nekonečných diskusí o tom, zda na dětském dnu v Horní Dolní se může točit desítka či jedenáctka, mohly být využity na něco mnohem užitečnějšího.

Velmi skeptický jsem k neustálému vytváření nových zdravotních registrů. Jde o symptom současné mánie řídit celé české zdravotnictví z jednoho místa. A já skutečně nevěřím, že je užitečné, smysluplné a efektivní, aby stát centrálně plánoval zdravotní péči v ČR. Byl bych nerad, aby to skončilo, jako snahy o centrální plánování výroby toaletního papíru. O bezpečnostních rizicích systému, v němž jsou všechny zdravotní informace o všech českých pacientech ani nemluvě.

Největší zklamání je však nečinnost. V řadě oblastí (e-health skutečně přínosný pro pacienty, právní úprava univerzitních nemocnic, hodnocení nákladové efektivity…) se od voleb nestalo téměř nic a to je velký problém.

Které kroky byste naopak ocenil?

Určitě je dobře, že se začalo pracovat na projektu DRG Restart, i když se nechám příjemně překvapit, pokud se skutečně řediteli ÚZIS doc. Duškovi podaří naplnit všechna očekávání v oznámených termínech.

Nechybně velmi potřebná je reforma psychiatrické péče a jsem rád, že ministerstvo oproti některým výkřikům z minulosti (rušení poloviny psychiatrických nemocnic a ve zbylých poloviny lůžek) už uznalo, že psychiatrické nemocnice představují zásadní pilíř psychiatrické péče v ČR a počítá se s nimi jako s klíčovými stakeholdery.

Chválím také změny v úhradové vyhlášce, které vedly k záchraně českého lázeňství jako odvětví zdravotních služeb. Úhradové vyhlášky ministra Hegera reálně hrozily, že české lázně dílem zavřou, dílem se budou muset přeorientovat na čistě wellness centra. A to by při tradici českého lázeňství a nepochybných přínosech lázeňské péče při řadě diagnóz byla určitě škoda.

Vyšlo na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/2016/06/ve-zdravotnictvi-neni-misto-pro-one-man-show-rika-poradce-predsedy-ods/

Continue Reading