Elektronické hlasování? Nevrtejme se v tom, co funguje

Jako kolem každých voleb, i letos se objevily návrhy na zavedení elektronického hlasování. Tentokrát s nápadem přišel Martin Jaroš, PR mág, facebooková celebrita a zjevně adept na politickou kariéru. A hned si pomohl příkladem z Estonska, kde to funguje na jedničku. Jenže Česká republika přeci jen není Estonsko, i když v řadě oblastí bychom se mu rádi přiblížili.

Zrovna elektronické volby ale z dobrých důvodů nejsou jednou z nich. Buďme k sobě upřímní, státní informační systémy mají k ideálu daleko, leckteré běží na základě položeném na počátku 90. let (ADIS) a pokud už se vláda rozhodne postavit něco zcela nového, až příliš často to končí průšvihem buď právním (OKsystem) nebo provozním (Registr motorových vozidel). Pouštět se do technických eskapád zrovna v oblasti, která doposud funguje na jedničku, Český statistický úřad má všechny procesy vyladěné do puntíku a v rychlosti publikace výsledků jsme i v kontextu vyspělých zemí na špici (schválně se někdy podívejte, jak dlouho trvá oznámení výsledků voleb nebo ještě jednodušeji spočítatelného referenda třeba v UK).

Možnost elektronické volby z domova zároveň znamená nutnost online autentizace voličů při volbě offline. Tedy občanské průkazy s čipem pro všechny voliče (při periodě platnosti 10 let je všichni ještě pěkně dlouho mít nebudou), spolehlivé zabezpečené připojení k internetu ve všech volebních místnostech a alespoň minimální počítačovou gramotnost všech členů volební komise. Člověk nemusí hledat zapadlé vesnice v Krušnohoří, i na mnoha místech Středočeského kraje jde o problém hraničící s nemožností. O nutných výdajích na vybudování paralelní zabezpečené infrastruktury (dosavadní infrastrukturu pro offline volby bude třeba zachovat ve stejném rozsahu) zejm. v prostředí velmi problematických IT tendů v české veřejné správě ani nemluvě.

Neopominutelné jsou ovšem problémy bezpečnostní. Stokrát si rád vyslechnu, jak to v Estonsku funguje vše bez problémů a dokonale zabezpečeně. Stokrát žádný bezpečnostní incident proběhnout nemusí. Ale po stoprvní mohou volby probíhat ve vypjaté společenské atmosféře, mezi dvěma vzájemně znepřátelenými tábory, když tu je oznámen překvapivý výsledek a zároveň do médií unikají neprůkazné avšak věrohodné indicie o zmanipulování voleb. Destabilizovaná země jedna radost, první krok hybridní války úspěšně realizován (zatím bez jediné mrtvoly, ale o to účinnější). Proti elektronické volbě ale nestojí jen o technické a finanční důvody.

V České republice, snad díky neblahé zkušenosti z let komunismu, je volební právo pojímáno skutečně jako právo, nikoli povinnost, a je to tak dobře. Vhodně nastavená „obtížnost výkonu aktivního volebního práva“, které se v ČR povedlo celkem bez obtíží dosáhnout (např. rozumná hustota volebních místností, absence dodatečných povinností registrace, dostatečná identifikace občanským průkazem), slouží také k tomu, aby se voleb účastnili jenom lidé, kteří provedou alespoň bazální úvahu o výběru vhodného kandidáta, nevolí čistě frivolně, z recese, podle názvů stran. Zavedení volební povinnosti, tedy donucení k aktu volby osoby, které volit nechtějí, či naopak zcela „bezbariérové“ či „nízkoprahové“ domácí volby, u níž stačí strčit občanku do čtečky a párkrát kliknout, hrozí oslabením až likvidací jedné z hlavních funkcí voleb, tj. vytvořením funkčního a akceschopného zastupitelského sboru (či jiného orgánu, do něhož se volí).

Hlas oprávněných voličů, kteří se rozhodnou, koho chtějí volit, opustí teplo svého domova a obětují volbě několik desítek minut, má prostě větší váhu než těch, kteří se na volby vykašlou, protože i ta úvaha a marginální ztráta času jsou pro ně příliš bolestivé. A je to tak správně. Hrozba nekalého jednání při volbách je ovšem ještě v jedné rovině, která se technicky odbourat nedá. Sebesofistikovanější aplikace a sebezabezpečenější klíč na čipu v občanském průkazu nezajistí, aby se při senátních volbách nedostavil do sociálně vyloučené lokality politický zařizovač s igelitkou plnou dvousetkorun a notebookem. Postupně bude jednotlivé obyvatele pouštět k počítači a se správnou volbou jim jistě rád pomůže. Taková volba jistě nebude svobodná ani tajná, ale kde není žalobce není soudce a odbourá se tím překážka s připomínáním správného lístku ve volební místnosti, která už v několika případech v ČR znamenala opakování voleb (viz Krupka, Chomutov…).

Nemusí ovšem jít jen o sociálně vyloučené lokality. Člověk s přístupem do léčebny dlouhodobě nemocných či zařízení pečujícího o seniory a důvěryhodnou tváří a notebookem v ruce pořídí totéž, dost možná i podstatně levněji. V situaci, kdy ve druhém kole senátních voleb běžně rozhodují desítky či stovky hlasů, může k pokrytí nákladů na zvolení stačit jedna či dvě senátorské výplaty. O moc lepší situace není ani ve volbách komunálních, kde by se už úplně odbourala překážka „volič musí přijít do volební místnosti“ a stovka lidí přihlášených na adresu jednoho panelákového bytu by mohly snadno volit z ubytovny vzdálené přes půl republiky. V České republice máme tolik krásných témat, která potřebují zjednodušit, debyrokratizovat, elektronizovat či přímo estonizovat (daně, zahájení podnikání, žádosti o průkazy, přehlašování vozidel…). V případě volebního mechanismu bude ale lepší se nevrtat v tom, co bez problémů funguje.

Publikováno na České justici

Continue Reading

Pojďme zrušit nadlidi

Trapný případ, kdy ÚOOZ udělil osmitisícovou pokutu vyslýchanému aktivistovi za celkem vtipné poznámky na blogu o traktoristech, přišitých uších atp. ukázal (bez ohledu na fakt, že pokuta byla následně příčetným soudem zrušena), jak by si policejní orgány představovaly, že s nimi bude veřejnost komunikovat.

Mělo by to být zjevně samé „rukulíbám“ a „uctivý služebníček“, snad i ten „pánko velkomožný“ by se snesl (pozor na „vaše excelence“, to už zavání ironií, ergo urážkou). Jako by se přitom zapomínalo, že i policisté jsou jen normálními lidmi, kteří by měli disponovat i jistou psychickou odolností, díky níž nepropuknou v pláč, jakmile se o nich někdo vyjádří jako o plantážnících.

Nejde ovšem zdaleka jen o policisty, státní zástupce a soudce. Novým zákonem o některých přestupcích, který začne platit od 1. 7. 2017 byla zavedena také skutková podstata znevážení úřední osoby s trestem až 10 000 Kč. Pokud tedy za rok sdělíte úředníkovi za přepážkou odboru dopravy, že je rychlý jako lenochod (kdo viděl film Zootopia a byl někdy přepisovat auto, ví, o čem mluvím), můžete čekat pokutu bez ohledu na míru pravdivosti vašeho sdělení. I pravdivým výrokem lze přeci úřední osobu znevážit.

Ochrana osobnostních práv je v českém právu obecně nastavena více než dostatečně. Pokud nám někdo učiní újmu na právu na ochranu a cti a osobnosti, máme k dispozici širokou nabídku nástrojů od občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti, přes postih přestupky proti občanskému soužití až po trestné činy např. pomluvy nebo nebezpečného vyhrožování. Každý z těchto nástrojů má k dispozici samozřejmě i policista, státní zástupce nebo úředník.

Není žádný důvod, proč by měl být nějaký ten „idiot“, „lenochod“, „traktorista“ či „ušatec“ posuzován jinak, když jde o paní na přepážce odboru dopravy nebo tu samou paní třeba na přepážce telefonního operátora (a že tam si pracovníci vyslechnou často slova vyloženě plnotučná). Pojďme z trestního řádu a zákona o některých přestupcích příslušná ustanovení vypustit, pojďme zrušit kastu nadlidí, která si zaslouží nějakou speciální úroveň ochrany proti zlým slovíčkům.

Publikováno na České justici

Continue Reading

Za každým pangejtem policajt stát nemůže

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož okradený majitel obchodu neměl právo zveřejnit fotografii zloděje, jenž mu přímo pod kamerou ukradl drahé kolo, je společně s návrhy Evropské komise na omezení držení střelných zbraní příznakem dosti znepokojivého trendu. Stát tím de facto říká: „drazí občané, odevzdejte všechny své potřeby mně, já se o ně postarám“. Takový stát nestojí o svobodné, aktivní občany, kteří jsou připraveni hájit svá práva, nýbrž o poslušné poddané, kteří pokorně čekají, až jejich práva bude hájit nějaká státní instituce.

Zkušenost nám celkem jasně říká, že takhle to ale pořádně v praxi fungovat nemůže. Zrovna v případě drobné kriminality toho většinou policisté mnoho nenadělají. Případ zaevidují a čekají, zda na ukradené věci náhodou nenarazí při zátahu na překupníky. Pokud ne, smutně pokrčí rameny a případ odloží. V horším případě nic nezaevidují a přesvědčují okradeného, že o co přišel, stejně nemělo hodnotu ani 5000 Kč, takže nejde o trestný čin. Netřeba mít iluze o tom, že bez zveřejnění zlodějovy fotografie by majiteli cyklistického obchodu zbylo víc než pár papírů s policejní hlavičkou.
Za každým pangejtem prostě policajt (nebo příslušník Pomocné stráže VB), i když by se to možná leckomu líbilo, stát nemůže.

Jenže zatímco v případě ukradeného kola nebo navigace z auta jde spíš o mrzutost, se kterou se asi každý z nás nějak vyrovná, v případě návrhů na omezování střelných zbraní už může jít skutečně o život. Když stát odzbrojí slušné občany, zůstanou zbraně jen zločincům. Pokud tedy stát svým občanům říká, aby se nebránili, ale vyčkali příjezdu policie, zjevně tím také dává najevo, že 5-15 minut, které v optimálních podmínkách do příjezdu prvních policistů uplynou, ponechává své občany na pospas zločincům a je mu to vlastně jedno.
Já ale nechci žít ve státě, který jen bezmocně krčí rameny, když budu přepadený nebo okradený, ale zároveň mě citelně potrestá (obět se trestá ovšem jednodušeji než pachatel), pokud se začnu bránit sám. Naopak očekávám, že na prvním místě mám svá práva hájit sám a teprve když to nejde, zakročí stát. V takovém případě mi ovšem stát nemůže veškeré nástroje k obraně vzít.

Zásadní politická dělící linie začíná v poslední době opět být mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni, že stát je tu pro občana, a těmi kdo mají opačný pohled. Nezapomínejme na to u voleb…

Publikováno na České justici

Continue Reading

Služební zákon hlava, nehlava

Po jistých peripetiích se zdá, že se již úspěšně pohřbený služební zákon Sobotkova/Babišova vláda nakonec skutečně pokusí resuscitovat. Jak už to ale s oživlými mrtvolami bývá, nebude to pěkný pohled. Návrh, který vláda plánuje poslat do Poslanecké sněmovny, neřeší prakticky žádnou ze zásadních námitek, které se proti levicovým návrhům v této oblasti z poslední doby objevily.

Nejdůležitější připomínkou je ta, kterou se vláda nezabývala prakticky vůbec: ministr nebude mít k dispozici nástroje, aby mohl realizovat politické priority, s nimiž se do svého úřadu na základě vůle voličů dostal. Zastánci zákona mohou namítnout, že přeci úředníci musí pokyny ministra plnit a zákon s tím tak i počítá. Ale jak může nést ministr politickou odpovědnost za fungování svěřeného ministerstva v situaci, kdy sice může svým podřízeným udělovat pokyny a úkoly, ale v případě, že je nesplní, nemá faktickou možnost, jak je za to postihnout, a velmi omezenou možnost, jak je odměnit za jejich kvalitní splnění. Ministr, který nemůže úředníka propustit, nemůže mu snížit plat, nemůže mu ale ani udělit významnou odměnu (25% základního platu skutečně není žádná výhra) nebo ho povýšit, se musí spoléhat na úpěnlivé prosby a své pěkné oči.

Vzhledem k poměrně rozsáhlým čistkám, které na ministerstvech provedla Rusnokova a současná vláda (a do konce roku nepochybně ještě zvládne provést), budou účinností služebního zákona na klíčových místech zabetonováni úředníci s mandátem spíše politickým, než odborným. Žádná další vláda tak nebude schopna realizovat svůj odlišný politický program prostě proto, že na její ministry budou moci úředníci lidově řečeno ukázat beztrestně prostředníček. Ministrům pak nezbude (pokud nebudou chtít se založenýma rukama čekat na svoje odvolání), než si na psaní zákonů a strategických dokumentů najímat poradenské a právní firmy, bez ohledu na náklady.

I v dalších oblastech je zákon vyloženě slabý. Zcela nedostatečně například kategorizuje státní zaměstnance, fakticky znemožňuje najímání špičkových odborníků na dlouhodobé projekty, krajně komplikuje prostupnost mezi veřejnou a soukromou sférou (ke škodě veřejné!) a nesmyslně se vztahuje na příliš široký okruh manažerů ve státní správě.

Všechny tyto námitky by bylo možné vyřešit, do zákona zapracovat, vyhovět Evropské komisi a třeba i skutečně zkvalitnit veřejnou správu v České republice. Zatím je ovšem ze strany vlády vidět jen chuť prosadit zákon hlava nehlava, bez hlubší úvahy a důkladnějšího jednání s lidmi, kteří mají jiné názory, než Jiří Dientsbier…

Continue Reading