Přistoupení Palestinské autonomie k Římskému protokolu Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court – ICC) se zdá být spíše další neproduktivní překážkou míru než přirozeným krokem budování palestinské státnosti. Mahmúd Abbás a další představitelé vládního hnutí Fatah tím podporují přesvědčení, že je více než politický pokrok v jednáních s Izraelem zajímají PR příběhy umožňující jim stavět se do role obětí izraelské zvůle, a tím získávat peníze (zejména západních) dárcovských států.

Celá situace má však i řadu zajímavých právních aspektů. Některé z nich ICC vyřešil via facti, aniž by se s vyrovnal s jejich právní argumentací, což je jistě z naukového hlediska škoda. První otázkou je, zda vůbec může „Palestina“ být členem Mezinárodního trestního tribunálu (ICC), tedy zda ICC vůbec uzná její státnost, uvážíme-li, že ji neuznává Rada bezpečnosti OSN a hlasováním Valného shromáždění získala pouze pozorovatelský status.

Stejně tak je ale nejisté, kdo vůbec může mezinárodní smlouvu (pokud bychom jako teoretický konstrukt presumovali existenci státnosti) za Stát Palestina podepsat. Abbásův „prezidentský“ mandát skončil již v roce 2009 a od té doby je stále prodlužován s odkazem na faktickou nemožnost realizace všeobecných voleb na celém území, které pro Stát Palestina Abbás požaduje. Poslední volby do palestinského parlamentu proběhly v roce 2005 (a vyhrálo v nich teroristické hnutí Hamás), takže ani legální a legitimní parlament nebo vláda fakticky neexistují.

Akceptací podpisu Římského protokolu ICC uznal (naneštěstí bez jakékoli právní argumentace) jak právo Státu Palestina na členství, tak i právo Mahmúda Abbase za něj jednat.

Na jaké území se jurisdikce vztáhne?

Velký oříšek je ale území, na nějž by se jurisdikce soudu měla vztahovat. Vzhledem k tomu, že Stát Palestina žádné území nemá a střídavě prohlašuje, že je ochotný jednat o územních výměnách, jindy nerealisticky trvá na hranicích z roku 67 a zároveň svým vlastním občanům komunikuje nárok na celé území dnešního Izraele (viz foto), budou mít nepochybně žalobce a soudci ICC dosti zamotanou hlavu s tím, jaké vlastně vůbec činy mohou soudit. Navíc Pásmo Gazy je ovládáno teroristickým hnutím Hamás a (nelegitimní a nelegální, ale přesto) vláda a prezident Státu Palestina v něm nemají žádný faktický vliv. Bude i tato oblast patřit do jurisdikce ICC?

Mírně řečeno nejasné jsou i praktické právní důsledky úspěšného přistoupení Státu Palestina (stále v tomto textu jen presumovaného!) pro izraelské vojáky a politiky. Aktivně legitimovaný je totiž v systému ICC pouze prokurátor, kterým je v současnosti Fatou Bensouda z Gambie. Pouze prokurátor se rozhoduje na základě tří základních kritérií (jurisdikce, přípustnost a zájmy spravedlnosti), který čin bude stíhat, a který nikoli.

Členské státy mohou pouze prokurátorovi zasílat podněty a je na něm, aby je posoudil. Vzhledem k dosti restriktivnímu přístupu, který doposud úřad prokurátora ICC demonstroval, nezdá se být zahájení řízení proti konkrétním Izraelcům příliš pravděpodobné. Za 12 let existence ICC bylo formálně obžalováno pouze 36 osob, z nichž ovšem ani zdaleka všichni před soudem fakticky nestanuli. Muammar Kaddáfí byl zabit krátce po svém svržení, Joseph Kony se skrývá a Omar Al-Bašír spokojeně dál prezidentuje v Súdánu.

Hrozí obžaloba i paletinským předákům?

Zajímavé bude i sledovat, jak se představitelé hnutí Fatah a Palestinské samosprávy vůbec poperou s problémem, že náhle i oni budou pasivně legitimováni před ICC. Nelze tedy vyloučit, že místo toho, aby se jim podařilo postavit před soud izraelské vojáky a politiky, budou obžalováni oni sami.

Z faktu, že aparát ICC, resp. úřad prokurátora, iniciativně zahájil předběžné vyšetřování již dva a půl měsíce před oficiálním termínem členství Palestiny v ICC, nejspíš není na místě přílišný optimismus ohledně nestrannosti prokurátora a soudu vůbec vůči Izraeli.

Nepřímé mimoprávní důsledky tohoto kroku jsou ovšem nepříjemné spíše pro Palestince než Izrael. Premiér Netanjahu už oznámil pozastavení výplaty některých daní, které pro Palestinskou samosprávu vybírají izraelské orgány. Tento krok na první pohled nespravedlivý lze snadno vysvětlit astronomickými dluhy, které u izraelských společností Palestinci mají. Už řadu let neplatí např. za dodávanou elektřinu, o podílu na extrémních nákladech, které si vyžaduje údržba vodních zdrojů, ani nemluvě. Následovat dost možná bude i další zpřísnění bezpečnostního režimu v zónách B a C Judeje a Samaří (kde vykonává bezpečnostní úkoly izraelská armáda) a pozastavení prací na některých rozvojových projektech financovaných Izraelem.

Pro Abbáse a spol. jsou nepříznivé i výsledky podzimních amerických voleb. Mnozí republikánští kongresmani a senátoři mají pocit, že vstřícný přístup prezidenta Obamy k Palestinské samosprávě příliš míru nepomáhá. Vysoce pravděpodobně tak Palestinci přijdou o další (nejméně) stamiliony dolarů americké rozvojové pomoci.

To vše je ovšem palestinským představitelům zjevně jedno, protože je zajímá spíše mediální pozornost a vykonstruovaný obraz oběti, a s tím spojená naděje na dárcovské miliardy dolarů od západních vlád i nevládních organizací (arabské státy tradičně více slibují, než platí). Trpělivé, důkladné a pracné vyjednává takovou pozornost ovšem zajišťuje podstatně hůře než jednostranné provokace s ICC.

Publikováno na České justici

Před dvěma týdny, 22. října, uznala porota federální soudu ve Washingtonu D.C. čtyři bývalé kontraktory ze společnosti Blackwater nepravomocně vinnými z vraždy, zabití a dalších trestných činů při takzvaném incidentu na Nisour Square 16. září 2007. Nicholas Slatten by tedy mohl strávit zbytek života za mřížemi, Paul Slough, Evan Liberty a Dustin Heard minimálně 30 let. V českých médiích toto soudní rozhodnutí prošumělo bez větší odezvy, typickým titulkem byl ten z Týdne „Soud uznal žoldáky Blackwater za vrahy. Zabili 14 Iráčanů“. Skutečnost je však (jako obvykle) podstatně komplikovanější a celý případ vyvolává úvahy o spravedlnosti v mediálním věku.

Historické pozadí

Společnost Blackwater založená bývalým příslušníkem elitních jednotek Navy SEALS Erikem Princem v roce 1997 se zpočátku zaměřovala na výcvik vojáků ze všech ozbrojených a policejních složek USA. Po teroristických útocích 11. září 2001 a propuknutí válek v Afghánistánu a Iráku zareagoval Prince na poptávku americké vlády a rozšířil svou nabídku o kontraktorské služby se zvláštním zaměřením na ochranu klíčových představitelů americké správy, v čele s Paulem Bremmerem, de facto americkým guvernérem v okupovaném Iráku v období 2003-4. I v dalších letech zajišťovali zaměstnanci Blackwateru ochranu stovkám příslušníků amerického ministerstva zahraničí, USAID i dalších amerických vládních organizací.

Nebyli jediní (v roce 2008, kdy se Operace Irácká svoboda účastnilo v Iráku samotném 160 734 příslušníků amerických ozbrojených sil, bylo kontraktorů v širším slova smyslu z několika stovek firem z celého světa ještě o 20 tisíc více – ne všichni ovšem spadali do kategorie PMC, tedy Private Military Contractor, sloužící se zbraní, mnozí z nich byli odborníci na logistiku, řidiči…), ale z řady různých důvodů na ně bylo nejvíce vidět. Nárůst protiválečných nálad v americké společnosti, jenž vedl nejdříve k totální porážce republikánů ve volbě do Sněmovny reprezentantů a Senátu v roce 2006 a ke zvolení Baracka Obamy prezidentem o dva roky později, se projevil také ve značném odporu vůči kontraktorským společnostem a jejich zaměstnancům.

Jistě, řada kritiků měla pravdu, jak už to tak bývá, mezi 180 000 lidmi není velký problém najít jisté procento dobrodruhů ochotných střílet po všem, co se hne, opilců, násilníků, bývalých trestanců a jiných padouchů. Jiné druhy kritiky prozrazovaly malou informovanost (cena služeb) a někteří levicoví novináři a politici volající po likvidaci soukromé armády, která ohrožuje americkou ústavu, vyloženě šířili poplašné zprávy.

Je také dobré si připomenout, že Irák měl v té době daleko do stabilního a bezpečného státu. Proti Američanům a jejich spojencům (vč. vojáků Armády ČR) stáli šíitské milice Muktady Sadra, sunnité z Al-Kájdy i bývalí příslušníci irácké armády a Saddámovy strany Baas, ale i tisíce příslušníků nejrůznějších gangů, které Saddám krátce před svým svržením dal propustit z vězení a oni teď profitovali na válečné nestabilitě. Od ledna do září 2007 padlo každý měsíc mezi 60 a 120 amerických vojáků. Pro kontraktory byly nejhorší roky 2004 a 2005, ale i tak se mrtví v jejich řadách za stejné období počítají na desítky, pět z nich přímo z řad Blackwateru (od začátku působení v Iráku zaznamenal Blackwater 24 obětí, což je s ohledem na jejich čistě defenzivní mandát nezanedbatelné číslo).

K negativní publicitě společnosti Blackwater v té době přispěla i dlouhodobá podpora republikánů ze strany Erika Prince a jeho rodiny, ale i několik (posléze neúspěšných) žalob, které na Blackwater podali pozůstalí po některých jeho padlých zaměstnancích, zejména po čtveřici zmasakrované povstalci ve Fallujah v roce 2004.

Co se vlastně stalo

V rámci smlouvy s americkým ministerstvem zahraničí na ochranu jejich personálu v Iráku zajišťoval tým Blackwateru ochranu Kerry Pelzman, ředitelky USAID v Iráku, na schůzce pět kilometrů od bagdádské zelené zóny. V místě schůzky na ně však místo partnerů k jednání čekala nálož, jejíž výbuch naštěstí neměl mezi Američany žádné oběti. Vzhledem k taktice povstalců nejdříve odpálit první nálož, počkat na vojáky a kontraktory, až začnou obhlížet situaci, a pak odpálit druhou a větší, rozhodl se velitel ochranky pro okamžitou evakuaci. Ze základny Blackwateru byly okamžitě vyslány další dva týmy obrněných vozidel, jeden měl přímo posílit ochranku Kerry Pelzman, druhý (Raven 23) zajistit průjezdnost klíčové křižovatky Nisour Square a zabránit možnému pokusu o útok ze zálohy.

Devatenáct kontraktorů se čtyřmi obrněnými vozidly dorazilo na Nisour Square, což je vlastně velmi nepřehledný kruhový objezd, ve 12.08 a okamžitě zablokovali dvě klíčové silnice tak, aby mohl konvoj s chráněnou osobou bez obtíží projet. Jedno z civilních aut ale i přes jasné signály nezastavilo a zrychlovalo směrem ke třetímu a čtvrtému obrněnci Blackwateru. Osobní auto naložené výbušninami by mohlo nejen obě obrněná vozidla zničit, ale také mohlo jít o začátek koordinovaného útoku z několika stran. Paul Slough proto (v souladu s pravidly pro užití zbraně, které stanovilo ministerstvo zahraničí) vystřelil, nejdříve do kapoty, vzápětí, když ani tak nezastavilo, zamířil na řidiče a zabil ho. V té chvíli k vozu přiskočil irácký policista, který doposud řídil dopravu. Auto stále nezastavovalo a běžel k němu další muž v policejní uniformě. Spolupráce iráckých policistů se vzbouřenci a jejich odpor k Američanům byly všechno, jen ne výjimkou. Kontraktoři vyhodnotili riziko jako příliš velké a pokračovali v palbě na nezastavující civilní auto z pušek M4 a podvěsných granátometů M203.

Vzápětí se z několikasethlavého davu, který se mezitím na náměstí shromáždil ze zastavených aut, začala ozývat střelba z pušek AK-47, které používala irácká policie i vzbouřenci. Velitelské vozidlo bylo zasaženo do nechráněné hadice chladícího systému a tím znehybněno. Evakuační tým Kerry Pelzman mezitím dostal pokyn vyhnout se nyní dosti horké křižovatce a členové týmu Raven 23 zatím pod palbou přivázali znehybněné vozidlo a začali ustupovat za asistence jednoho z vrtulníků Blackwateru, který mezitím dorazil.

Celý incident netrval ani 10 minut, ale zanechal za sebou obrovskou spoušť. Mimo nezanedbatelných materiálních škod irácké autority oznámily i 11 (a posléze 17) obětí na životech mezi Iráčany.

Co je na tom špatně?

Vyšetřování incidentu bylo mírně řečeno diskutabilní a rychlé výroky představitelů americké armády („kriminální čin“ nebo „jednostranný boj“) vyvolávají pochybnosti o jejich objektivitě. Když o dva dny později Nisour Square zkoumali agenti Diplomatic Security (federální agentury podřízené ministerstvu zahraničí, jejichž jurisdikce vyplývala ze smlouvy mezi Blackwaterem a ministerstvem), nalezli na místech, odkud byla na kontraktory podle jejich výpovědí vedena střelba, větší množství nábojnic ráže 7,62x39mm.

Celkově ovšem o vyšetřování nelze říci mnoho lichotivého. Neexistují prakticky žádné forenzní důkazy, což je zvláštní zejména v případě absence balistického znaleckého posudku a výsledků pitev obětí. Nelze tedy spojit konkrétní osoby na straně kontraktorů s konkrétními oběťmi.

Federální prokurátor se tedy opíral prakticky pouze o svědecké výpovědi. Ty ovšem (tím spíše po sedmi letech a v případě takto rychlého incidentu) mají poněkud pochybnou relevanci, tím spíše, že jednotliví svědkové (včetně obžalovaných a dalších členů týmu Raven 23) byli celou dobu masírování negativní publicitou v novinách, televizi i na internetu.

Totéž platí i pro porotce a soudce. Skutečně si může někdo zachovat objektivitu, pokud je řadu let zahlcován prakticky ze všech mainstreamových médiích výroky o žoldácích a vrazích? Společnost Blackwater samotná měla přitom jako součást smlouvy s ministerstvem zahraničí závazek mlčenlivosti, takže nemohla prezentovat svůj pohled na věc. O mimořádné síle tohoto obecného povědomí „Blackwater=zlo“ svědčí i v úvodu zmíněný článek z českého časopisu, který (i když je to právně nesmysl, kontraktoři Blackwateru nesplňují definici žoldnéře podle Doplňujícího Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci) mechanicky přebírá sentiment většiny amerických médií.

V případě jakéhokoli méně politicky citlivého případu by takové okolnosti v americkém soudním systému nutně znamenaly osvobození, bez forenzních důkazů je odstranění pochybností o vině nemožné. Je smutné, pokud ve snaze o zisk politických bodů – státní zástupce, který by případ proti Blackwateru prohrál, by se dozajista s další politickou (protože i tato pozice je v americkém systému politická) mohl rozloučit – nyní velmi reálně hrozí desítky let vězení lidem, kteří přijeli do Iráku nasazovat své životy při ochraně představitelů amerického ministerstva zahraničí.

Publikováno na České justici

Trestní právo by mělo udržovat kontakt se společenskou realitou tak, aby jednotlivé skutkové podstaty, definované v trestním zákoníku, postihovaly pokud možno co nejúplněji činy přesahující definovanou míru společenské škodlivost. Nestává se příliš často, že by vznikla akutní naléhavá potřeba zavést trestnost činů, k nimž doposud prakticky nedocházelo. Obvykle bývá prostor pro dlouhou debatu v odborné i široké veřejnosti a důkladnou analýzu zahraničních zkušeností.

Zdá se však, že mezinárodní události posledních měsíců nás vybízejí k naléhavým úvahám o legislativních možnostech obrany proti rizikům spojeným s působení občanů České republiky v ozbrojených složkách nestátních a zájmům ČR nepřátelských subjektů. Po celé Evropě probíhají intenzivní diskuse o účasti občanů EU v jednotkách Islámského státu. Celkový počet Evropanů bojujících na straně této teroristické organizace dosahuje podle kvalifikovaných odhadů již více než 3000. Jak dlouho bude trvat, než se mezi nimi objeví i první občan České republiky? Menším, ale bližším a rozhodně nikoli zanedbatelným rizikem, je účast českých občanů v bojích proti ukrajinské vládě na straně proruských separatistů. První dva Češi v těchto jednotkách již podle dostupných informací zemřeli, kolik jich tam je celkově, ví pravděpodobně jen tajné služby (doufejme že alespoň ty).

Návrat lidí s českým pasem, vycvičených v metodách nepravidelné války a hluboce indoktrinovaných v ideologiích, jejichž principiální součástí je nenávist k základním náležitostem demokratického právního státu a západní civilizaci, představuje extrémně závažné bezpečnostní riziko, a to i pokud by byl počet takových osob jednociferný. V případě pokračování zmíněných konfliktů však nelze vyloučit i výrazný nárůst počtu takto „rizikových“ osob na českém území. Proto je žádoucí věnovat pozornost míře, v jaké je český právní řád připraven na takové riziko adekvátně reagovat. V dalším textu si dovolím nastínit několik de lege lata i de lege ferenda možností, jak hájit nástroji trestního práva zásadní bezpečnostní zájmy České republiky a současně naplnit mezinárodně právní závazky České republiky (např. rezoluce RB OSN 2170/2014).

Nejdříve je však třeba posoudit, jaké nástroje jsou již v současné době v rámci zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též TZ), dostupné. Islámský stát lze (byť by se jednalo v trestním řízení o skutečnost dokazovanou znaleckým posudkem) považovat za „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“ ve smyslu ust. § 403 odst. 1 TZ. Vzhledem k tomu můžou být jeho podporovatelé, a to ať už osoby vybírající finanční prostředky, propagátoři či přímo rekruti, stíháni za trestné činy Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 TZ a Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 TZ.

Aktivity Islámského státu vůči jiným muslimským frakcím, ale zejména křesťanům a jezídům mohou rovněž spadat pod skutkovou podstatu trestného činu Genocidia dle § 400 TZ, přičemž v takovém případě jsou trestné i další související činnosti, k nimž může docházet i na území ČR spadající do skutkové podstaty trestného činu Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 TZ. Pro samotné aktivní účastníky bojů na straně IS pak připadají v úvahu na základě dostupných informací i trestné činy Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje dle § 411 TZ a Válečná krutost dle § 412 TZ, případně Perzekuce obyvatelstva dle § 413 a Plenění v prostoru válečných operací dle § 414.

Je na místě připomenout, že Trestní zákoník ve svém ust. § 6 uznává princip personality a může být tedy podle něj stíhán i český občan (nebo osoba s trvalým pobytem v ČR), pokud spáchá trestný čin mimo území republiky. V případě trestných činů podle §§ 400, 411, 412, 413 a 414 navíc platí zásada univerzality a lze tedy stíhat za tyto činy stíhat kohokoli. Při kvalitní práci orgánů činných v trestním řízení ve spolupráci s tajnými službami (zejm. BIS) by tedy nemělo představovat neřešitelný problém trestněprávně postihnout české občany, které jakýmkoli způsobem budou podporovat IS a jeho aktivity, ať už na území ČR nebo přímo na Blízkém východě, vč. ev. účasti ve výcvikových táborech atp.

Do jisté míry hluchým místem je však situace, kdy občan ČR odjede do místa bojů, a i přes jeho spolupráci s Islámským státem nejsou s to OČTŘ  jednoznačně prokázat jeho aktivní spáchání výše zmíněných trestných činů, jež by vyžadovalo buď přítomnost OČTŘ přímo na místě bojů nebo získání procesně použitelných svědeckých výpovědí, přičemž obě tyto varianty se jeví být vysoce teoretickými. Jedinou možností pak může být stíhání za trestný čin Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, u něhož ovšem rozpětí sazby odnětí svobody (a to i v kvalifikované skutkové podstatě dle odst. 2), tj. 3 až 10 let, nezajišťuje odpovídající ochranu základních zájmů ČR.

Trestněprávně ještě problematičtější situace pak je v případě osob, které se v rámci ozbrojených složek tzv. Doněcké a Luhanské republiky (a neoficiálně i ozbrojených složek Ruské federace) účastní války proti Ukrajině. I přes násilí, kterého se dopouštějí, a zjevnou absenci jakékoli legitimity nelze s největší pravděpodobností zahrnout tyto kvazistátní útvary pod zákonné vymezení „hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka“. I přes určité excesy nelze ani tvrdit (na rozdíl od praktik IS), že jejich standardním způsob boje spadá pod skutkovou podstatu Genocidia.

V případě trestných činů Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje a Válečná krutost je sice dle mediálně dostupných informací se značnou mírou pravděpodobnosti možné identifikovat, že je příslušníci proruských sil páchají, ale důkaz, jenž by obstál v trestním řízení v ČR, nejspíš bude zcela nedostupný. Opět tedy lze identifikovat hluché místo umožňující v tomto případě dokonce zcela svobodný návrat českých občanů účastnících se na východě Ukrajiny zjevně společensky vysoce škodlivých aktivit.

De lege ferenda by tedy bylo žádoucí do ust. § 403 zařadit další kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšším rozpětím sazby trestu odnětí svobody, do něhož by spadala podpora a propagace entit zařazených na seznamy teroristických a zájmům ČR nepřátelských organizací. V případě mezinárodních seznamů ovšem mohlo docházet k jednočinnému souběhu s trestným činem porušení mezinárodních sankcí dle § 410 TZ, což však nijak není na škodu. Odkaz na subjekty vymezené OSN a EU je relativně jednoznačný (ačkoli ani ten není zcela bez obtíží, lze si jistě představit účinnou obhajobu tvrdící, že v době, kdy příslušná organizace byla zařazena na seznam obžalovaný již byl jejím členem a snaha o její opuštění by mohla vést k riziku mučení a zabití), pro účely ochrany zájmů ČR jsou však tyto seznamy příliš úzce zaměřeny na „klasické teroristické“ organizace a nedostatečně zohledňují možnost obdobné míry společenské škodlivosti v případě participace na činnosti dalších kategorií státních a kvazistátních entit.

Proto se jeví být žádoucí, aby existoval zvláštní seznam zohledňující specifické zájmy ČR. V kontextu českého systému právních předpisů se jeví být nejlogičtější, aby takový seznam vydávala vláda jako svoje nařízení, přičemž v souladu s kompetenčním zákonem by příprava takového nařízení spadala do sdílené gesce ministerstev vnitra a zahraničí s tím, že by veškeré jeho novelizace vždy předjednala Bezpečnostní rada státu.

Otázkou pak je, ve kterém právním předpise by se mělo zmocnění pro vydání takového nařízení vlády nacházet. Trestní zákon samotný se nezdá být nejvhodnějším už proto, že příslušný seznam by mohl pro futuro sloužit i pro další účely mimo trestně právních. Přes veškerá úskalí novelizace ústavního zákona se tedy nabízí ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Legislativní úprava v trestněprávní oblasti je však jen jedním z mnoha aspektů, které by měly sloužit k posílení ochrany zájmů ČR před riziky vyplývajícími z návratu občanů ČR – příslušníků teroristických a vůbec ČR nepřátelských organizací.

Jako velmi žádoucí se jeví být i organizační změny v OČTŘ (posílení specializace na tuto skupinu trestných činů v rámci celostátních útvarů Policie ČR i v rámci vrchních státních zastupitelství), zkvalitnění spolupráce mezi OČTŘ a tajnými službami, komplexnější úpravy kompetencí (a zároveň kontrolních mechanismů!) tajných služeb a možná i určité změny v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. O tom ale zas až někdy příště…

Publikováno na České justici