Zákon o šarlatánech aneb tudy cesta nepovede

Tomáš Cikrt v rámci Legislativního monitoringu Zdravotnického deníku obsáhle rozebral klíčová ustanovení navrhovaného zákona o léčitelích. A že je věru, co rozebírat – úprava myslí na vše, od registrace, přes léčitelskou dokumentaci až po sankce pro případ, kdy by snad někdo chtěl poskytovat léčitelské služby takříkajíc nadivoko. Je ovšem smutný pohled na práci ministerských legislativců, z nichž mnoho znám a vážím si jich, kterou nelze než okomentovat slavnou větou z Pelíšků „Teda to muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost, co“!

Český právní řád (a ostatně i právní řády prakticky všech vyspělých zemí) z dobrého důvodu definuje, co jsou to zdravotní služby, a kdo je může poskytovat. Klade také přísné nároky na věcné vybavení poskytovatele a stanoví poskytovatelům významné administrativní povinnosti. Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci a získat informovaný (!) souhlas není jen promyšlenou byrokratickou šikanou lékařů, ale nezbytným nástrojem, jak ověřit, že byla péče poskytována lege artis, tedy v souladu s vědeckým poznáním, a že pacient věděl, jaké jsou přínosy i rizika služby. Je zcela absurdní podobné povinnosti stanovovat i léčitelům.

Budou si nechávat od svých klientů podepisovat informovaný souhlas začínající větou „beru na vědomí, že daný postup je v rozporu s fyzikálními zákony“? A v dokumentaci se dočteme „kroužil jsem virgulí nad třetí čakrou a pronášel magickou formuli abrakadabra“? Bude magická formule „abrakadabra“ považována za postup lege artis (pharmacopolam circumforaneum), zatímco „simsalabim“ již bude příznakem neodborné péče? Bude v rámci zpřísňování zákona, které je trendem prakticky ve všech oblastech veřejného práva, příští novela obsahovat i zkoušky, zda léčitelé znají správné postupy pro ovládnutí sil vědou nezjistitelných v souladu s jejich vybraným odvětvím? Budou mezi povolená odvětví zahrnuta i kouzla z Harryho Pottera (zlomeniny se léčí kouzlem Ferula, nikoli Reparo!). Doufejme, že nikoli.

Návrh zákona zjevně představuje spíše karikaturu vhodnou pro humoristickou rubriku studentského časopisu právnické fakulty, než seriozní právní předpis. To ovšem není (jako by to nestačilo) jeho největší problém. Zásadním rizikem zákona je matoucí sdělení vůči pacientům. Zatímco pojmovým znakem léčitele je fakt, že jeho činnost není založena na vědeckém poznání a neexistují proto důkazy o její přínosnosti z hlediska zdravotního stavu (ba dokonce jsou důkazy o tom, že tvrzení léčitelů jsou v rozporu s fyzikálními zákony), splněním primitivních podmínek získává takový léčitel mocný marketingový nástroj – státní uznání. Stát tím pacientům říká „ano, jsou zde lékaři, které uznávám a registruji, stejně ale uznávám a registruji i léčitele, ti i ti se snaží o zlepšení zdravotního stavu.“ Že tak jedni činí v souladu a druzí v rozporu s vědeckým poznáním, to už zůstane spíše v poznámce pod čarou.

V době, kdy se rozmáhá zpochybňování evidence based medicine (EBM), kdy čakrabáby, biomatky a lesany svým odporem proti očkování u dětí vyvolaly největší epidemie spalniček a jiných chorob za mnoho desetiletí, kdy se Čína (bohužel za asistence i některých vlivných českých politiků) snaží tlačit svou tzv. tradiční čínskou medicínu jako relevantní alternativu medicíny západní, je jakákoli legitimizace pavědeckých metod v péči o zdraví ze strany státu jednoznačně škodlivé a nebezpečné.

Nevolám po zákazu léčitelů a jejich postihování, pokud se nedopouštějí činů již dnes trestných, pokud nepřesvědčují nemocné, aby ukončili léčbu metodami EBM, pokud nezneužívají citlivé postavení pacientů, jimž lékaři sdělili nepříznivou diagnózu, aby je obrali o poslední úspory. Ale stát jim nesmí přidávat ani gram vážnosti tím, že by je registroval, uznával a kladl na ně jakékoli požadavky. Nemocný, který překročí práh léčitelovy kanceláře, musí vědět, že se dobrovolně vzdává ochrany státu, který jinak přísnými požadavky na vzdělání a podmínky poskytování zdravotních služeb garantuje a vymáhá jejich kvalitu.

Zákon o léčitelích je nejen zbytečný, ale i velmi nebezpečný. Jako takový by nejenže neměl být přijat, ale pokud jej přeci jen současná vláda ve své snaze každému hodit nějakou kostičku prosadí, jakákoli další by měla považovat za významnou prioritu jeho co nejrychlejší zrušení bez náhrady.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/zakon-sarlatanech-aneb-tudy-cesta-nepovede/

Continue Reading

Vláda je neschopná zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné

Končící vláda českému zdravotnictví mírně řečeno příliš nepomohla. Likvidace skvěle fungujícího systému letecké záchranné služby, zrušení regulačních poplatků, neschopnost investovat do přímo řízených organizací, škrcení příjmů soukromých lékařů ani zbabrané novely vzdělávacích zákonů ale nejsou tím nejhorším důsledkem čtyřletého působení ČSSD (a prostřednictvím náměstků a ředitelů odborů i ANO a KDU-ČSL) na Ministerstvu zdravotnictví. Kdybych ale měl vybrat nejhorší selhání, které reálně připravuje pacienty o život, bude to neschopnost zajistit dostupnost moderní léčby pro nejvážněji nemocné.

Ministerstvo zdravotnictví (a občas i zástupci Ministerstva financí) s oblibou ukazuje graf růstu výdajů na tzv. centrová léčiva – nejdražší léky pro nejtěžší omezení, jež předepisují pouze určená superspecializovaná centra. Přitom se tváří, jako by šlo o „problém, který je třeba řešit“. Ve skutečnosti ale jde o logický důsledek pozitivního jevu – farmaceutické firmy dávají na trh nová a nová léčiva, která zachraňují nebo prodlužují život tisícům nemocných s rakovinou, leukémií, roztroušenou sklerózou, revmatickou artritidou a dalšími chorobami, o které nikdo z nás nestojí a přitom se s nimi mnoho z nás v životě potká. Vývoj a testování těchto léků trvá 10-15 let a stojí i přes miliardu dolarů, leckteré navrhované léky pak končí např. kvůli vedlejším účinkům ve fázi klinického hodnocení a stamilionové investice padnou vniveč. Těžko se pak divit, že terapie takovými léky (tím spíš, pokud jsou přínosem jen pro menší skupiny pacientů) stojí desetitisíce či statisíce korun měsíčně. Na druhou stranu tu máme díky Tomáši Julínkovi referenční systém stanovování cen a úhrad, díky němuž výdaje veřejného zdravotního pojištění na „obyčejné“ léky klesají (mezi léty 2009-16 o téměř čtvrtinu).

Český právní řád má na první pohled celkem robustní systém, jak vstup moderních léků do systému úhrady z veřejného zdravotního pojištění zajistit. V zákoně č. 48/1997 Sb. a vyhlášce č. 376/2011 Sb., je upravena časově omezená a dalšími přísnými podmínkami svázaná možnost úhrady pro vysoce inovativní léčivé přípravky, pro něž je charakteristické, že jsou z povahy věci dražší než alternativní (ve smyslu doposud dostupná) léčba či nemají žádnou alternativu v podobě léčivého přípravku. Jako určitou záchrannou brzdu pak zákon o veřejném zdravotním pojištění obsahuje ust. §16 dle něhož „Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“

Je třeba připustit, že pro velkou část pacientů tento systém funguje. Jenže ne pro každého. A pokud se to stane vám, vaší rodině nebo nejbližším přátelům, asi vás nebude příliš zajímat, že plno jiných pacientů přístup k léčbě má. V červenci se v médiích objevil případ, kdy úhradu úplně ztratila biologická léčba pro ženy ve čtvrtém stádiu rakoviny prsu, takových je podle Národního onkologického registru v ČR 3307. V září pak částečný úspěch pacienta, který soudní cestou vymohl opětovný přezkum rozhodnutí, kterým VZP zamítla úhradu podle §16. Tento týden pak další případ pacienty s rakovinou, která musí co tři týdny platit téměř 100 000 Kč za svou léčbu. Všeobecná zdravotní pojišťovna argumentuje tím, že 90 procent žádostí podle §16 vyhoví. Zbylých 10 procent ovšem představuje stále 1400 pacientů, jejichž ošetřující lékař (renomovaný specialista ze superspecializovaného centra!) je přesvědčen, že konkrétní terapie je jediná možná, ale VZP ji hradit odmítne. Někteří se možná domůžou svých práv soudní cestou, ale při léčbě nejvážnějších onemocnění, kdy jde o každý týden, je mnohaměsíční čekání na pravomocný rozsudek často samo o sobě rozsudkem smrti. Týmem Tomáše Julínka připravená úprava stálého rozhodčího soudu, který by tyto spory řešil prioritně a minimem formalit v řádu dnů či jednotek týdnů, padla pod stůl bez náhrady už před 8 lety.

Ve snaze šlápnout na brzdu rostoucím nákladům na moderní léčbu navíc Ministerstvo zdravotnictví připravuje další zpřísnění požadavků na úhradu vysoce inovativních léčiv. Další tisíce pacientů se tak nedostanou k existující léčbě, která může znamenat jejich vyléčení nebo aspoň prodloužení života. Jenže právě v tom spočívá často omílaná solidarita a bezplatnost českého zdravotnictví: ne v solidaritě úplně zdravých s těmi, co mají chřipku, ale v solidaritě s těmi, jejichž léčba nejvážnějších nemocí stojí tolik, že si to bez prodeje střechy nad hlavou nemůže drtivá většina občanů ČR dovolit. A právě to také byla logika současnou koalicí zrušených regulačních poplatků: každý sice, když půjde k lékaři nebo do lékárny něco málo zaplatí, ale pokud bude vážně nemocný, dostane se k nejlepší dostupné léčbě. Sociální demokracie (ve spolupráci s ANO a KDU-ČSL, pod jejímž náměstkem jsou mj. odbory zdravotního pojištění, farmacie i Státní ústav pro kontrolu léčiv) však prosazuje opačný přístup – paralen při chřipce zdarma, za rakovinu si ale připlatíte.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vlada-neschopna-zajistit-dostupnost-moderni-lecby-nejvazneji-nemocne/

Continue Reading

Deset klíčových inovací ve zdravotní péči a jejich dopad na Česko

Americké Deloitte Center for Health Solutions (interní think-tank jedné z firem Velké čtyřky) nedávno publikovalo analýzu, v níž sestavilo žebříček deseti klíčových inovací, které mají potenciál zásadním způsobem změnit poskytování zdravotní péče. Tento žebříček je samozřejmě zaměřen primárně na zdravotnictví ve Spojených státech. Protože ale špičková zdravotní péče je jen jedna, a proto i americké trendy mají tendenci přicházet se zpožděním maximálně několika let do Evropy, je zajímavé se s vybranými inovacemi seznámit a zamyslet, jak moc se daří je implementovat a rozvíjet i v České republice.  

Klíčové inovace dle zmíněného žebříčku:

  1. Genetické sekvenování nové generace – aplikace „čtení DNA“ k identifikaci skupin obyvatel se zvýšením rizikem určitého onemocnění nebo k cílenému nastavení terapie optimálnímu pro konkrétního pacienty.
  2. Zdravotnické prostředky vytištěné na 3D tiskárnách – levné, rychle dostupné a přitom individualizované dle fyziologických potřeb každého pacienta.
  3. Imunoterapie – nové cesty léčby s potenciálem podstatného snížení mortality pacientů s rakovinou, bez vedlejších účinků a souvisejících nákladů na zdravotní péči.
  4. Umělá inteligence – schopnost počítačů myslet a plnit úkoly, pro které je doposud potřeba lidského mozku, a to s vyšší rychlostí, přesností a nižšími náklady.
  5. Diagnostika v místě poskytování péče – bezpečnější, pohodlnější a dostupnější způsoby diagnostiky umožňující rychlý přístup k výsledkům přímo v ambulanci lékaře.
  6. Virtuální realita – simulované prostředí umožňující průlom ve vzdělávání zdravotnických pracovníků i edukaci pacientů a jejich blízkých.
  7. Využití sociálních médií ke zkvalitnění klientské zkušenosti pacienta – analýza dat ze sociálních médií a dalších on-line zdrojů.
  8. Biosensory a trackery – sensory integrované v oblečení, běžném prostředí i v nositelné elektronice (wearables), které umožní lepší monitorování životního stylu i zdravotního stavu
  9. Přístupná péče – ambulantní péče dostupná komfortně v nákupních centrech a jiných místech, kam pacienti běžně přicházejí v době, kdy se jim to hodí
  10. Telemedicína – pohodlná cesta pro pacienty, jak zlepšit péči o sebe a zároveň cesta k redukci návštěv ambulancí i pohotovostí

V tomto prvním textu okomentuji prvních pět z nich, zbývající pak v dalším článku.

Lékařská genetika je v České republice na slušné úrovni, vyučuje se jako samostatný obor na univerzitách a máme zavedeno i nelékařské zdravotnické povolání bioanalytika. S genetickým vyšetřením se setkávají ženy v těhotenství i pacienti v onkologických centrech. Oproti jiným zemím ovšem pokulháváme ve využití genetiky jako nástroje prevence. Genetická vyšetření jsou samozřejmě nákladná a jejich plošné nasazení jako součást hrazených screeningů (podobně jako jsou hrazeny vyšetření na rakovinu prsu či tlustého střeva) by krátkodobě jistě zvýšilo náklady zdravotních pojišťoven. V dlouhodobém horizontu a při započítání veškerých (tj. nejen zdravotních) nákladů spojených s propuknutím či pozdní diagnostikou vážných (zejm. onkologických) onemocnění by se však kvalitní prevence měla vyplatit. Současné ministerstvo zdravotnictví ovšem na prevence zapomíná (a ne, protikuřácký zákon to opravdu nevytrhne). Moderní metody oslovování veřejnosti nebo dostupné preventivní programy, na nic z toho nejde ani koruna. A bez určitého tlaku státu to v tomto případě asi nepůjde.

I když je Česká republika zásluhou mimo jiné Josefa Průši a jeho firmy Prusa Research jednou z velmocí 3D tisku, ve zdravotnictví to prakticky není vidět. Přitom zdravotnické aplikace 3D tisku jsou světově dobře známé a přispívají nejen ke snížení nákladů (a tedy zvýšení dostupnosti) zejména u komplikovaných zdravotnických prostředků, ale také k lepší úrovni jejich individualizace. Například myoelektrická protéza ruky vyrobená z velké části z dílů vytištěných na 3D tiskárně je nejen podstatně levnější než obdobný výrobek z továrny, ale zároveň umožňuje průběžné upgrady s tím, jak se vyvíjí potřeby uživatele. To je zvláště důležité u dětí, které rychle rostou, ale kde současně pořizování nové tovární protézy za stovky tisíc každý druhý rok, není ekonomicky dostupné. Zdravotní pojišťovny ovšem s takovými zdravotnickými prostředky nepočítají, neboť si je neumí zařadit do „správného chlívečku“ v Číselníku VZP. Bez legislativní i exekutivní aktivity na straně ministerstva zdravotnictví se opět kupředu nepohneme.

imunoterapii zejména v onkologii už Zdravotnický deník v minulosti psal (např. zde, o problémech s imunoterapií také zde a prof. Žaloudík glosoval zde). Jistě nepůjde o zázračný univerzální lék, ale u konkrétních diagnóz může jít o zásadní zlom. Jenže taková terapie je velmi nákladná, vývoj léku stojí miliardy a farmaceutické firmy samozřejmě potřebují tyto náklady dostat (v době patentové ochrany) zpět. To nás ovšem přivádí k širšímu problému: mají mít všichni hrazené všechno včetně paralenu na chřipku i za cenu, že moderní nákladné způsoby léčby u nás prostě dostupné nebudou? Anebo je hlavním účelem existence veřejného zdravotního pojištění, aby se občané dostali k nejefektivnější, ač třebas extrémně nákladné léčbě, pokud je postihne vážná nemoc, zatímco u té banální po nich můžeme chtít, aby si pár desetikorun zaplatili? Zatím vítězí na celé čáře názor první, který socialistická vláda přetavila do zrušení regulačních poplatků a boji proti růstu výdajů na centrovou péči. Nejbližší příležitost říci, že s tímto trendem nesouhlasí, budou mít občané při říjnových sněmovních volbách.

Využívání umělé inteligence ve zdravotnictví je u nás, řečeno s Cimrmanem, maximálně předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích. Přitom potřebné nástroje jsou již běžně komerčně dostupné (loni o nich psal mj. časopis Fortune) a zásadním způsobem transformují způsob poskytování zdravotní péče ve špičkových amerických nemocnicích. Náklady na jejich zavedení samozřejmě nejsou zanedbatelné, ale pokud spoří čas přetíženým lékařům i sestrám, či upozorněním na problém zachraňují životy (např. v onkologii), rychle se vrátí. České ministerstvo v tom ovšem vidí potenciálně průšvihovou velkou veřejnou zakázku na IT, která se bude špatně soutěžit a nejspíš ji 2x zruší ÚOHS. To raději nechá tuto příležitost nevyužitou a nedostatek sester se pokusí vyřešit nesystémovým zkrácením jejich vzdělání.

Diagnostika v místě poskytování péče je napohled krokem zpět. Laboratorní služby se koncentrují, a i řada nemocnic méně obvyklá vyšetření outsourcuje soukromým poskytovatelům, kteří tak dosahují značných úspor z rozsahu. Různé firmy však hledají jednoduché testy, které by pomohly třeba i praktickým lékařům s rychlou diagnostikou podobně, jako dnes rutinně užívané CRP testy. Velkou ránu tomuto segmentu zasadil skandál kolem společnosti Theranos, která slibovala rychlé a levné testy řady ukazatelů z krve (v době největšího úspěchu byla dokonce samoobslužná testovací zařízení umístěna i v síti lékáren Walgreens). Nakonec se ukázalo, že některé výsledky těchto testů byly nepřesné, zmanipulované a v konečném důsledku i nebezpečné (o kauze informoval také Zdravotnický deník). Pokud měl ale Theranos na vrcholu tržní ohodnocení 9 mld. USD, nepochybně přijde spíše dříve nežli později někdo jiný s lepší technologií a přísnějším dodržováním všech souvisejících regulací. V ČR nám zatím nezbývá než sledovat vývoj z povzdálí. I když zařazení tohoto směru výzkumu do činnosti některého z center excelence Akademie věd by mohlo být zajímavé…

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/deset-klicovych-inovaci-ve-zdravotni-peci-a-jejich-dopad-na-cesko/

Continue Reading

Neomarxistická politika do vědy nepatří

Když se politika plete do vědy, končí to dost často průšvihem. Ani sebelepší zákon přijatý sebevětší většinou v parlamentu nezajistí, aby pršelo v termínech předepsaných nařízením vlády nebo aby byla rakovina léčitelná vysokými dávkami levného vitaminu C místo drahou chemoterapií s nepříjemnými vedlejšími účinky. A právě ve zdravotnictví je pokušení pro politiky (a ještě více nejrůznější druhy aktivistů) extrémně velké.

Naposledy jsme takový exemplární zásah měli možnost pozorovat před pár týdny, kdy se ve světových médiích objevila informace, že Světová zdravotnická organizace (WHO) plánuje rozšířit definici neplodnosti (jako zdravotního vady) z původního „nemožnost otěhotnění po 12 měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku“ o „nemožnost najít sexuálního partnera“ či prostě „nepřítomnost pravidelného nechráněného pohlavního styku“. Člověk asi nemusí být profesor medicíny, aby chápal rozdíl mezi „nejde to“ a „ani jsem to nezkusila“.

O tom, kdo má mít nárok na umělé oplodnění a kdo ho má mít placené z veřejného zdravotního pojištění, se mohou vést dlouhé politické diskuse. Ve vyspělém světě se typicky právo na umělé oplodnění odvíjí právě od splnění definice WHO, počet hrazených cyklů je pak určován arbitrárně, dle možností konkrétního zdravotního systému. Pokud se však tato definice radikálně rozšíří, pod rouškou „odbornosti“ (nakonec WHO je přeci přísně odborná, nepolitická mezinárodní organizace) dojde k radikálnímu průlomu do dosavadního modelu. Najednou bude moci umělé oplodnění podstoupit de facto každá žena, která prohlásí, že nemůže najít partnera, s nímž by mohla mít 12 měsíců pravidelně nechráněný pohlavní styk.

Je přitom úplně jedno, zda se nám tento výsledek líbí či nikoli. Zastánci budou argumentovat klesající porodností a nutností co nejvíce zjednodušit „přístup k těhotenství“, odpůrci právem dítěte na znalost rodičů a na vyrůstání v úplné a harmonické rodině. Někdo bude dumat, zda je pro dítě lepší se nenarodit vůbec či narodit se single matce, která se pro umělé oplodnění rozhodla na základě okamžitého náhodného impulsu. To jsou všechno legitimní úvahy, se kterými se politici i odborná veřejnost musí vypořádat a před občany pak své rozhodnutí obhájit. Snaha aktivistů protlačit svou politickou agendu „umělé oplodnění bez podmínek“ jako odborný medicínský závěr je však krok na velmi šikmou plochu. Pokud WHO propůjčí své jméno prosazování takové agendy, reálně hrozí, že přijde o svou expertní legitimitu i jiných oblastech. Doporučení WHO tak ztratí váhu ve vztahu k boji proti šarlatánům, podpoře očkování a prosazování evidence based medicíny (tedy medicíny založené na důkazech) vůbec. A to by byla sakra škoda.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/neomarxisticka-politika-do-vedy-nepatri/

Continue Reading

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže

Sdružení praktických lékařů vyhlásilo na 21. září stávku. Zavřou ordinace a pacienti buď musí počkat do druhého dne, nebo jít do nemocnice. Ministr Němeček toto rozhodnutí označil za stávku milionářů a jejich požadavky šmahem zamítl. Jenže tím se problém nevyřeší, jen odloží (jak už to poslední dobou nejen ve zdravotnictví bývá až příliš často).

Praktičtí lékaři jsou naprosto základní pilíř každého dobře fungujícího zdravotnického systému a nejinak tomu je i v České republice. Mají svou nezastupitelnou úlohu nejen při léčbě, ale i v prevenci, působí edukačně, v optimálním případě pracují i s celou rodinnou nemocného, řada praktiků zejména na venkově tráví hodiny každý týden při mizerně zaplacené návštěvní službě. Valná většina kontaktů běžného člověka se zdravotnictvím začíná a končí právě v ordinaci praktického lékaře.

Přesto praktiky současná vláda ignoruje. Nemocničním lékařům-zaměstnancům se zvyšují platy o desítky procent (ne že by si to nezasloužili), zatímco primární péče zůstává popelkou, která si stěží sáhne na navýšení o inflaci. Jistě, praktičtí lékaři jsou u nás z drtivé většiny živnostníky, takže pracují a nemají čas na nějakou odborovou organizovanost, jejich sdružení postrádá ve vedení odborářské křiklouny Englova, Kubkova anebo ještě dříve Rathova střihu. Jenže ministerstvo by se nemělo rozhodovat podle toho, kdo nejhlasitěji řve do médií případně kdo si zaplatí luxusní PR agenturu, nýbrž hledat nejlepší řešení pro celý systém a zejména pro pacienty. A šetření na praktických lékařích rozhodně takovým nejlepším řešením není, tím spíš, pokud se zvyšuje ekonomická atraktivita působení v nemocnicích a obecně komplikuje drobné podnikání. Kontrolní hlášení a EET také motivují starší lékaře k odchodu do důchodu a mladší k tomu, aby raději pracovali v nemocnici či odešli do zahraničí. Za deset let nebude leckde mít kdo léčit nebo bude jeden praktik muset mít registrovaných 5000 pacientů. Co to udělá s frontami v čekárnách a kvalitou péče vůbec si lze snadno domyslet.

Ekonomická perspektiva by ale měla jít ruku v ruce s úpravou kompetencí. V minulosti byla zavedena řada regulačních opatření, která znamenají, že mnoho léků nemůže praktický lékař předepsat (jakkoli má dostatečnou odbornou erudici) a musí svého pacienta odeslat ke specialistovi. To je ovšem nejen méně komfortní pro pacienta, ale i dražší a v konečném důsledku méně efektivní pro celý systém – místo jednoho vyšetření u praktika, které je třeba tak jako tak udělat, přibyde de facto duplicitní vyšetření u specialisty. Podobný problém je i s návštěvní službou, kterou lékaři většinou musí dotovat, protože jim úhrada nepokryje ani náklady. Kvůli horší dostupnosti návštěvní služby pak končí v nemocnicích mnoho pacientů, kteří by klidně mohli ležet doma, pokud by měli jistotu pravidelné krátké návštěvy lékaře či zdravotní sestry. Opět se tedy kocourkovským způsobem šetří na nesprávném místě. To samozřejmě platí i pro restrikce na domácí péči, kterou se praktici bojí předepisovat z obavy z překročení přísných limitů v úhradové vyhlášce. Tyto limity také vyhánějí pacienty z domovů do nemocnic, kde za pro systém zdravotního pojištění dráž mají menší komfort než doma.

Bez praktiků zdravotnictví fungovat nemůže a pokud se pan ministr Němeček spoléhá na jejich malou flexibilitu (když už mají ordinaci, přeci nebudou odcházet do zahraničí) a opticky vysoké příjmy, u nichž „taktně“ zamlčuje, že nejde o čistý výdělek lékaře nýbrž obrat celé ordinace, jen tím nastavuje časovanou bombu, která může vybuchnout už překvapivě brzy.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/bez-praktiku-zdravotnictvi-fungovat-nemuze/

Continue Reading

Vládní koalice chce šetřit na lécích pro vážně nemocné

V Poslanecké sněmovně se aktuálně projednává návrh zákona o léčivech, k němuž předseda zdravotního výboru Vyzula přidal svůj pozměňovací návrh, jenž má za cíl významně zpomalit nárůst nákladů na léčbu centrovými léky, které  raketově rostou. Tedy… Raketově podle poslance Vyzuly a ministra Němečka, který se vrhl do podpory tohoto návrhu s vervou až nebývalou, uvážíme-li, že běžně se sociálnědemokratický ministr s koaličními kolegy z ANO neshodne ani na tom, který je den v týdnu.

V absolutních číslech situace zdaleka tak dramatická není. Nárůst o 3,8 mld. Kč za pět let jistě není zanedbatelný, pořád ale jde o třetinu méně peněz, než o které připravila tato vláda české zdravotnictví zrušením regulačních poplatků. Anebo něco málo přes polovinu nárůstu nákladů v důsledku navýšení tabulkových platů nemocničních lékařů od 1. 1. 2017. V kontextu cca 250 mld. Kč ročně, které systémem veřejného zdravotního pojištění protečou, jde asi o 1,5%. Jsou to přitom léčiva sloužící pro léčbu nejzávažnějších onemocnění onkologických, hematologických a hematoonkologických (zejména leukémie), neurologických a dalších. Mohou se předepisovat jen ve vybraných superspecializovaných centrech (těch onkologických pro dospělé je v ČR 15) a zásadním způsobem zkvalitňují péči o nejvážněji nemocné pacienty. S ohledem na diagnózy, na které se centrové léky používají, se dá celkem jednoznačně vyloučit jejich zneužívání, plýtvání, předepisování více než je potřeba atp., jak to známe u běžných léků, které si vyzvedáváme v lékárně. Jen nespotřebovaných a vyhozených léků je přitom v českém zdravotnictví každý rok za 1,2 mld. Kč, o slibu ministra Němečka ušetřit na zdravotnických prostředcích 6 mld. Kč ročně (v čemž nepodnikl nic) ani nemluvě.

Centrové léky jsou samozřejmě velmi nákladné, ale zároveň představují zdaleka nejefektivnější způsob, jak konkrétní velmi závažné nemoci léčit. A nejde samozřejmě jen o nějakou dojmologii. Registry České onkologické společnosti JEP, údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu jasně ukazují, že právě vysoce inovativní léky, které z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění u nás nazýváme centrové, měly podstatný podíl na prodloužení průměrného věku dožití v České republice. Podobné statistiky pak existují i v dalších zemích. Jasně přitom prokazují ještě jednu věc: v zemích, kde jsou inovativní (centrové) léky rychle dostupné (tedy co nejdříve po provedení potřebných administrativních úkonů), jako třeba v Německu, roste věk dožití znatelně rychleji než tam, kde jsou jim kladeny v cestě k pacientům umělé překážky, jakkoli třebas i z pochopitelných ekonomických důvodů, např. ve Francii či, přiznejme si upřímně, v České republice. Ve snaze o dosažení co nejnižších cen léčiv jsme už jednou málem vylili s vaničkou i dítě. Kvůli stanovování úhrady na úrovni nejnižších cen v EU začala být řada léčivých přípravků v ČR nedostupná, prostě se přestalo vyplácet distributorům je sem vůbec vozit (anebo obratem skončily za hranicemi v rámci reexportů). Nebylo by od věci se poučit a přestat se honit za úsporami
na úkor pacientů.

Současná koalice pak místo toho, aby vymýšlela, jak na český trh co nejrychleji přivést vysoce inovativní léčiva tak, aby co nejdříve a nejefektivněji mohly zachraňovat, prodlužovat nebo alespoň
zkvalitňovat zbytek života vážně nemocným pacientům, hledá cesty, jak na těchto pacientech ušetřit, hlavně když paralen na předpis zůstane nadále bez doplatku. Ano, pacientů léčených za roky 2009-15 není podle údajů ministerstva ani 100 000. To asi není pro současnou vládu dostatečně zajímavá voličská skupina. Jenže když pacientovi sdělí lékař krutou, třeba onkologickou diagnózu, začne ho zajímat jediné: jak se co nejdříve dostat k nejefektivnější léčbě. Řekli by pánové Vyzula a Němeček i takovému pacientovi do očí: sorry, na vás musíme ušetřit, lék sice existuje, ale povolíme mu vstup na náš trh až za dva roky, když ho výrobce zlevní?

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/vladni-koalice-chce-setrit-na-lecich-pro-vazne-nemocne-rekne-jim-to-do-oci/

Continue Reading

V případě LZS raději vláda neměla dělat nic, to jí jde nejlépe

Současná vláda pro české zdravotnictví udělala pramálo. Paralyzována permanentními spory mezi ministry financí a zdravotnictví zvládla jen využívat růstu daňových příjmů k občasnému přisypání pár miliard na zvýšení tabulkových platů zdravotnického personálu a zrušit regulační poplatky, čímž zase zdravotnictví o více než pět miliard připravila. V tomto případě však pravidlo „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ neplatí. Vláda prostě tu a tam o něčem rozhodnout musí. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než rozhodnutí o pokračování systému zajištění Letecké záchranné služby: za celou dobu, co dosavadní model funguje, nedošlo k jedinému problému, služby jsou poskytovány na špičkové kvalitativní úrovni a za částku, o níž ani přes řadu politicky motivovaných policejních vyšetřování nikdo nedokázal objektivně říci, že by byla neadekvátně vysoká (naopak se prokázalo, že minimálně Armáda ČR létá na svém stanovišti podstatně dráž).

Ještě z kraje tohoto roku to – byť minutu po dvanácté, protože ministerstvo zdravotnictví s vypsáním nového tendru nepochopitelně otálelo – vypadalo, že se nakonec vše podaří bez větších komplikací dotáhnout v zásadě na půdorysu současného systému (1 základna policie, 1  armáda, 8 soukromí poskytovatelé LZS). Pak ale i do letecké záchranky zasáhla neblahá ruka Andreje Babiše, který se začal ohánět dávno vyvráceným znaleckým posudkem, od něhož se následně distancovalo domovské pracoviště zpracovatelů, a tvrdit, že „všeci kradnú“ a chystá se rozkradení i tohoto tendru. Ať už to udělal z důvodů čistě politických, protože neodolal jedním hysterickým záchvatem zaútočit zároveň na sociálně-demokratického i občansko-demokratického ministra zdravotnictví, anebo jsou pravdivé zprávy, že se jeho investiční fond zajímal o koupi jednoho z dosavadních poskytovatelů, a když byl velmi důrazně odmítnut, rozhodl se pomstít, začal trvat na tom, že LZS má zajišťovat jedině stát. Názorová konzistence ho v tomto případě zjevně nezajímala, nad jeho několikaletým intenzivním bojem za privatizace Horských lázní Karlova Studánka a SLL Janské lázně, se už zavřela voda.

Ministr Němeček pár měsíců kladl odpor, protože si uvědomoval, že budování nového státního podniku, který by měl zajišťovat leteckou záchrannou službu, je ekonomický i organizační nesmysl, ale pak, což mu není příliš ke cti, pokrčil rameny a rozhodl se v zájmu koaličního klidu leteckou záchranku obětovat. Protože je ovšem vyloučeno, aby se miliardová státní organizace dala postavit dříve než za tři roky, musel pět minut po dvanácté vyhlásit veřejnou zakázku na zajištění LZS po přechodnou dobu tří let. Ani tu mu ovšem ministr Babiš nedovolil vyhlásit smysluplně, protože trval na snížení počtu základen, z nichž budou soukromí poskytovatelé létat. Policie a armáda tak od 1. 1. 2017 dostanou k dosavadním základnám (každá složka jednu) i další dvě, o něž se budou muset postarat. Nikoho na dotčených úřadech přitom zjevně nerozrušuje, že už dnes PČR a AČR létají LZS mírně řečeno na hraně – nebo spíše za ní – zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 216/2008 a nařízení Komise č. 965/2012. Porušování předpisů ovšem zajímá Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví a European Helicopter Association. O „drobných provozních detailech“ v řádu desítek milionů, jakým je např. nově zrekonstruovaná základna LZS za krajské peníze v Plané, z níž ovšem AČR létat kvůli svým příliš těžkým a velkým vrtulníkům nemůže, takže bude využívat armádní základnu v Bechyni, čímž přijde celá investice na zmar, ani nemluvě.

Výsledky tendru je v tuto chvíli obtížné komentovat, každý ze tří uchazečů by měl podle hodnotící komise získat smlouvu na dvě stanoviště, ovšem je veřejným tajemstvím, že toto rozhodnutí je v řadě bodů minimálně diskutabilní, takže ministerstvo zdravotnictví se v nejbližších dnech nejspíš stane adresátem dlouhého seznamu námitek. Místo všech technických otazníků, o nichž si cvrlikají vrabci na střeše, stojí snad za pozornost otázka, kde vezme slovenský uchazeč dostatek pilotů na dvě přidělená stanoviště, když ti, které uvedl do nabídky, dnes létají nepřetržitou službu na slovenských základnách. I pokud námitky smete ministerstvo ze stolu, zdaleka to neznamená, že stejně rychlý bude i Úřad na ochranu hospodářské soutěže. S předběžným opatřením, které zakázalo uzavření smlouvy, už má ostatně ministerstvo zdravotnictví zkušenosti z loňského roku, kdy de facto popravilo pilotní tendr na centrální nákup zdravotnických prostředků. Zatímco ovšem injekční stříkačky může každá nemocnice nakupovat dále sama, zůstává záhadou, co si plánuje ministerstvo počít, pokud 31. 12. 2016 skončí dosavadní smlouvy, ale nové bude mít zakázáno uzavřít od ÚOHS. Ťokovská cesta přes JŘBÚ („prostě jsme to nestihli“) prodloužit dosavadní smlouvy není možná, už kvůli likvidaci jedné ze společností, které LZS zajišťují doposud.

Co se ovšem diskutovat dá již dnes celkem dobře, je materiál, jenž MZ poslalo před deseti dny do připomínkového řízení. Jde o výstup práce pracovní komise k dlouhodobému nastavení systému fungování LZS, v němž se doporučuje opětovné snížení počtu základen obsluhovaných policií a armádou na 1+1 od roku 2020 s tím, že ostatní provoz LZS z ostatních základen bude zajišťovat nově založený státní podnik. Přesněji řečeno: účelem dokumentu, jak se píše v úvodu, je analýza současného stavu a posouzení variant do budoucna, ale již při velmi letmém čtení je zřejmé, že vznikl pouze jako obhajoba již a priorně definovaného cíle, bez ohledu na jakékoli věcné argumentu. Tento dokument mimo jiné velmi ledabyle kvantifikuje náklady na vznik a činnost takového státního podniku, přičemž se pohybuje na tenké hraně mezi krajním ekonomickým optimismem a čirým pohádkářstvím a vůbec se seriózně nezabývá riziky vzniku nového státního podniku (např. co když se zasekne kterákoli z desítek veřejných zakázek, které bude nutno před zahájením činnosti realizovat, co když se výrobce opozdí s dodáním vrtulníků nebo některého vybavení, co když se nepodaří získat do služeb státního podniku nezbytný personál…).

Vládě v případě letecké záchranné služby stačilo jediné, to co jí jde ve zdravotnictví nejlépe: nedělat nic. V zásadě bylo třeba jen zopakovat s dostatečném časovým předstihem před koncem dosavadní smlouvy, tendr z roku 2008. I tohle ale dokázala, ať už z mocenských či čistě politických důvodů, pokazit. Nezbývá než doufat, že nová vláda, která vzejde z voleb v roce 2017, mizerný dokument o vzniku nového státního podniku zahodí a vrátí se k ověřenému, funkčnímu a efektivnímu modelu. Jen škoda nesmyslně utracených peněz a nejistoty pro české pacienty i zdravotníky.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/v-pripade-letecke-zachranky-radeji-vlada-nemela-delat-nic-to-ji-jde-nejlepe/

Continue Reading

Babiš by léčil zdravotnictví zaříkáváním

Ministr financí nás v úterý obdařil svým blogem o zdravotnictví. A jako obvykle prokázal, že o zdravotnictví přes svůj hojně připomínaný politický (a nezdůrazňovaný obchodní) zájem ví stále pramálo. Hlavní zlo financování českého zdravotnického systému vidí existenci úhradové vyhlášky a zejména v možnosti, že různí poskytovatelé dostávají za stejné výkony různé platby.

Výpočet úhrady za konkrétní výkon není zdaleka tak primitivní, jak si to pan Babiš představuje (ani v úhradové vyhlášce, ani ve smlouvě mezi pojišťovnou a nemocnicí samozřejmě není řádek „Zlomená noha = x tisíc Kč“) a dobrat se faktické úhrady za konkrétní výkon při zohlednění paušálů, DRG, balíčkových cen a regulačních mechanismů je krajně obtížné a v konečném důsledku vlastně ani ne příliš relevantní. Utkvělá idea stejných cen za stejný výkon ovšem zcela popírá roli zdravotních pojišťoven v celém systému a je prvním krokem k jejich eliminaci (nakonec vlastně může místo pojišťoven stačit jedna přerozdělovna). Prostá lidská zkušenost také ukazuje, že ke kvalitě a efektivitě se rozhodně nedostaneme prostřednictvím jednotných státem stanovovaných cen. Anebo máte pocit, že nakoupíte lepší chléb, pokud stát stanoví, že jedna Šumava je za 25 Kč? Proč by to mělo fungovat u nesrovnatelně komplikovanějších zdravotnických výkonů, když každý uzná, že to nefunguje ani u chleba?

Opakování mantry centrálních nákupů konečně dává větší (tedy větší než nulový) smysl, pokud Babiš mluví o malých krajských nemocnicích a sdružování jejich nákupů, než když chce centrálně nakupovat speciální zdravotnický materiál a léky pro státní nemocnice s celkovým obratem 70 miliard korun. A je docela chvályhodné, když zmiňuje jako příklad dobré praxe Jihočeské nemocnice a.s., tedy krajský holding založený koalicí pod vedením ODS a jejího hejtmana, dnes poslance, Zahradníka.

Ani úvaha o tom, že za nedostatek sester může zejména jejich dlouhé vzdělávání, není úplně rozumná. Nároky na práci zdravotních sester v posledních 25 letech zásadním způsobem vzrostly, a tomu odpovídá i požadované terciární (vysoká či vyšší odborná škola) vzdělání. Představa, že se vrátíme do situace, kdy ošetřovatelskému personálu s obrovskou odpovědností a širokým rozsahem požadovaných znalostí stačila odborná střední škola (v situaci, kdy je VŠ vzdělání požadováno i u mistrů odborného výcviku na učilištích nebo u výrazné většiny administrativního personálu ministerstev), jde nejen proti trendu v ostatních evropských zemích i preferencím České asociace sester, ale zejména proti zájmům pacientů, o něž by se staral podstatně méně kvalifikovaný personál.

Možná si teď řeknete: a to Andrej Babiš ve skoro 10 000 znacích svého blogu opravdu nenapsal nic smysluplného? Ale napsal: “Problém je však v organizaci zdravotnictví, v tom že peníze často nejdou tam, kam by měly.“ Základní diagnózu určil celkem dobře, v příčinách se ovšem tuze mýlí a účinnost navrhované léčby bych přirovnal k šamanskému zaříkávání.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/babis-by-lecil-zdravotnictvi-zarikavanim/

Continue Reading

Omezit informovaný souhlas? To snad nemyslí lékařská komora vážně!

Ve středu mě dosti nepříjemně překvapila zpráva Lidovek, že se Česká lékařská komora v rámci boje proti přehnané byrokracii zaměřila na institut informovaného souhlasu. Upřímně doufám, že došlo k nějakému informačnímu šumu a čeští lékaři ve skutečnosti omezovat práva pacientů pod záminkou boje proti úřednímu šimlu nechtějí. Pokud bych ten článek náhodou byl popisem reálných myšlenkových pochodů vedení ČLK, tady je pár důvodů, proč je to mírně řečeno nemoudrý  nápad.

Informovaný souhlas je základní nástroj ochrany práv pacienta. Jeho zakotvení v zákonech č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zejména jeho skutečné vymáhání je jedním ze zásadních posunů k lepšímu v praxi poskytování zdravotních služeb po roce 1989. Nejsou to však jen naše vnitrostátní předpisy, k důsledné praxi vyžadování skutečně informovaného souhlasu před poskytnutím zdravotních služeb nás zavazuje také např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2011 sb. m. s.).

Důkladně informovat pacienta o tom, co ho čeká, jaká má léčba (a na druhé straně i její neposkytnutí) rizika, jaké jsou alternativy léčby, ale také následně si nechat písemně potvrdit, že pacient veškeré požadované informace dostal, to všechno není nějaký frivolní výstřelek změkčilých porevolučních právníků toužících komplikovat život lékařům, kteří zachraňují životy. Jde o v civilizovaných zemích naprosto standardní požadavek a běžnou praxi, která ve skutečnosti poskytování zdravotních služeb nijak nekomplikuje, zní tedy dosti překvapivě, že zrovna v České republice by si lékaři na komunikaci s pacientem neměli udělat čas.

Pokud snad pohlaváři ČLK budou tvrdit, že nemají nic proti poučení pacienta, ale vadí jim byrokracie v podobě podepisování potvrzení o tom, že pacient byl informován a s konkrétní péčí souhlasí, je to jen absurdní výmluva, která v konečném důsledku bude nejvíce škodit právě lékařům. Samotné poučení samozřejmě trvá násobně déle než podpis jednoho (výjimečně více – pokud se separátně podepisuje souhlas s hospitalizací a anestézií) papíru. Zákon dokonce vyžaduje informovaný souhlas v povinně písemné formě jen v několika spíše výjimečných případech. Přesto je v drtivé většině nemocnic pravidelně udělován informovaný souhlas v písemné podobě i tehdy, pokud na tom zákon netrvá. Jde samozřejmě o ochranu lékaře, který bude u soudu v krajně nepříjemné důkazní situaci, bude-li pacient (třebas i s pomocí rodinných příslušníků) tvrdit, že informovaný či souhlas vůbec před konkrétním zákrokem chyběl.

Na druhou stranu jde i o ochranu pacienta – pokud bude stačit na jedno kliknutí do dokumentace doplnit větu, že bylo provedeno poučení a pacient souhlasí, v kolika případech půjde pacient na sál zcela bez informací? Jistě, leckdo z nás se bude sám po informacích pídit, lékaře se ptát a aktivně komunikovat, ale skutečně to zvládne i vaše osmdesátiletá babička?

Informovaný souhlas se samozřejmě neuděluje při příjmu na ARO, obavy (převážně laiků) z toho, že pacient v přímém ohrožení života bude muset pročítat stohy papírů a pak je podepisovat, nejsou na místě. Stejně tak nemá jít o nějaké strašení pacienta. Pokud někdo nechce veškeré informace slyšet, není nic jednoduššího, než to lékaři sdělit, a jedním podpisem konstatovat souhlas s čímkoli, co lékaři uznají za vhodné.

Pokud snad v některé nemocnici skutečně pacient musí podepisovat tlusté svazky papírů s informacemi, jimž nemá šanci porozumět, není to chyba systémová (legislativní), nýbrž selhání konkrétního nemocničního právníka a náměstka ředitele pro léčebnou a preventivní péči. Ti mají najít společnými silami takovou formu, která splní požadavky zákona a zároveň bude pro pacienty skutečně přínosná. V mnoha nemocnicích to jde bez problémů.

Skutečně se chceme vrátit do poměrů Nemocnice na kraji města, v níž (pozitivně vykreslovaní!) lékaři dávají pacientům jasně najevo: na nic se neptej, my tomu rozumíme lépe než ty, nemáš do léčby co mluvit. Možná poněkud naivně jsem si myslel na základě vlastních zkušeností, že tento přístup je už dávnou minulostí, přežívající výjimečně v praxi některých lékařů, kterým chybí doby minulé, když tu najednou vyplouvá jako všestranně škodlivý nápad vedení ČLK. Pane prezidente Kubku, prosím řekněte, že článek v LN byl zmatený, nepřesný či přímo nepravdivý. Já pak rád tento text odvolám. Boj proti nadměrné administrativní zátěži lékařů a dalších zdravotníků je samozřejmě na místě. Ve vyspělých zemích se však vede nástroji 21. nikoli první poloviny 20. století. Ale o tom zase někdy příště.

Publikováno na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/blog/omezit-informovany-souhlas-to-snad-nemysli-lekarska-komora-vazne/

Continue Reading

Ve zdravotnictví není místo pro „one man show“, říká poradce předsedy ODS

Občanská demokratická strana se vrací k tomu, co jí vždycky ctilo – k tvorbě skutečně odpracovaného politického programu. Právník Jan Klusáček má bohaté zkušenosti práce na ministerstvu zdravotnictví, které předminulý týden opustil. Dohodl se na spolupráci s předsedou ODS profesorem Fialou a stal se jeho poradcem pro zdravotnictví (mimo jiné). Právě vznik nového programu bude jeho hlavním úkolem.

Proč jste odešel z MZ, jak dlouho jste tam působil v jakých funkcích?

Působil jsem na Ministerstvu zdravotnictví už v letech 2007-10 jako poradce ministra pro legislativu, ředitel kabinetu a ředitel legislativy. Loni jsem se na ministerstvo vrátil s úkolem pomoci náměstkovi pro ekonomiku a přímo řízené organizace revitalizovat systém dohledu a řízení státních nemocnic, což se nám snad docela podařilo, byť řada úkolů, zejm. kvůli tragicky špatnému zákonu o státní službě, zůstává na mého nástupce.

Čím Vás státní správa a pobyt na MZ vybavil pro další působení jako experta na zdravotnictví?

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval na ministerstvu se skvělými lidmi, od nichž jsem se mnoho naučil. Dostal jsem do styku s řadou podob českého zdravotnictví, ať už jde o velké fakultní nemocnice, menší specializovaná zařízení, psychiatrické nemocnice nebo lázně, byl jsem v kontaktu s problematikou zdravotního pojištění, úhrad léků, e-healthu nebo zdravotních služeb. A teď bych rád tyto mnohostranné zkušenosti zužitkoval způsobem, na který budu moci být hrdý.

Co přesněji obnáší vaše role jako poradce předsedy Fialy pro zdravotnictví?

Mým hlavním úkolem bude přispět k tomu, aby ODS měla kvalitní, propracovaný a vyargumentovaný program ve zdravotnictví ale nejen tam a také, aby dokázala efektivně reagovat na aktuální události v této oblasti. ODS má řadu lidí, kteří mají ve zdravotnictví značné zkušenosti, ať už je to MUDr. Zimmermann jako člen expertního týmu, doc. Svoboda v poslaneckém klubu nebo třeba kandidát do Senátu MUDr. Hájek, jinak hlavní lékař polní nemocnice AČR. A pokud chceme mít skutečně kvalitní a realizovatelný program, jinak než ve vzájemné spolupráci ho nevytvoříme. Zdravotnictví je natolik komplexní systém, že v něm není místo na nějakou one man show.

 V českém prostředí zoufale chybí politická vize, konkrétní promyšlená a nejenom fráze, českého zdravotnictví, můžeme se něčeho takového dočkat od ODS?

S tímhle úkolem do služeb ODS přicházím a věřím, že k Vánocům takový dárek českým občanům, našim voličům dáme.

 Jaké jsou hlavní problémy současného českého zdravotnictví?

  1. Stále jsou špatně nastaveny role a motivace pro jednotlivé aktéry v systému (pacient, pojišťovny, poskytovatelé, stát).
  2. Není nastavený stabilní model financování (vládní strany se potácejí mezi dvěma nesmysly: „všeci kradnú“, stačí když přestanou krást anebo „více peněz ze státního rozpočtu“).
  3. Dostupnost péče ze zdravotního pojištění, na kterou má každý nárok, je nedostatečně definována a prakticky nevymáhána.
  4. Zdravotnictví je nastaveno na „průměrného pacienta“ a neumožňuje (čest výjimkám) zohlednění individuálních potřeb, preferencí a třeba i možností.
  5. Zdravotnictví není vstřícné, přátelské a moderní (stále se leckde nosí výsledky a žádanky na papíře, lékaři stále znova a znova vyplňují tytéž údaje…).
  6. Systém vzdělávání má zásadní nedostatky, které mj. vedou k nedostatku lékařů některých profesí.

Jak moc bude ODS odvážná sdělovat nepříjemné pravdy občanům, nezalekne se nutných změn – jako je vyšší spoluúčast, komerční připojištění, nebo se třeba vrátí i k myšlence spoření a individuálních účtů?

Zdravotnický program ODS pro volby v roce 2017 se stále tvoří, takže by bylo ne úplně korektní z něj mnoho prozrazovat. Co ale za sebe rozhodně slíbit můžu je to, že se nebudeme lakovat situaci na růžovo. Bez podstatných změn není možné v ČR dlouhodobě udržet současnou kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Trend klesajícího už tak nízkého podílu zdravotnictví na HDP a rostoucího velmi vysokého podíl veřejných výdajů na financování českého zdravotnictví (http://www.uzis.cz/rychle-informace/vydaje-na-zdravotnictvi-2010-2014) zjevně udržitelný není.

Které již uskutečněné a plánované kroky současné vlády ve zdravotnictví Vás nejvíce děsí?

Jako nejhorší krok bych určitě označil zrušení regulačních poplatků, to byl čirý populismus a já dokonce věřím, že i pan ministr jako bývalý zkušený ředitel velké nemocnice si uvědomoval, že to reálně pacientům nic nepřinese, spíše naopak, nicméně musel respektovat program své strany. Dosti absurdní mi přijde fascinace MZ protikuřáckým zákonem, opravdu myslím, že energie a politický kapitál, které byly vyplýtvány na tenhle předpis, včetně nekonečných diskusí o tom, zda na dětském dnu v Horní Dolní se může točit desítka či jedenáctka, mohly být využity na něco mnohem užitečnějšího.

Velmi skeptický jsem k neustálému vytváření nových zdravotních registrů. Jde o symptom současné mánie řídit celé české zdravotnictví z jednoho místa. A já skutečně nevěřím, že je užitečné, smysluplné a efektivní, aby stát centrálně plánoval zdravotní péči v ČR. Byl bych nerad, aby to skončilo, jako snahy o centrální plánování výroby toaletního papíru. O bezpečnostních rizicích systému, v němž jsou všechny zdravotní informace o všech českých pacientech ani nemluvě.

Největší zklamání je však nečinnost. V řadě oblastí (e-health skutečně přínosný pro pacienty, právní úprava univerzitních nemocnic, hodnocení nákladové efektivity…) se od voleb nestalo téměř nic a to je velký problém.

Které kroky byste naopak ocenil?

Určitě je dobře, že se začalo pracovat na projektu DRG Restart, i když se nechám příjemně překvapit, pokud se skutečně řediteli ÚZIS doc. Duškovi podaří naplnit všechna očekávání v oznámených termínech.

Nechybně velmi potřebná je reforma psychiatrické péče a jsem rád, že ministerstvo oproti některým výkřikům z minulosti (rušení poloviny psychiatrických nemocnic a ve zbylých poloviny lůžek) už uznalo, že psychiatrické nemocnice představují zásadní pilíř psychiatrické péče v ČR a počítá se s nimi jako s klíčovými stakeholdery.

Chválím také změny v úhradové vyhlášce, které vedly k záchraně českého lázeňství jako odvětví zdravotních služeb. Úhradové vyhlášky ministra Hegera reálně hrozily, že české lázně dílem zavřou, dílem se budou muset přeorientovat na čistě wellness centra. A to by při tradici českého lázeňství a nepochybných přínosech lázeňské péče při řadě diagnóz byla určitě škoda.

Vyšlo na Zdravotnickém deníku

https://www.zdravotnickydenik.cz/2016/06/ve-zdravotnictvi-neni-misto-pro-one-man-show-rika-poradce-predsedy-ods/

Continue Reading